Ráda bych předem napsala, že to, co může vadit jednomu autistovi, nemusí vadit druhému a naopak. Pokud si nejste jistí, jak se vyjádřit k tomu, že je někdo z vašeho okolí autistický – nevyjadřujte se nijak. Není třeba to komentovat. Prostě to tak je. Je také velký rozdíl mezi tím, když se člověk upřímně zajímá a klade otázky, protože dané problematice nerozumí, a když sebevědomě vynáší soudy a komentáře, které nemá nijak podložené a které by mohly druhé osobě ublížit.
„Nevypadáš autisticky / nikdy bych neřekla, že jsi autista / vypadáš tak normálně.“
Poruchy autistického spektra nemají žádný jednotný vzhled. Jsme lidi jako všichni ostatní.
„Ty nemůžeš být autista.“
V momentě, kdy řeknete, že máte PAS, se dost možná zjeví nějaký samozvaný odborník, aby vás přesvědčil, že jeho znalost pár stereotypů rozhodně převáží diagnostiku od opravdového odborníka. K tomu se asi ani nedá nic dodat…
„Jsi si opravdu jistý, že jsi autista?“
Proč některým lidem přijde správné něco takového zpochybňovat? Očekávají, že v tu chvíli se druhá osoba začne smát a řekne, že si dělá legraci? To se asi nestane.
„Všichni jsme tak trochu autisti.“ Anebo „Všichni jsme někde na spektru.“ Případně „Ty musíš mít jen ten mírný autismus, jsi určitě někde na okraji spektra.“
Ne. Buď máte PAS, anebo ne. Jednou jsem na internetu narazila na takové pěkné přirovnání – můžete být „trochu těhotný“? Ne. Buď je někdo těhotný, anebo není. Nic mezi tím. A to „spektrum“ pokrývá jen všechny lidi s autismem. Není to spektrum pro všechny lidi a nejde to od „trochu autistický“ po „plně autistický“. Pokud nemáte autismus, nejste na spektru.
„Doktoři s tím v dnešní době diagnostikují snad každého.“
Na rozdíl od dřívějších dob je více diagnostikovaných lidí s PAS. Proč? Specializuje se na to víc odborníků, víc se o tom mluví. Ale každého s tím opravdu nediagnostikují, naopak, mnozí odborníci se bojí diagnostikovat PAS a nechtějí s tím mít nic společného.
„Ty už ale nejsi dítě.“ Anebo „Vždyť ale nejsi kluk.“
Autismus nekončí v osmnácti, je to vrozené neurovývojové postižení, z něho se nevyrůstá. To, že jen kluci mají autismus, je nesmysl, který vznikl proto, že diagnostikovaných kluků autistů bylo vždy víc a vše se studovalo na chlapcích.
„Ty jsi tak inspirativní!“
Každý člověk může být inspirativní, třeba když je úspěšný sportovec, nadaný kreslíř… Ale není samo o sobě inspirativní, když má někdo autismus a prostě s tím žije, takže pokud to někdo říká jen v souvislosti s diagnózou, tak to zní tak, že se jen chce cítit lépe ohledně sebe a svého života. Že si někde v duchu říká: „Jakkoliv to mám špatný, mohlo by být i hůř. Mohl bych být autista.“
„Neříkej …! Anebo „Říkej …!“
Dosaďme si za tečky „člověk s autismem“ a „autistický člověk“ v libovolném pořadí. Anebo jiné názvy, jako třeba „osoba na spektru“. Pro mě osobně jsou to jen slova, a pokud bych se v nich chtěla pitvat, určitě bych dokázala najít chybu na všem a neurazí mě žádné označení. Nicméně měli bychom respektovat, jakým způsobem o sobě chce kdo mluvit.
„Neměla bys to brát jako postižení, měla bys to brát jako dar!“ Anebo naopak „Neměla bys to brát jako dar, měla bys to brát jako postižení!“
Každý autista má právo si rozhodnout sám, co pro něj jeho autismus znamená. Nesnažte se mu vnucovat vlastní představu.
„Dřív tyhle diagnózy nebyly, nikdo tím netrpěl a normálně se žilo, je to celé jen výmysl/omluva pro nevychovanost.“
Ti lidé existovali. Jen nebyli veřejnosti na očích. Nebo byli schováni pod jinou diagnózou.
„To je jen špatnou výchovou, děti potřebují tvrdou ruku, a dnes je to samá volná výchova.“
K tomu asi není nic moc potřeba dodávat. Je to vrozené. Žádné „přehnaně tolerantní“ matky a ani „chladné a odtažité“ matky na to neměly a nemají vliv.
„Znám/mám v rodině někoho, kdo má autismus, a ty vůbec nejsi jako on/ona!“
Je to spektrum. Nikdy nebudeme všichni stejní. Profesor Stephen Shore, speciální pedagog a odborník na autismus, výstižně řekl: „To, že znáte jednoho autistu…, znamená, že znáte jen jednoho autistu.“
„Dle toho popisu má autismus každý, třeba i já.“ Anebo „Taky mám problém s …“
Ne, každý člověk rozhodně nemá PAS. To, že máte pár rysů, které jsou charakteristické pro autismus, automaticky neznamená, že máte PAS. A taky nejde o projevy a chování jako takové, ale jak moc „silné“ to je a jak moc vám to zasahuje do každodenního života.
„Ale vždyť máš školu/dítě/práci/vztah/titul…“
Každý člověk s PAS je jiný. To, že někdo získá titul, skvělou práci a založí rodinu, neznamená, že se „zbavil autismu“, nebo že nemůže být autistický.
„To musíš být opravdu dobrá v matematice / ve vědě / v práci s počítači!
Ne, já osobně nejsem. Jde o stereotypní představu, v čem autisté vynikají.
„Chovej se normálně / přestaň být tak přecitlivělý / nebuď tak úzkostný / uklidni se.“
Tohle opravdu nepomůže.
Názory