A co to ten autismus vlastně umí?

Samotné autistické myšlení nebylo vždy považováno za poruchu a je těžké určit, kdy se tomu tak stalo. Dříve bylo totiž považováno pouze za jiný „mód“ myšlení, např. švédský psychiatr Eugen Bleuler rozeznával dva typy myšlení – logické nebo také realistické a autistické. Bleuler tento koncept představil v roce 1911 ve své knize věnované poznatkům o schizofrenii. Návrat k vnímání autistického myšlení jako součásti širšího spektra lidských zkušeností a schopností je v posledních letech častým předmětem diskusí o neurodiverzitě.  

Projevy autismu nemusejí člověka jen omezovat a izolovat, ale mohou být přínosné. Dle sebeobhájců se jedná např. o schopnost věnovat se jednomu předmětu extrémně dlouhou dobu, potřebu věci dokončovat, nutkavé lpění na pravidlech a konvencích, smysl pro detail a perfekcionismus, poučování ostatních, přesnost a svědomitost, neochotu vytvořit očekávané výsledky standardním způsobem, doslovnou interpretaci, upřímné (někdy až necitlivé) vyjadřování. 

Tyto znaky nám ukazují, že být jiný nemusí být postižení, ale rovněž výhoda, která s sebou může přinášet nová řešení problémů. Autisté dokážou vynaložit nebývalé soustředění na objekt vědění, takže se mohou dostat dále než lidé, kteří tráví obrovské množství času socializací a nechají se snadno rozptýlit. I vzhledem ke vzrůstajícímu počtu osob s touto diagnózou bychom se měli stále více snažit poskytnout pracovní podmínky, za kterých budeme moci těchto výhod využít. Je totiž možné, že je budeme do budoucna opravdu potřebovat. 

Vnímám totiž, že v současné době společnost ani zdaleka nevyužívá dostatečně potenciál lidí s autismem. Byť už se objevují náznaky v různých, zpravidla nadnárodních firmách, které mají politiku pro zaměstnávání otevřenou i neurodivergentním osobám. Napadá mě např. politika Googlu a Androidu, což jsou jedny z největších a nejvíce prosperujících společností, od kterých bychom si v této oblasti mohli vzít příklad. 

Doktor Tony Attwood uvádí: „Záliba ve vědě může jedince vést k vysokoškolskému studiu a akademickému zaměstnání. Ostatně univerzity jsou známy tím, že tolerují neobvyklé osobnosti (u nás myslím, že pouze v některých oborech, pozn. autorky) obzvláště ty, které jsou originální a za výzkum by položily život. Kdysi jsem zaslechl poznámku, že univerzity slouží jako chráněné dílny pro lidi, kteří mají potíže se sociálním kontaktem. Na druhou stranu platí, že dlouhé řadě vědeckých objevů a uměleckých děl dali život právě jedinci s Aspergerovým syndromem. Podle mého názoru by společnosti mohla jedině získat, kdyby vlastnosti těchto jedinců více uznávala a podporovala jejich rozvoj."¹ Doktor Attwood zde mluví konkrétně o Aspergerově syndromu, tyto informace lze však obecně vztáhnout i na osoby s autismem bez poruchy intelektu.  

Když pro jehlu nevidíme kupku sena 

My, jakožto osoby s autismem, jsme spíše zaměřené na detail a někdy máme problém vnímat celek. Jak se říká – pro jehlu nevidíme kupku sena. A právě díky vnímání těchto detailů můžeme leckdy opravdu přinést originální pohledy, položit nové otázky, upozornit na přehlížené problémy či nabídnout nevšední řešení. Jsme často oproštěni od klasických stereotypních vzorců myšlení a chování. Zde souhlasím s citátem: „Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se najde někdo, kdo neví, že to nejde, a udělá to.“  

Jiný styl myšlení osob s autismem obohacený o nové pohledy nám může pomoci se posunout nejen v oblasti vědy. Nyní si dovolím použít citát ze Sherlocka Holmese od Sira Arthura Conana Doyla: „Když vyloučíte nemožné, pak to, co zbývá, musí být pravda, byť je sebenepravděpodobnější.“² Problémem je, že většina lidí je dnes naučena přemýšlet podle určitého vzorce, vidí jedno řešení, které mají naučené, to považují za správné, a proto již dále o problému neuvažují. Lidé s autismem takto většinou nepostupují, vidí více řešení a při jeho hledání vyloučí pouze ty opravdu nemožné varianty. (Myslím tím ty opravdu nemožné, často klidně zahrnující i zcela nepravděpodobné možnosti, jako je např. přítomnost ledního medvěda na poušti). Ostatní možnosti, jakkoli nepravděpodobné, bude brát v potaz. Každý problém, který je nutný řešit, může odhalit chyby v systému, např. špatně nastavený vzdělávací systém, postupy v zaměstnávání i způsob, jakým je tvořeno právo, jelikož do něj se také vždy promítá společenská realita. Lidé s autismem mohou být opravdovým přínosem pro společnost, jelikož jsou díky své nezaujatosti více citliví k „nesmyslům" vyprodukovaným dnešní společností, které je pro ostatní snadnější přijmout za platnou normu.   

Na druhou stranu bychom mohli namítat, že autisté by sami bez neurotypiků nepřežili. Můžeme taktéž zdůrazňovat jejich nepraktičnost, nebo zmínit, že existují autisté, kteří se o sebe nedokáží sami postarat a potřebují stálou péči (což je ale jiná věc – v tomto textu se snažím zastávat autistického myšlení jako takového. Lidé, kteří potřebují nepřetržitou pomoc, samozřejmě mezi autisty existují, ale stejně tak je najdeme i mezi neurotypiky.) Ano, čistě autistický svět by pravděpodobně nevydržel dlouho, ale pokud by obě formy myšlení mohly fungovat vedle sebe bez vzájemného omezování, mohl by být ještě lepší než dnes. Na závěr bych ráda zmínila příměr Stanislava Komárka, který jej sice původně použil v kontextu sexuální orientace, ale jeho význam lze přenést i na osoby s autisem: „V jistém smyslu představují ve společnosti cosi jako papriku v guláši – bez ní je pokrm fádní, večeře skládající se jen z papriky je však nepoživatelná.^"3 

{Hlášku Co to ten autismus vlastně umí? pronesl ve snímku Normální autistický film Ahmed, malý chlapec na autistickém spektru.}

Článek je upraveným textem z diplomové práce Vrozené poruchy v právním kontextu (se zaměřením na autismus), jejíž autorkou je Mgr. Anežka Rejzková.