O jedné z životních proměn rodiče dítěte s autismem

Je řada důvodů, pro které se dá můj život docela jednoznačně rozdělit na svět před Jakubem a ten druhý - s ním po boku, téměř neustále a intenzivně spolu. Jedním z těch zásadních je volný čas. Přístup k němu a následně i pocity z něj plynoucí jsou docela jiné než dřív. A právě k tomu bych chtěla říct pár slov, protože vím, že nejsem ani zdaleka jediná máma, která se s tímto pere.

Povyprávím vám příběh, který se stal docela nedávno. Příběh tří volných dnů a tří nocí bez syna, což je v našem životě spíše vzácnost.

Na začátku bylo velké těšení, kdy už TO konečně přijde. Dny, kdy URČITĚ nebudu vařit, kdy budu vstávat podle sebe, kdy můžu (můžeme s manželem) COKOLIV.

Loučení s chlapcem se neobešlo bez slz. Nemívá větší hlídání až tak často, a tentokrát to na něj nějak padlo. Jen co jsme rozdýchali ty smutné chvilky, vyrazili jsme s mužem na kopec. Opravdu velmi dlouhá procházka, dobré jídlo v cíli a volně plynoucí čas podpořily náladu a všechno se zdálo být bezvadné.

Další den byl teprve pátek. Mohla jsem psát, věnovat se práci v naprostém klidu a denní době, což se zejména poslední rok taky dá považovat za luxus. Uteklo to jako voda a večer jsme strávili s přáteli u sklenky vína. To bylo nadmíru příjemné, i když jsem byla tradičně první, kdo zíval. Ne, vlastně jsem byla jediná 🙂

V sobotu ráno (samozřejmě brzo, nějaké pozdní vstávání už zjevně neumím) mě nepochopitelně zaplavil pocit neurčité prázdnoty. Jako vždycky při hlídání jsem se i toto ráno musela chvilku rozpomínat a uvědomovat si, že v dětském pokoji nikdo není. Je to tak nezvyklé, že si na to vždycky musím opravdu vzpomenout. Myslí přelétl stín lehkého smutku, ale vytěsnila jsem ho. Ani nevím jak, a bylo odpoledne. Jeli jsme na koncert, na který jsme se oba moc těšili.  

Přijeli jsme na místo akce, která měla vypuknout v sedm. Našli jsme ale velmi poklidný areál, kde lidé popíjeli pivo a koukali na fotbal - včetně kapely. Brzy nám došlo, že koncert nejspíš nezačne dřív, než fotbal skončí. Tu hodinu a půl navíc jsem si tam začala připadat hrozně zvláštně. Byl to volný čas, měla jsem si ho užívat, ale nešlo mi to. Jsem za ty roky tak naučená plánovat a počítat čas prakticky na minuty, že hodina a půl času čekání je pro mě jen obtížně zvládnutelná. A na fotbal mě taky neužije.

Koncert začal ale skvěle a pravé endorfiny dorazily. Přesto postupně bohužel nastala i únava, málo životního prostoru s ostatními fanoušky okolo a zkrátka i pravý nekomfort. Začala jsem se nepochopitelně těšit na konec. Není to zvláštní? Těšit se na konec něčeho, na co čekáte pár týdnů? Tady je něco špatně. Do hlavy se začaly vkrádat myšlenky na Kubu. Na to, jak se na něj těším.

Cestou zpátky jsme mlčeli. Myslím, že oba jsme mysleli na totéž. Jak to, že už si to nedokážeme tak užít? Jak to, že najednou přichází smíšené pocity? 

V neděli už jsme se upřímně těšili, až pro Kubu pojedeme. Vrátili jsme se k obyčejným starostem, cestou mu koupili bačkory a přemýšleli, co ještě je potřeba zařídit. Nakonec jsme pro něj ochotně jeli dokonce dřív, než bylo v plánu.

Došlo mi, jak moc je to v mém životě jiné. Dřív jsem měla hromady času. To bylo v době, kdy jsem pracovala v korporátu, neměla jsem dítě ani větší starosti. Samozřejmě jsem si tou dobou bláhově myslela, že starosti mám. A volný čas mi nestačil. Je to úsměvné se takhle ohlédnout zpět.

Dneska čerpám volný čas spíš po chviličkách. O co víc půlhodinek u knížky si utrhnu, o to víc si je dokážu užívat. Někdy znamená čas pro sebe i možnost opustit byt a jít něco nakoupit. Prostě sama. Těší mě maličkosti, jako třeba když mi vykvete fialka, která už vypadala díky mé amatérské péči odepsaná. Ocením opravdu dobrou kávu, modré nebe a klidnou domácí atmosféru bez křiku. Nepotřebuju velké dovolené, stačí mi výlety na nová místa. Příjemná večerní únava po vyjížďce na koloběžkách a synkovo procítěné: „Jsem úplně vyřízená!“ (Jestlipak on se ty koncovky někdy naučí?)

Když totiž přijde více prostoru, je to paradoxně těžší. Jako při tom našem nedávném zážitku.

Vím, že je nejspíš dost rodin s dětmi s PAS, kterým se o takhle dlouhém hlídání ani nesní. Tak nebo tak, ani volný čas bez péče vlastně nezaručuje jistý odpočinek. Fyzický možná, ale mysl a duše je stále ve střehu. Není zvyklá čekat a často se neumí uvolnit. A než si to uvědomí, volno skončí a čas péče a režimu se naplno vrací. 

A tak bude asi opravdu snazší odpočívat častěji a v kratších úsecích. Jisté ale je, že někde vzadu v hlavě je naše mysl opravdu stále v pohotovosti. A je to bezesporu jedna z daní, kterou si autismus bere.