Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
V textu Slova a věty, které jsou pro člověka s autismem toxické, popsala mladá žena s PAS zkušenosti s tím, jaké neadekvátní poznámky a slovní útoky si ona i další lidé s PAS v jejím okolí museli vyslechnout. Po zveřejnění tohoto textu nám přišla řada komentářů s otázkou – jak na tato slova adekvátně reagovat? Jednoduchá univerzální odpověď bohužel neexistuje, zeptali jsme se ale několika osob na autistickém spektru, jak se snaží reagovat, nebo naopak nereagovat na výroky typu: „Chovej se normálně. Nemáš autismus, jen se snažíš být jiný/á, zajímavý/á. Kdy z toho autismu vyrosteš? apod.“
„Ošklivé slovní útoky dost možná vypovídají víc o člověku, který je říká, něž o tom, komu je sděluje.“
Co se týče vět, které vychází z neinformovanosti anebo nesprávných informací, tak se snažím ostatní opravovat, pokud jsem toho zrovna schopná a mám na to sílu. Jedná se o věty jako třeba „Ty ale nejsi autista, vždyť jsi holka“ nebo „vždyť přece dokážeš mluvit/navázat oční kontakt.“ Určitě to není cesta pro každého, dokáže to být pěkně únavné a stresující, ale snažím se vždy myslet na to, že mám možnost tímto způsobem dotyčného ovlivnit pozitivně tak, aby své chování neopakoval dále. Ne každý člověk na to reaguje pozitivně, ale může se stát, že se zarazí a uvědomí si, že toho o poruchách autistického spektra vlastně až tak moc neví.
Na zlé útoky, které vychází z určité nesnášenlivosti, je ale dle mého lepší nereagovat. Nebo tedy jsem alespoň prozatím nepřišla na žádnou dobrou reakci, která by za to stála. Řekla bych, že někdy je pro takové lidi největším potrestáním, když na ně nereagujete, protože někteří z nich možná očekávají, že vás to rozhodí natolik, že na to začnete reagovat – a oni z vás nějakou reakci chtějí dostat. Navíc mi nepřijde, že by jejich smýšlení jakákoliv reakce mohla změnit, takoví nesnášenliví lidé většinou nejsou otevření tomu, co říkáte (nebo co byste chtěli říct) a asi se nad sebou musí nejprve zamyslet sami, nikdo jiný to za ně neudělá.
Vyrovnat se s tím, že musím takovéto věty poslouchat je asi ta těžší část, protože tu situaci, která se nám stane třeba jednou, si pak můžeme nechtěně v hlavě přehrávat ještě 100x. Asi bych si snažila připomínat, že se jedná buď o neinformovaného, nebo nesprávně informovaného člověka… a proč bychom si od někoho takového měli něco brát k srdci? To by bylo jako nechat si radit s opravou auta od někoho, kdo jej viděl maximálně tak v katalogu. Také jsem si vzpomněla na jeden citát: „Netrapte se kritikou od někoho, ke komu byste nešli pro radu.“
A pokud se jedná o nějaké opravdu ošklivé slovní útoky, tak bych si snažila připomínat, že to dost možná vypovídá víc o tom člověku samotném – stejně tak jako
- Eliška Kopicová, žena na autistickém spektru
„Pomohlo mi si uvědomit, že nemusím nikomu nic vysvětlovat a ani nemám povinnost obhajovat druhým lidem to, jak jsem se rozhodla žít."
Pokud to jde, i po nevhodné větě komunikuju nadále slušně, věcně a s úctou. Zároveň ale další komunikaci věnuji svůj čas pouze tehdy, pokud mi to dává smysl. Pokud mám pocit, že tomu tak není, vím, že můžu konverzaci kdykoliv slušně ukončit.
Když se mnou člověk nekomunikuje s respektem, a nejedná se osobu, se kterou zrovna komunikovat musím (učitel, nadřízený, lékař aj.), prostě v klidu odejdu nebo ji ignoruji. Na sociálních sítích ji pak blokuji. Pokud vám totiž kontakt s člověkem nedává nic pozitivního, není důvod si tohoto člověka udržovat ve svém životě. Nemusíte se stýkat s někým, s kým vám není dobře!
Pomohlo mi si uvědomit, že nemusím nikomu nic vysvětlovat a ani nemám povinnost obhajovat druhým lidem to, jak jsem se rozhodla žít.
- Blanka Holzäpfelová, žena na autistickém spektru
„Tohle je asi vaše první setkaní s autismem, že? ...Bohužel jste neuspěl/a.”
Když se na to cítím, „setřu“ nevhodnou poznámku protistrany vtipem, nebo přitakáním. Motivací takového člověka je totiž často si do druhého jen rýpnout a vyvolat nějakou reakci – naštvání, stud… Například na větu: „Ty jseš nějaká divný.“ Odpovím stylem: „Dobrý postřeh.” „Jasně, to jsem.“ Líbí se mi i věta, kterou jsem slyšel od maminky dítěte s autismem: „Tohle je asi vaše první setkaní s autismem, že? ...Bohužel jste neuspěl/a.”
Připravte se dopředu, že po takovéto vaší reakci může přijít nějaká urážka nebo posměšek. Na ty už se snažím nereagovat. V takové situaci se mi často paradoxně uleví, právě se mi nejspíš podařilo situaci obrátit a pocit naštvání, který si člověk myslel, že nasměřuje na mě, pocítil on sám.
- Anonym
„Z dlouhodobého hlediska mi v pomáhá to, že posiluji své sebevědomí, např. tím, že se věnuji činnostem, které mě baví, a stávám se v nich stále lepší. Díky tomu se cítím sebevědoměji, což se pak promítá i do mých konverzací.“
Snažím se být nekonfliktní a řadu věcí dokážu přejít, aniž by mě to nějak vytočilo. Ale i tak se sem tam do nějaké nepříjemné situace dostanu. Vypjaté situace beru podle sebe - když jsem v pohodě, do nikoho nerýpu, když ne, taky umím mít kousavé poznámky.
Pokud mám pocit, že by to, co po mě někdo vyžaduje, mohlo negativně ovlivnit mě nebo okolí, snažím se důsledně vysvětlit, proč danou věc nemůžu udělat. Nejprve „po dobrém”, když to nezabere, tak se dané osoby ptám, jestli je ochotna nést následky. Například po předchozí slušné diskusi o tom, že mám autismus a velmi mi vadí nošení roušek přes ústa, odpovídám na větu: „Vy ale nevypadáte jako autista, roušku mít musíte.” „Dobře, ale až dostanu meltdown a začnu likvidovat všechno v okruhu dvaceti metru, převezmete za to zodpovědnost?”
Díky bohu většinou funguje i samotné vysvětlení, že jsem autista. Pokud jsem s někým v delším kontaktu, snažím se mu tyto věci vysvětlit dopředu. V případě, že se dostanu do nepříjemné situace s někým cizím, která se začíná stupňovat, dotyčný na mě např. zvyšuje hlas, osvědčilo se mi rovnou vypálit: „Jsem autista, nemám rád - dotyk, křik… (dosaďte si tam, to co vadí vám).“ Často to danou situaci uklidní, většina lidí se pak chová chápavěji. Pokud ne, snažím se odejít, protože tady plýtvat energií na (dlouhé) vysvětlování nemívá moc smysl.
Z dlouhodobého hlediska mi v pomáhá to, že posiluji své sebevědomí, např. tím, že se věnuji činnostem, které mě baví, a stávám se v nich stále lepší. Díky tomu se cítím sebevědoměji, což se pak promítá i do mých konverzací.
- Matěj Roud, mladý muž na spektru
Názory