Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Jednou jsem na internetu viděla úžasný obrázek, na kterém byla žena, která měla na obličeji navrstvenou spoustu masek, a u obrázku byl text zhruba ve znění: „Tak dlouho jsem si nasazovala různé masky, až teď sama nevím, kdo vlastně jsem.“ Smutné, že? Tohle je typické pro ženskou formu autismu. Protože jsou ženy přirozeně sociálně zdatné, dokážou lépe „nacítit“ různé sociální situace a přizpůsobit své chování každé situaci zvlášť, mají takové chameleónské chování.
Největší průšvih spočívá v tom, že vůbec nevědí, že nějak maskují, vše se děje podvědomě. Až ve chvíli, kdy si žena na spektru uvědomí, že vlastně celou dobu maskovala, dojde ke krizi identity. Tohle je ten pravý moment pro nástup psychoterapie, jinak to může vyústit až ve skutečnou poruchu osobnosti.
Je to opravdu peklo a neskutečný nepořádek v hlavě. Tak jsem se celý život zaměřovala na ostatní, jak se chovají, jak vypadají v konkrétních situacích a jak se při tom tváří. Kdo se s kým baví a proč, kdo je populární a kdo outsider, jaké ženy se líbí mužům, jaké studenty mají učitelé v oblibě... až jsem zapomněla sama na sebe. Vždy jsem se pozorovala v zrcadle, jak se tvářím při různých výrocích, trénovala jsem výrazy obličeje pro každou situaci zvlášť, trénovala jsem monology, dialogy. Jen abych působila „normálně“, aby si nikdo nevšiml, že vlastně úplně „normální“ nejsem. Na slovo normální začínám mít alergii. Co to vlastně znamená? Ale o tom někdy jindy.
Dá se říct, že až ve chvíli, kdy jsem začala nahlížet do nitra diagnózy autismu a odhalila své masky, jsem si uvědomila, že vlastně vůbec neznám sama sebe. Nevím, jaká vlastně ve skutečnosti jsem, jak reaguji na různé podněty a proč, co mě vytáčí, co mi dělá radost… A tohle jsem začala postupně zkoumat. Je to velmi zajímavá exkurze do vlastního nitra, postupně přicházím na to, že nejsem až tak super skvělý pohodový usměvavý člověk bez jakékoliv chyby. Tím mě jen chtělo mít okolí, a proto jsem si tak připadala. Jenže teď vidím i všechny své nedokonalosti a začínám se učit je přijmout a mít ráda. Začínám si užívat i dny a chvíle, kdy mi není úplně nejlépe, a už se z toho nehroutím, beru to jako součást, která ke mně patří. Tím, že se to postupně všechno učím přijímat, docházím k většímu klidu.
Já naštěstí navštěvuji psychoterapeuty už několik let, ale vlastně do dneška mám pocit, že prožívám krizi identity. Až ve chvíli, kdy jsem u sebe začala řešit diagnózu Aspergerova syndromu, začalo mi do sebe vše zapadat a začínám konečně nahlížet „pod povrch“. Začínám postupně všechny ty masky zlehka sundávat. Je to na jednu stranu bolestivý proces, ale na tu druhou velmi osvobozující.
Proč sakra máme všichni tendenci někam zapadat? Proč nemůžeme žít ve světě, kde se individualita a různorodost cení? Proč musíme „držet hubu a krok“, pokud chceme proplout životem bez větších komplikací? Naštěstí se to snažím vidět pozitivně. Dnešní společnost se tváří, že individuality a zvláštnosti oceňuje. Ubírá se od striktního rigidního postoje a dává se větší prostor kreativitě a různorodým názorům. Takže má optimistická utopická vize je, že časem budeme žít ve společnosti, která nebude nikoho odsuzovat jen za to, že není stejný jako všichni ostatní, ale naopak se jeho odlišnosti budou upřednostňovat. Je to samozřejmě takové malé tajné přání a ve skutečnosti vlastně sama nevím, jestli tomu opravdu věřím, ale mohu aspoň doufat, že se toho dne jednou dožiju.
Zdroj fotografie:
Názory