Rozdílnost v přístupech asistentů ke klientovi – kdy může škodit a jak z ní naopak můžeme těžit?

Ze zkušeností terapeuta

Přijíždím na případovou supervizi. Čeká mě deset lidí, kteří se ve třísměnném provozu starají o domácnost, kde žije paní Maruška - klientka...

Každý z těchto deseti lidí má jiné životní zkušenosti, každý byl vychovávaný jiným způsobem, každý klade důraz na jinou oblast života. Pro někoho je důležitý řád a pořádek, pro někoho je prioritou zdraví. Někdo preferuje klid a pohodu ve skupině, jiný svobodu volby klientů i za cenu jejich chybných rozhodnutí. Někdo upřednostňuje podporu klientů, snaží se o jejich samostatnost a při úklidech domácnosti jim pomáhá pouze tam, kde sami kvůli svému handicapu selhávají, a to i za cenu, že vše trvá neúměrně dlouho a jednotlivé úkony úklidu nejsou udělány ideálně. Jiný se zaměřuje na péči, snaží se o ideální splnění úkolů. Uklízí radši za klienty, protože to je rychlejší a preciznější. Každý z asistentů má také ve své vlastní rodině jinou pozici. Každý z týmu byl vychováván svými rodiči jinak a v různých oblastech života, ať už se jedná o výchovu, víru, politiku, kulturu a další, má zcela jiné preference. 

...Těchto deset lidí pracuje s paní Maruškou, pětatřicetiletou klientkou, která v zařízení žije deset let. Má těžký autismus spojený s těžkou poruchou intelektu. Maruška miluje čokoládové kuličky, které vyžaduje před obědem. Pokud je dostane, oběd někdy odmítá. Ostatní spolubydlící jí kuličky závidí a hlasitě pokřikují, jsou naštvaní. Pokud naopak Maruška kuličky nedostane, může křičet a kvůli křiku někdy nedojí oběd. Jíst jinde a v jiný čas než ostatní je zhola nemožné, běh organizace to prostě nedovolí. 

Deset lidí chce ode mě jako supervizora znát jednotný přístup, chtějí odpověď, zda Marušce kuličky před obědem poskytovat či nikoliv. Deset lidí nechce supervizi jejich vlastních prožitků, nechce náhled na to, co to dělá s nimi, když se jejich kolega chová jinak než oni sami. Deset lidí je po půlhodině supervize vyčerpáno a zklamáno, protože stále nemáme zodpovězeno, zda Maruška kuličky má dostávat nebo nedostávat. Navrhuji, aby mohl každý podle svého nejlepšího svědomí Marušce kuličky buď dát a počítat se závistí jiných klientů nebo jí je nedat a počítat s nepohodou Marušky. Neakceptovatelné! Nejednotné! Matoucí!

Po další půlhodině supervize docházím k závěru, že tady nejde ani o Marušku a vlastně ani o ty kuličky. Jedná se tu o klasický střet dvou koncepcí vidění světa. Řád a pořádek (v dobrém slova smyslu) versus chaos a nahodilost (v dobrém slova smyslu). Jednota versus různorodost. Vedení pevnou rukou versus svoboda a zodpovědnost každého jednotlivce. Diktatura versus demokracie. Tento střet probíhá v dějinách církve, probíhá na politickém spektru, probíhá každodenně v mezigeneračních rodinách, bylo by bláhové očekávat, že nebude probíhat v sociálních službách.  

Jak tedy v těchto situacích pokračovat? A co dělat v těchto týmech? 

Obecně terapie někdy funguje jako v náboženství. Jeden terapeutický směr odmítá jiný. Tvrdí, že pokud to my děláme dobře, tak zákonitě vy, když to neděláte stejně jako my, musíte to dělat špatně. Jednotlivé terapeutické směry tak zesměšňují jiné. Pro mě zajímavé zjištění v mém vlastním profesním životě bylo, že čím zkušenější terapeut, tím si více vážil práce terapeutů jiných směrů. Stejné to je i v sociálních službách. Čím zkušenější asistent, tím je otevřenější různým řešením jednoho problému. Obecně platí to, že délka praxe pomáhá lidem nabrat zkušenost. Déle sloužící asistent však nutně ještě neznamená zkušenější asistent. 

Výprava na vrchol hory

Terapie má spoustu definic. Podle jedné z nich je terapie pomoc člověka v menší tísni člověku ve větší tísni. Stejné to je i v sociálních službách. Asistenti, kteří sami často žijí nedokonalé životy, se snaží pomoci klientům, kteří se kvůli svému handicapu a životním okolnostem dostali do ještě větší svízele. Klienti žijí v domácnostech s lidmi, které si sami nevybrali, podřizují se systému, který sami nenastavovali. V této snaze pomoci tvoří asistent s klientem pár. Často však nejde pouze o ně dva. S nimi jsou ve skupině ještě kolega či kolegyně, jiní klienti, opatrovníci, doktoři, vedení organizace. 

Osobně si sociální službu vždy představuji jako výpravu na vrchol hory. Na vrchol vedou dvě cesty. Jedna strmá, přímá, rychlá, dech beroucí, nebezpečná. Druhá dlouhá, kroutící se po vrstevnicích, pohodlná, plná překrásných výhledů a odpočívadel. I kdybychom šli na horu sami, bude někdy těžké pro nás se rozhodnout, kterou cestu zvolit. Co teprve, když na vrchol chceme dojít s kamarádem, partnerem, rodičem, klientem? Co když chceme na vrchol dojít s člověkem, který má jiné preference, jinou fyzickou zdatnost než my? Rozhodnutí tak bude ještě těžší. Znamená to však, že jedna cesta je lepší než druhá? Opravdu je možné využít pouze jednu? Nesejdou se nakonec na vrcholu obě dvě? 

Cíl je stejný, obě skupiny se nakonec dostanou na vrchol. Otázkou zůstává, zda se na vrchol dostanou i spokojeně. Spokojenost tak bude závislá od toho, zda zvolíme cestu, která vyhovuje našemu zaměření (adrenalinová versus relaxační) a máme dostatek fyzických schopností (životní zkušenosti), abychom cestou úspěšně prošli.

Nespokojenost je přirozená, ale dá se s ní pracovat 

To, co bychom nechtěli v našich partnerských vztazích, se stává někdy realitou ve vztahu asistent-klient. Jakmile je nadřízenost nebo podřízenost asistenta trvalým průvodním jevem ve vztahu asistent-klient, bude se asistentovi nebo klientovi ve vztahu žít vždy špatně. Pro vztahy je lepší cesta kompromisů nebo cesta střídavých preferencí. Jednou podle asistenta, jednou dle klienta. A i když všichni asistenti v profesním životě mají stejný cíl, a to dobro klienta (nebo alespoň o tom takto mluví), každý dobro vidí jinak a v něčem jiném. Je tedy normou, že v soužití asistentů a klientů dochází k nespokojenostem. Naší úlohou není nespokojenosti vymazat. Nejde to. Naší úlohou je poskytovat služby tak, aby nespokojenosti byly co nejmenší a zároveň nastalé nespokojenosti neustále vyvažovat zážitky, kde klient s asistentem nebo asistenti mezi sebou naopak prožijí spokojenost a klid.       

Co z toho tedy plyne pro naši práci? Vždycky se snažme ujednocovat v tom, že uděláme maximum, aby se v domácnosti klientů žilo dlouhodobě hezky. Vlastní cestu k tomuto cíli si každý zaměstnanec musí najít sám, a to i za cenu, že jednotlivé cesty budou u dvou zaměstnanců protichůdné. Principiálně se opravdu můžeme dostat do situace, kdy k jednomu cíli vedou protichůdné cesty. Pokud se chci letecky dostat do Los Angeles, můžu letět na západ i na východ. Oba lety mě do Los Angeles dostanou.

Rozdílnost přístupů může pro klienta představovat výhodu  

Protichůdnost můžeme vidět například v práci se stresem. Existuje několik postupů, jak snižovat vlastní stresovou zátěž. Zajímavé je, že jednotlivé postupy si navzájem odporují, což není v důsledku špatně. Pro práci s vlastním stresem můžeme použít některý z níže uvedených postupů:

1. Fyzicky cvičte nebo dělejte jiné aktivity postavené na pohybu. Důležitá je samotná aktivita, ne pocit při aktivitě. Pohyb snižuje obecně stresovou zátěž.
2. Více spěte. Dejte si pravidelně hodinu spánku navíc a před usnutím se vyhněte řešením problémů.
3. Snažte se meditovat a po určitou část dne zklidnit svoji mysl a tělo.
4. Mluvte s přáteli, sdílejte své životy navzájem.
5. Veďte si kalendář, plánujte aktivity s reálnou časovou dotací, pište si deník.
6. Některé studie prokázaly, že žvýkání žvýkačky snižuje hladinu stresu.
7. Světlo a teplo svíčky nebo praskání krbu dokáže zklidnit mysl.
8. Naučte se říkat „ne“, ať stihnete pouze to, co se stihnout dá.
9. Pokud nic nezabírá, neváhejte najít odbornou pomoc.
10. Snažte se vyhnout většímu množství alkoholu, kávě nebo cigaret.

Toto jsou základní rady, které se obecně při práci se stresem doporučují. Pokud je člověk chce aplikovat v široké škále na svůj vlastní život, může dojít k závěru, že v jeho případě se fyzická aktivita vylučuje s delším spánkem nebo meditací. Velmi často si člověk vybírá a klade důraz pouze na ta řešení, která mu v minulosti již od stresu pomohla. Z náhodného používání těchto aktivit se začne těmto aktivitám věnovat programově. Začne si vybrané aktivity předem plánovat tak, aby se objevovaly v jeho životě pravidelněji a častěji. Může se tak stát, že jeden člověk bude odbourávat svůj stres spíše aktivním pohybem a druhý člověk spíše spánkem. Obě cesty jsou v pořádku, i když jsou vlastně protichůdné a nedají se dělat ve stejnou chvíli.  

Protichůdnost není na škodu. Jednota v přístupu k různorodosti nám ukazuje, že se můžeme ujednotit i v tom, že se každý budeme ke klientovi chovat jinak. Rozdílnost přístupů má naopak často přidanou hodnotu pro klienta. Rozdílnost je v pořádku, pokud ji personál mezi sebou ustojí, lidsky si personál sedí, směřují k jednomu cíli (spokojenost klientů). V ideálním případě mají i stejný smysl pro humor. Rozdílnost škodí ve chvíli, kdy si ji personál navzájem vyčítá, rozdílnost přístupů bortí atmosféru a štve lidi, kteří se pohybují kolem klienta. 

Různorodost na příběhu Dorotky 

Jednou jsem se bavil s tatínkem dcery s těžkým autismem a s těžším mentálním handicapem. Jeho dcera byla v předškolním věku „zmatena životem“. Nechápala absolutně, co se kolem ní děje, výrazně se kvůli tomu sebezraňovala a vztekala. To pokračovalo i při nástupu do školy. V tu chvíli bylo velmi důležité, aby se lidé ujednotili v přístupech. Dorotce se následně lépe žilo, protože svět se jí stával předvídatelnějším a milejším místem k životu. 

V současné době je Dorotce čtrnáct let. Táta mi vyprávěl, že se kolem Dorotky v domácím prostředí pohybuje několik různých asistentů s různými přístupy. Na jedné straně s ní pracuje paní v důchodovém věku, která se u Dorotky trochu bojí, aby se nedostala do nepohody. Proto „klouže“ po jejích pocitech libosti, často doma před Dorotkou peče bábovky a jakýkoliv náznak nepohody ihned řeší vyhověním jejím požadavkům. Na druhé straně s ní pracuje vysokoškolský student fakulty tělesné výchovy, který Dorotku naučil ve čtrnácti letech plavat v hluboké vodě a nebojí se ji posouvat a rozvíjet někdy i za cenu Dorotčiny počáteční nepohody. Když jsme se bavili o různorodosti přístupů s tátou, došli jsme k závěru, že v současné době Dorotka již nepotřebuje jednotný přístup, ale naopak čerpá z různorodosti přístupů. Chybou by tak bylo, kdyby byla Dorotka obklopena pouze asistenty „babičkovského“ typu, kteří by neustále preferovali péči. Na druhou stranu by bylo i chybou Dorotku obklopit pouze asistenty „tělocvikáři“, kteří by preferovali pouze podporu, aktivizaci a progres. Teprve až souběh asistentů obou nastavení činí Dorotce život pestřejším a v důsledku i lepším.      

Soužití je vždy o více lidech. Na jedné straně máme asistenty, na druhé straně klienty. Do soužití vstupují ještě opatrovníci, vedení organizace, sousedé. Mezi těmito lidmi někdy není přesně jasné, co se od nich vlastně očekává. Kvalita služby tedy stojí a padá na uvědomění si:

• Kdo jsem? Proč se rozhoduji tak, jak se rozhoduji? Proč jsem se stal asistentem, co mě pohání k tomu, abych práci vykonával svědomitě? Co mi pomáhá od stresu v práci? Jak sebe dokáži zklidnit? Jaký je můj osobní přínos do kolektivu a života klienta?
  
  
• S kým jsem? Kdo je můj klient? Jaká je jeho povaha? Jaká je jeho historie? Co je pro něho důležité? Jak mě jako asistenta vnímá? Je se mnou rád, těší se na mě? Pokud se mi vyhýbá, proč?
  
  
• Co se ode mě očekává? Jaké techniky v práci budu používat? Co ode mě očekává tým, opatrovník?  

Z těchto tří bodů má největší důležitost hned ten první, protože ten je jediný, který máme plně pod kontrolou (nebo alespoň bychom měli mít). Musíme nejdříve znát sami sebe, abychom mohli kvalitně pracovat s jinými lidmi.