Pochyby o diagnóze

Díky svému účtu na Instagramu jsem zjistila, že nejsem jediná, která občas měla či mívá pochyby o své diagnóze. Udělala jsem otevřenou anketu a drtivá většina autistů, kteří mě sledují, zahlasovali, že někdy pochybovali, anebo pochybují o své diagnóze, a někteří i napsali proč. Téměř všichni, co hlasovali pro „někdy jsem pochyboval/pochybuji“ byli diagnostikováni až v dospělosti. Všichni, co hlasovali pro „nepochyboval jsem/nepochybuji“, měli svou diagnózu stanovenou v průběhu dětství a už s ní vyrůstali.

Důvodem pro pochyby může být například maskování. Pokud člověk dlouhé roky maskuje, je pak těžké oddělit onu masku od svého pravého já. Jak můžeme totiž vědět, kým jsme, když se ze všech sil snažíme nebýt tak úplně sami sebou? A pokud už ani nevíme, co je část nás a co je jen maska, kterou nastavujeme ostatním, abychom zapadli, jak si můžeme být vůbec něčím jistí? Pak o správnosti diagnózy pochybujeme snadno.

Neustálá zpochybňování od ostatních mohou mít také velký vliv. Ono se snadno řekne „neposlouchejte ostatní“, ale neustálé slýchání řečí typu - „Ty nevypadáš autisticky“ nebo „Ale já mám kamaráda a ten má bratrance a ten má dceru, která je autistická a není vůbec jako ty!“ - se člověku můžou zarýt pod kůži a je pak snadné si říkat: „Když mi moji kamarádi nevěří, můžu věřit sám sobě?“

Když diagnóza přijde moc pozdě, je těžké to pochopit. Tolik let trápení a teď je tady jednoduché vysvětlení? To není možné. Jestli je to pravda, tak proč se na to nepřišlo dřív? Je těžko uvěřitelné, že je tady jedno slovo, jedna diagnóza, která vysvětluje téměř vše, co se dlouhé roky nepodařilo vysvětlit. Některé autisty přepadají pochyby, když prožijí skvělý den nebo mají úspěchy ve škole a cítí se „až moc normálně“, dokud nepřijde nějaký problém. A tento cyklus se pak opakuje neustále dokola. Hodně z nich udalo, že na ně má stále vliv předchozí gaslighting ze strany lékařů, kteří v průběhu let bagatelizovali jejich prožitky a snažili se je přesvědčit, že jejich problémy jsou způsobeny něčím úplně jiným, anebo že se jim to jenom zdá a žádné problémy nemají – „je to jenom úzkost, moc se pozorujete, jste hypochondr, nemůže to být tak špatné, jak říkáte“.

Většina dotazovaných se také ve svých odpovědích zmínila, že u sebe pozorovala projevy tzv. imposter syndromu (v češtině jako „syndrom podvodníka“), který je definován pocity nekompetentnosti a pocity, že lžeme ostatním o svých schopnostech, že nepatříme do skupiny, ve které se ocitáme, časté jsou pocity hanby.

Já osobně jsem o svojí diagnóze pochybovala mnohokrát. U mě to byl mix několika důvodů. Jednak mi to také přišlo až moc neuvěřitelné – že by to celý život nikoho nenapadlo? To se o PAS u dívek ví opravdu tak málo? Měla jsem také zkušenosti s mylnými diagnózami, takže jsem si říkala, co když mě za čas uvidí někdo jiný a řekne si, že nejsem autistka a přijde opět s jinou diagnózou. Má tedy smysl si vůbec zvykat na to, co jsem se teď dozvěděla a zjišťovat víc? Ovlivňoval mě také strach, co by na to řekli lidi. Asi že nevypadám autisticky. A tak jsem o tom pro jistotu nemluvila a trápila se, že by mi to stejně nevěřili. Největší změna v mých občasných pochybnostech se udála, když jsem zjistila, že moje máma akceptuje mou diagnózu a není vlastně moc překvapená a když jsem se víc začetla do mých zpráv z dětství. A když jsem přestala tak moc řešit, co by na to řekli lidi.

Můj přítel o své diagnóze nikdy nepochyboval. Nevidí a nikdy neviděl žádný důvod, proč by pochybovat měl. Možná proto, že byl diagnostikován, když mu bylo devět let. Do té doby neznal žádné autistické stereotypy a portréty z médií, slovo autismus znal jen proto, že bratr jeho kamaráda z dětství je autistický. Říká, že pro nás pro všechny, co jsme byli diagnostikováni okolo dospělosti, znamenal autismus vždycky jen ony stereotypy, které se na nás odevšud valily. Pro něj byl od relativně nízkého věku autismus to, co sám zažíval. Nemá tedy ani potřebu se s nikým srovnávat. Díky diagnostice v dětství byla jeho diagnóza také více akceptovaná okolím. 

👉 Jaké zkušenosti mají další lidé s PAS s přijetím své diagnózy? Další příběhy najdete zde.