Příběh Woÿty - muže s AS, který skrze poezii dává nahlédnout do svého vnitřního světa

Woÿta, vlastním jménem Vojtěch Kotek, je mladý básník a kreslíř s Aspergerovým syndromem. Nenápadný a tichý kluk, jehož talent se nenápadným rozhodně nazvat nedá. Když před dvěma lety přednesl své básně na NAUTIS FESTu, jeho autorské čtení mělo obrovský ohlas a dojmy z vystoupení v divácích rezonovaly ještě dlouho. Možná už tehdy se zrodila myšlenka zkusit verše vydat knižně. Woÿta po sbírce svých básní toužil a nás v NAUTIS nadchly nejen verše samotné, ale i Woÿtův neobyčejný příběh.

Trnka

Trnka na malém dvorku pod skalou
stísněná mezi oprýskanými stěnami
natahuje své bílé prsty do ulice 
jak chtěla by pohladit či podat ruce
všem těm kdo kol ní prochází
či jedou ve svých nablýskaných vozech
aniž by povšimli si
ona
cihlami a kamením obklíčená
bělostným šatem květovým oděná dáma
je sama. 

Aspergerův syndrom byl Woÿtovi diagnostikován v osmém roce života. On sám ale tehdy o své „jinakosti" ještě nevěděl: „Mamka se moji diagnózu dozvěděla v tehdejší APLA Praha (dnes Národní ústav pro autismus, z.ú. – pozn.red.). Já jsem v té době ještě vůbec nevnímal, že jsem nějak jiný než ostatní.“ I přesto, že Woÿta začínal v pomocné škole, podařilo se mu později dostat do školy „běžné“. Tam také začaly jeho první vážnější literární pokusy. Na tento životní moment, jež se odehrál koncem čtvrté třídy, si Woÿta dodnes pamatuje: „Mí spolužáci měli zrovna hodinu tělocviku a já, jelikož mě do svých kolektivních her nechtěli, jsem seděl sám u malého stolku na prázdné chodbě. Právě tehdy, právě tam mě poprvé políbila múza a já začal činit své první ,umělecké‘ pokusy.“

Byly jimi pohádkově laděné příběhy, které chtěl vyprávět svým tehdejším spolužákům. Srážka s realitou však byla nekompromisní. „Reakce? Vysmáli se mi. A já se začal bát svoji tvorbu prezentovat před kýmkoli. Včetně mamky, i když ta mě vždy podporovala a dosud podporuje,“ popisuje Woÿta trnité začátky své umělecké tvorby. 

Když bylo Woÿtovi patnáct let, začal se maminky ptát, v čem se od svého okolí liší. Tehdy se poprvé dozvěděl o své diagnóze, se kterou bylo na začátku těžké se vyrovnat. „Zprvu jsem bral slovo ,autista‘ jako urážku, protože jsem měl o lidech na spektru stejné předsudky jako mnozí jiní – tedy, že to jsou pouze agresivní a mentálně zaostalí jedinci. Tento svůj názor jsem si začal opravovat až před sedmi lety, kdy jsem v mladoboleslavské knihovně objevil román Pestrostíni a netopýři. Jeho autor, německý spisovatel Axel Brauns (o němž jsem se hned zkraje dozvěděl, že má AS), tu líčí své dětství a dospívání v rodném Hamburku. Začetl jsem se... a s údivem zjistil, že mnohé z popisovaných situací důvěrně znám. Když jsem si pak ještě přečetl dvě knihy od dalšího autistického autora – Josefa Schovance – a dozvěděl se, kolik významných současných i historických osobností má nebo (pravděpodobně) mělo AS, můj obrat byl dokonán. Teprve tehdy jsem začal toužit po kontaktu se sobě podobnými.

A co pro mě autismus znamená teď? Jasně, ohledně komunikace od sebe nemůžu čekat zázraky, ve vztazích občas tápu, těžko zvládám náhlé, nepředvídané změny a musím dbát o to, abych nezahltil a nepřetížil svoje smysly. Na druhou stranu ale, když si vytyčím nějaký cíl, jdu za ním a jen těžko mě něco svede z cesty. A že na mnohé věci nahlížím diametrálně odlišně než ostatní? Co je na tom špatného? Kdybychom všichni všechno viděli stejně, byla by na světě nuda a lidstvo by se nikdy nikam neposunulo."

Odhodlání, silná vůle a nadšení zvítězily nad nepříjemnou zkušeností ze základní školy a povzbudily Woÿtu v pokračování v literární tvorbě. Psal dál, do šuplíku. Po pohádkových prvotinách se začal věnovat básním, které skládá dodnes. Inspiraci čerpá nejvíce na svých toulkách přírodou. „Když procházím sám nějakou krásnou krajinou, je pro mě téměř nemožné se múzám ubránit. Také si někdy zaznamenávám sny, případně výjevy ze svých fantazijních světů. Nebo úvahy o životě.“

Zlaťáky

Odkvetlé pampelišky - 
bělavé chmýří vánek rozfouká.
Žluté pampelišky v plném květu -
kdo rozsypal své zlaťáky
všude podél cest?

Voda v tůni nepoví,
hluchavky fialové mlčí,
vrby neřeknou,
žádný ptáček o tom nezpíval.
Šedá mračna vědí,
ale tiše plynou dál.

Kdo tu své zlato zanechal,
na toho leckdo zapomíná,
na toho i já zapomínám
víc nežli je mi milo,
ačkoli vím, že krásy světa
jsou právě jeho dílo.

Básně mu zároveň pomáhají ve chvílích, kdy se potřebuje vyrovnat s nějakou náročnou situací. Jak ale sám říká, takové momenty naštěstí nebývají časté. „Ale tu a tam přijdou chvíle, kdy se třeba se svými blízkými za nic na světě nedokážu dorozumět (ač bych chtěl), kdy už nejsem schopen cokoli říct. Nebo mě čeká něco, z čeho mám veliký strach. Tehdy mi zbývá buď se na chvíli někam před okolním světem schovat (nejlépe s nějakou knížkou), nebo…se z toho vypsat. Když už není v mých silách se druhému svěřit s tím, co cítím, alespoň to ze sebe dostanu takhle. Papír to snese a mně se uleví,“ popisuje Woÿta a dodává, že mu psaní veršů někdy pomáhá i ve chvílích, kdy mluveným slovem nedokáže věci přesně popsat a vystihnout. „Je pro mě mnohem snazší (třeba) o nějakém místě složit básničku, než o něm někomu naživo vyprávět.“

Tvůrčí činnost Woÿtu provází už skoro dvacet let. Začínal pohádkově laděnými příběhy, následovalo krátké období tvorby komiksů, v osmé třídě začal psát básně a kolem dvacátého roku života přidal kreslení. V roce 2016 začíná svou tvorbu prezentovat také formou videí na YouTube. Byla to ale právě poezie, ve které se Woÿta nejvíce našel. Básně se pro něj, dle jeho vlastních slov, staly vášní, někdy až posedlostí a do jisté míry snad i posláním. „Nejenže poezii sám píšu, ale i velice rád čtu. Všechny básnické sbírky (ale i jiné knížky), které doma mám, se mi už dávno ani do knihovny nevejdou. Možná by se dalo říci, že právě básně (ať už četba nebo vlastní tvorba) jsou mým speciálním zájmem.“

Dešťové blues

 Včera
městem prošel déšť.
Chodil po špičkách tam a hned zas nazpátek,
tichoulinkým ševelivým hláskem
mluvil s krajinou
a ona se počala zelenat.
To šeptem předávané sdělení
slyšely všechny šeříky v ulicích,
slyšela ho každá sedmikráska v trávě,
slyšela ho i kosice
hnědá jako deštěm zvlhlá země,
slyšely ho všechny květiny
v blízkých i vzdálených zahradách,
slyšel ho každý ptáček ve větvích.

 Šeptající déšť
odešel po proudu řeky.
Dávno se roztrhaly mraky
a slunce láká ven. 

Však stejně jako ve včerejší den,
i dneska ptáčci vyzpěvují.
O tom, co povídal ten déšť,
možná stále rokují. 

Co o tom víme?
My lidé,
my jsme nic neslyšeli,
dešti nerozumíme.

Woÿta nezanevřel ani na psaní příběhů, i když oproti básním ustoupily do pozadí. Dál také kreslí, své kresby už dokonce čtyřikrát vystavoval. Na otázku, zda ho při tvorbě může ovlivňovat právě Aspergerův syndrom, Woÿta odpovídá: „Možná mě ovlivňuje v tom smyslu, že během tvorby zapomínám na čas a na okolní svět. Jsem do tvůrčího procesu naprosto ponořen, realita a její starosti jsou ,odkloněny na vedlejší kolej‘. Důležitá je pro mě jen ta chvíle, pouze tvorba. Nic víc se v ten okamžik do mojí hlavy nevejde. A když mě někdo vyruší, dojde ke zkratu. Nit přetržena. Nejsem schopen ihned přejít k jiné akci.“

I když Woÿtův pomyslný šuplík zaplnily už stovky veršovaných skladeb různého formátu a charakteru, bolestná zkušenost ze základní školy Woÿtovi dlouho bránila svou tvorbu veřejně prezentovat. „Ona mě ta nepříjemná zkušenost nadlouho odradila od prezentování čehokoli. Bál jsem se dokonce před spolužáky přečíst i referát nebo slohovou práci. Neměl jsem nejmenších pochyb o tom, že cokoli vytvořím, bude pro mé okolí vrcholem trapnosti. A když náhodou se, už na střední škole, čtení mého díla ujala učitelka, radši jsem si zacpával uši, protože jsem nechtěl svoje domněle trapné výplody poslouchat.“ 

Překonat tento blok a ostych nakonec Woÿtovi pomohla jedna starší dáma, bývalá učitelka literární výchovy, která mu před pěti lety vstoupila do života a o jeho dílo projevila zájem. „Moc si přála, abych jí své verše recitoval. A já, ačkoli jsem si vůbec nevěřil, přece jsem na to přistoupil. Zpočátku jsem se strašně styděl, stálo mě velké úsilí ze sebe vydat aspoň hlásku, ale nakonec se oné dámě podařilo mě rozmluvit. Potom – psal se rok 2018 – mi přes jednoho známého přišla nabídka na mé první veřejné vystoupení. Nabídku jsem přijal a v září onoho roku se objevil na scéně Divadla Kampa, v pořadu Přicházíme v míru. Pravda, moderátorům jsem toho tenkrát mnoho nepověděl, před zaplněným hledištěm jsem se cítil dost nesvůj, ale zkušenost to byla velmi cenná. Tehdy jsem se přestal veřejné prezentace bát. Poté už pro mě nebyl žádný problém něco zarecitovat pár klientům v domově seniorů, kam jsem tehdy docházel jako dobrovolník. Když jsem ustál vystoupení před osmdesáti diváky v divadle, nějakých pět nebo deset babiček mě už nerozhodí, řekl jsem si.“

Dnes už má Woÿta na svém kontě několik autorských čtení na různých akcích. A jak se s nabitými zkušenostmi při recitaci svých básní cítí? „Trochu ještě trému mám, ale ne natolik, abych ,hodil flintu do žita‘. Za každou takovou příležitost jsem velice vděčný – a stejně tak i za to, když moje tvorba lidi osloví.“

A oslovit lidi by chtěl i se svou první oficiálně vydanou básnickou sbírkou, kterou nazval příznačně – Vnitřní země. „Chtěl bych je nechat nahlédnout do svého vnitřního světa. Světa, který je pro někoho možná těžko dešifrovatelný, ale rozhodně velmi bohatý a pestrý. Třeba si dokonce někdo díky mojí knížce (tak jako já před lety díky Braunsovi a Schovancovi) dojde k pochopení, že autista není jen nějaké postižené, od reality odtržené dítě, ale především plnohodnotná lidská bytost, jež má své pocity a prožívání a je schopná dělat krásné věci.“

Kolotoč 

Za zády stromy,
za stromy silnice,
nad hlavou modro
a před očima
zeleně bují tráva a býlí. 

V teplý den srpnový
ve ztichlém parku spočívám chvíli.
Stával tu starý kolotoč –
rezavý,
barvy už oprýskané,
však každé dítě častokrát
chtělo se tu točit, smát … 

Nestojí už,
pryč je starý kolotoč.
Do šrotu odvezli jej snad.
Však ve vzpomínce zůstal tady stát,
jen ve vzpomínce zůstal tady stát,
jen ve snách se tu ještě točí,
jenom když trochu přivřu oči,
usednou na něj malé děti,
vidím jejich vlásky s větrem vlát …

Národní ústav pro autismus, z.ú. se rozhodl Woÿtu v jeho přání a snu podpořit. Vznikl tak projekt na platformě HitHit, kde je právě teď možné přispět na vydání Woÿtovy básnické sbírky, na které se svými ilustracemi podílí také Ema, talentovaná mladá žena s Aspergerovým syndromem. Přispět na sbírku můžete zde.

Věříme, že Woÿtův příběh se stane také inspirací pro další autory (nejen) na spektru, aby jednoho dne i jejich díla spatřila světlo světa. „Pokud cítíte, že máte světu co říci, neváhejte. Kdyby už nic jiného, budete ze sebe aspoň mít dobrý pocit. Naproti tomu, přílišné pochyby a čekání na pravý čas (nebo na zázrak) ke štěstí nevedou,“ říká Woÿta, který na závěr výstižně dodává, „svůj život žijeme a tvoříme tady a teď.“