Zjištění diagnózy

Už od studia na vysoké škole jsem zvažovala, jestli bych neměla zajít k psychologovi, ale bála jsem se reakcí rodiny, nevěděla jsem, co čekat, jak to probíhá. Kromě strachu z lidí jsem se bála, že mě psycholog nepochopí, bude zlehčovat moje problémy, obviňovat mě, že si jen vymýšlím a nic mi není. Přesvědčovat mě, že spousta lidí má vážnější problémy… Takhle jsem váhala asi deset let. Jednou v práci při ročním hodnocení jsem nedokázala se šéfem mluvit. To byl impuls, který mě přiměl se konečně někam objednat.

Diagnózu jsem se dozvěděla, když mi bylo třicet let. Psycholožka mi řekla, že mám ASI Aspergerův syndrom (AS). Přišlo mi, že mi to říká opatrně. Nevím, jestli se bála, jak zareaguju, nebo si sama nebyla jistá, co se mnou vlastně je. Kdybych se domnívala, že je vše v naprostém pořádku, tak bych k ní nešla. Když mi to řekla, nevěděla jsem, co si mám vlastně myslet.

• Byla jsem ráda, že konečně vím, co se mnou je. Ve škole jsem neznala nikoho, kdo by byl jako já, dlouho jsem si myslela, že nikdo jiný takové problémy nemá. Je úleva zjistit, že to má nějaké jméno a že jediná nejsem. Znamená to, že mé problémy jsou skutečné, že to nejsou nesmysly, které bych si vymýšlela. Někdo mě konečně bere vážně a netvrdí, že to nic není. Konečně jsem našla odpověď na všechny své otázky.
  
  
• Myslela jsem, že zajdu k psychiatrovi nebo psychologovi a všechny mé problémy se tím vyřeší. Doufala jsem, že se s tím dá něco dělat, ale s AS toho moc nenadělám. Nebylo to úplné překvapení, možná jsem to trochu čekala, ale přála jsem si něco jiného. Chtěla jsem především vyřešit problém a zjistila jsem, že žádné řešení neexistuje.
  
  
• Jak může psycholožka říct, že ASI? Slovo asi můžu říct já, když jsem si o tom přečetla a nebyla jsem si jistá, protože sice něco na mě sedělo, ale stejně tak byla spousta věcí, co na mě nesedí vůbec. Počítač nefunguje, protože je asi rozbitá grafická karta. Nebo možná ne. Je dobré to zkusit a zjistit, co nefunguje, aby bylo možné počítač opravit. Od někoho, kdo studoval psychologii, jsem čekala větší jistotu. Tohle byl fakt problém, ta nejistota mě dost dlouho trápila.
  
  
• Skoro každé vysvětlení, které mě kdy napadlo, bylo mnohem horší než Aspergerův syndrom, který znamená, že jen nerozumím lidem, ale není se mnou špatně úplně všechno, nejsem špatná já. AS neznamená, že bych byla líná a málo se snažila. To byla úleva. Dřív jsem se hodně porovnávala s ostatními, ale zjistila jsem, že nemá smysl se s někým porovnávat, protože nemusí řešit to co já. Je to handicap. Nemusím si vyčítat, když mám problém v nějaké situaci, když třeba nedokážu mluvit. Když někdo kulhá, tak by bylo hloupé, aby si vyčítal, že nedoběhne autobus. Místo toho, co nezvládám, jsem si naopak začala uvědomovat, co všechno jsem vlastně dokázala.
  
  
• Začala jsem si pak zjišťovat informace. Narazila jsem na článek, jaké slavné osobnosti měly AS. Četla jsem knihu O kolečko víc od Jozefa Schovance, jejíž autor na mě udělal dojem hodně inteligentního člověka. Narazila jsem na pár článků o různých autistech, viděla jsem video o někom, kdo se proletí ve vrtulníku a pak namaluje město, jak ho viděl, protože má fotografickou paměť. Ve filmech bývají lidé s PAS také často buď geniální, nebo mají nějakou zvláštní schopnost. A já ne. Říkala jsem si, co je se mnou zase špatně. V NAUTISu na skupinách jsem měla možnost se setkat s jinými aspíky a zjistila jsem, že jsou spíš jako já. Něco jim jde líp, něco hůř. Díky tomu jsem získala lepší představu o AS. Mohla to být i příležitost najít si kamarády, jen to mělo přijít o pár let dřív.

Vadila mi nejistota, když mi bylo řečeno, že ASI. Tak jsem se objednala na diagnostiku ještě jinam, kde mi diagnózu AS potvrdili. Ulevilo se mi, že už to vím konečně jistě, že už nemusím pochybovat.