Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Naše společnost vnímá lidi i s mírným postižením automaticky jako méněcenné, méně schopné, méně kompetentní, méně vhodné a také často i jako méně hodné. Ve světě existuje široce rozšířená představa, podle mě teda zcela mylná, že takzvaný „vysoce funkční autismus“ znamená „pohodový autismus“. Ti z nás, kteří jsme označeni jako „vysoce funkční“, míváme dobré jazykové schopnosti, jenže to automaticky neznamená, že je pro nás svět snadný.
(Text čte Pavla Hradecká.)
Někteří jazykově dobře vybavení autisté se, ať už vědomě či nevědomě, snaží své autistické chování skrýt, zamaskovat. Často se pak okolí nejeví jako autisté, ale jako neurotypičtí outsideři. Já jsem se taky často za neurotypickou vydávala, a i když funguji dobře, mám zaměstnání, partnera, přátele, stejně často přichází chvíle, kdy se můj autismus objeví. Pokaždé trochu jinak. Například mám speciální smyslové potřeby, toužím po struktuře a organizaci, mávám rukama a tu a tam radostně skáču a tleskám, jindy mě přemohou velmi silné emoce. Myšlení v obrazech mi pomáhá řešit nové situace a komunikovat. Využiju galerii, kterou mám v hlavě a zobrazím si obraz, který se situací souvisí nebo postoj či tón hlasu určitého člověka, který jsem si dříve nahrála do hlavy.
Diagnóza autismu mi pomohla si tyto odlišnosti uvědomit a pochopit je, a taky je přijmout jako součást mé osobnosti. Snažím se, abych se necítila trapně nebo méněcenně, když se můj autismus „projeví“. Autistické chování může být i užitečné, upozorní ostatní, aby mi dali víc prostoru nebo mě víc podpořili a pro mě je to signál toho, že je zapotřebí se začít víc hlídat a využívat strategie, které mi pomáhají předejít zhroucení.
Cítím se jako telefon, který ztratil spojení
Obecně platí, že mám lidi ráda. Potřebuji ale trávit dost času i o samotě. Zejména po dlouhém dni potřebuji, jak já říkám, „dekompresi.“ Myslím tím vzít si sluchátka a poslouchat hudbu a točit se. Pomáhá mi to třídit a regulovat myšlenky, které jsem za den nasbírala. Ve chvílích, kdy nejsem schopna „dekompresi“ použít, ztrácím schopnost vyjádřit, co potřebuji. Je to velmi nepříjemné a paralyzující. Cítím se podobně jako telefon, který ztratil spojení. Už neodesílá ani nepřijímá zprávy. Sice stále funguje, ale ztratil spojení. Dokud se spojení neobnoví, je komunikace nemožná. Pokud nedokážu komunikovat, prožívám při tom velmi negativní emoce. Hodně mi pomáhají lidé, kteří mě znají. Snaží se mi pomoci a dopátrat se toho, co chci říct. Nepovyšují se na mě, jen se snaží odhadnout, co si myslím.
Ráda si s lidmi povídám, ale je to pro mě těžké
Opravdu hodně těžké. Někdy, když mi slova dojdou, pomáhá mi mobilní telefon, který mi vyhledá obrázek, abych mohla s někým sdílet, co mě zaujalo nebo jim ukázat něco vtipného. Většinou to lidi ale nezajímá. Když náhodou projeví zájem, překvapí mě to natolik, že znejistím a dále stejně moc smysluplně nemluvím.
Při konverzaci se vydržím chvíli soustředit, navážu i oční kontakt, jenže pak se do toho vloží můj vlastní tok myšlenek. Snažím se soustředit na to, abych konkrétního člověka slyšela, a přestanu vnímat, kam a no co se dívám. Jenže takhle dotyčného mohu rozčílit, protože si myslí, že neposlouchám a začne přemýšlet, na co koukám. Pak slyším: „Podívej se na mě. Ty zase nevnímáš!“ To mi často ani nejdou najít žádná slova a bouračka při společné konverzaci je na světě.
Dost často se také hodně soustředím na to, abych věci dopověděla, a to pak bývá chápáno, že se chci hádat. Někdy vůbec nerozumím tomu, proč lidi dokáže naštvat nějaký detail. Například v hlavě mám napsáno že, mám dva psy, kočku a přítele. Navazuji tím konverzaci. Každý se totiž zeptá: „Ty máš přítele?“ Ale lidi si už automaticky odvodí, že je pro mě až na posledním místě, že přednost mají zvířata. Já to tak ale neberu. Jak se pak ale mám vyvarovat přešlapů, když tyhle drobné „samozřejmé“ věci nechápu?
Moje vlastní cesta
Maskování byla moje cesta k přežití. Dřív jsem si myslela, že se nemůžu chovat autisticky. Dřela jsem a přizpůsobovala se, abych mezi vrstevníky nebyla pořád na sociálním dně. Nechtěla jsem působit nestandardně, aby si lidi nemysleli, že jsem hloupá, přála jsem si, aby se mnou mluvili.
Dnes už to vnímám jinak, zvolila jsem si vlastní cestu a jdu po svých. Autismus je stále mou součástí a ovlivňuje to, jak vnímám svět kolem sebe a jak s ním komunikuji. Od té doby, co jsem se dozvěděla o své diagnóze, však pracuji na tom, abych přijala a milovala sama sebe i s autistickým chováním. Ne navzdory momentům, kdy se projevuje můj autismus, ale právě kvůli nim. Ráda bych povzbudila ostatní, aby prozkoumali a přijali svoje autistické chování.
Přijetím autistických projevů ukazujeme, že my lidé na spektru, se prostě snažíme žít život, jak nejlépe umíme, tedy stejně jako kdokoli jiný. Prostě máme svůj vlastní způsob, jak to udělat, a neměli bychom se za to stydět nebo se nemít rádi. Naopak když se máme rádi takoví, jací jsme i s autistickým chováním, můžeme být na sebe hrdí.
Zdroj fotografií: Canva.com, free Content licenses (PRO version), (zveřejněno na webu 20.7.2022), In. https://www.canva.com/photos/MAEHRx7VvGA-girl-hiding-face-with-maple-s-leaf/
Našli jste v textu chybu nebo překlep? Neváhejte nás kontaktovat na adrese: info@autismport.cz.
Názory