Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Je mi 38 let a jsem na spektru. Už od dětství mě zajímá filozofie, fungování společnosti, vztahy a psychologie, a od dětství slýchám, že moje zájmy nejsou vhodné a přiměřené věku. Mnoho odborníků, učitelů, asistentů a rodičů odrazuje autisty od jejich zájmů. Myslí to dobře, protože se pokoušejí člověka přimět, aby lépe zapadl mezi své vrstevníky, ale já s tím nesouhlasím a termíny „přiměřenost věku“ a „vhodnost zájmů“ se mi nelíbí.
Od chvíle, kdy jsem byla malá, jsem měla zájem o jiné věci, než měly ostatní děti. V pohádkách mě nezajímaly princezny a jejich krásné šaty. Chtěla jsem vědět, co je správné a co ne, co je dobro a co zlo, co chudoba a co bohatství, co pravda a co lež… Pak ale bylo těžké zapojit se do běžných her s ostatními dětmi a komunikovat s nimi.
Můj svět vyplňovala zvířata, sledovala jsem pořady na vzdělávacím kanálu National Geographic, zajímali mě psi, znala jsem všechny ve svém okolí. Každý potřeboval jiný přístup. Poznávala jsem, co je trápí, učili mě empatii. Psi byli pro mě hodně dobrý prostředek ke komunikaci. Kdo měl psa, většinou mluvil o svém psovi a odpověděl mi, když jsem se na něco o psovi zeptala. V dospělosti jsem si skrze tento zájem našla kamarády.
Míša byl pes, co bydlel přes ulici. Byl to můj kámoš. Každou neděli musela maminka upéct kuře. Já snědla kůrku a zbytek mu donesla. Když jsem dostala svrab, maminka mi vyhubovala. Zakazovala mi psy hladit. Pak mě jeden ještě pokousal. Maminka mi začala zakazovat se se psy kamarádit. Nakonec nejen se psy, ale se všemi zvířaty. Když jsem dostala morče, byla jsem šťastná. Byl to někdo, kdo na mě čekal, a staly jsme se nerozlučnou dvojkou. Našlo mi kamarády, kteří měli také morče. Morčata byla můj svět.
V pubertě jsem se zajímala o hudební skupinu The Kelly Family. Což o to, to zajímalo i jiné vrstevníky, v tom jsem nevybočovala. Ale mě na nich zajímalo něco jiného než ostatní. Neobdivovala jsem je pro jejich hudbu, ale proto, že nebyli ve svém projevu jednotní. Každý z členů si tančil, jak chtěl. Taky se mi líbilo, že se oblékají jinak, prostě jak chtějí a nikdo to neřeší.
Ve škole jsem se začala po krůčkách zajímat o psychologii. Můj vzor byl pan doktor Zdeněk Matějíček, který vystupoval v televizi. Zájem o psychologii a vědu jsem ale musela tajit, protože to na ostatní působilo divně. Nemohla jsem tak svůj zájem pořádně rozvíjet. Ostatní lidi děsily věty, které jsem vytvářela. Pamatuji si, jak jsem šla s referátem Moje maminka do ředitelny. Na střední škole mě kromě psychologie začala silně zajímat problematika sociálního začleňování. Sledovala jsem filmy se sociálními tématy (Katka, Knedlíková terapie, Božské děti, Lék, Moje levá noha, Nebezpečné myšlenky, Na vlastní oči). Chodila jsem po světě a zajímala se o děti s handicapem, o blázny, lidi, kteří se něčím odlišovali. A pak jsem uviděla v televizi vystupovat Matku Terezu, stala se mým dalším vzorem. Fascinovalo mě, že se k lidem ležícím na ulici sklonila. Byla ve svém projevu tak jiná.
Moje zájmy byly silně vyvinuté a se zájmy vrstevníků se moc neslučovaly. Většina dívek se zajímala o chlapce a módu. A já měla cíl být silná holka, co všechno zvládne. Fascinovali mě skejťáci, líbilo se mi, že spadli ze skejtu a zase se zvedli. Měli sedřená kolena, ale nic je neodradilo, aby to zkoušeli dál. Byli drsní, odvážní. Měli sami sebe pod kontrolou. Všem ujeli. Tak jsem se tak oblékala a chodila po světě jako skejťák, ovšem bez skejtu.
Když jsem dospívala, moje máma mi vyčítala, že nemám smysl pro módu a že se držím těch samých věcí, co mě zajímaly v dětství. Vím, že to říkala s dobrým záměrem. Nesouhlasím ale s tím, aby byli autisté nuceni věnovat se oborům a oblastem, které je nezajímají, tedy pokud zájmy autistických lidí nikomu neubližují a nezanedbávají kvůli nim své základní fungování. Jejich zájmy lze využít k motivaci a spojit se s nimi. Až nyní moje máma více přijímá mé nekonvenční zájmy. S podporou ostatních se pomalu učím, že mé zájmy jsou součástí toho, co mě dělá jedinečnou.
Chápu obavy rodičů, že chtějí, aby jejich dítě mělo přátele, a cítím, že by jim to mohlo usnadnit život. Ale jako někdo na spektru, kdo tím prošel, chci říct rodičům, že spokojenost jejich dítěte je důležitější než jeho zapadnutí do normálu. Časem se najdou lidé, kteří ho přijmou takové, jaké je. Říkat autistům, že by se jim určité aktivity neměly líbit, protože se nehodí k jejich věku, je jeden ze způsobů, jak potlačit jejich preference, odepřít jim volbu a snížit jejich kontrolu nad svým vlastním životem.
👉 O specifických zájmech lidí na spektru si můžete přečíst také zde.
Názory