Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Výchova dětí na spektru je něco, na co vás nikdo a nic nepřipraví. A ano, platí to o výchově všech dětí obecně. Přesto si troufám tvrdit, že být jako rodič „nepopsaný list papíru" je kapku složitější, pakliže se vám narodí právě dítě s autismem.
Cesta pak může vypadat následovně: Něco jste čekali a ono to nepřichází. Dítě se chová úplně jinak, než všichni ostatní říkali. Cítíte se jako neschopný rodič. Nebo taky jako blbec. Ostatním totiž většina běžných postupů funguje, ale u vás se všechno míjí účinkem. Pak dostanete název pro tu jinakost, která se vám nezdála. Jste rádi, že vám někdo potvrdí, že tím blbcem vlastně nejste, ale zase jste docela slušně vyděšení tím, co teď přijde. Co všechno autismus znamená a znamenat může? Proč a jak se ty věcí dějí? Orientujete se, snažíte se to pochopit. V průběhu let se to lepší, ale taky se to vyvíjí zpravidla tak, že ve chvíli, kdy konečně vyřešíte jednu překážku, máte chuť si oddechnout a…objeví se další. Úplně nová. Jste znovu na začátku. A tak jdete životem, učíte se mít radost z jiných věcí (podstatně drobnějších), upravujete si priority, občas přicházíte o přátele, ale dobrá zpráva je, že tomu všemu tak nějak stále více rozumíte. Už si umíte poradit. |
Vzala jsem to trochu zkratkou. Ona ta cesta má podstatně víc odboček a občas i slepých ulic. K čemu ale mířím, je to, že tahle trasa není žádná jihomoravská rovinka. Jsou to pořádné hory, a i když i tady občas jdete i z kopce dolů do údolí, jste vyčerpaní. Ono totiž, když máte chvilku odpočinku, ne vždy opravdu načerpáváte sílu. Tělo naopak po výkonech a adrenalinu získává prostor vypustit páru a uvolnit napětí. To se občas projeví na duši (Proč mi sakra není dobře, když mám volno?) anebo na těle (Takže teď můžu odpočívat a zrovna dostanu chřipku!).
Díky autismu můžeme vnímat na světě docela jiné krásy, než jsme do té doby byli schopní zachytit. Jenže, sečteno podtrženo, i přes tyto dary jsme jako rodiče opravdu a nefalšovaně chronicky unavení. (Pokud někdo není, pak musel nejspíš objevit svatý grál.)
Já se snažím odpočívat dlouhodobě. Před lety jsem byla vděčná za patnáct nebo dvacet minut klidu, a přesto jsem je neuměla využít. Ještě udělat to a tamto, než se syn vzbudí… Škoda, že člověk na všechno to, jak si dříve mohl pomoci, přijde až později. Kdybych věděla, co vím dnes, mnohem dřív bych hledala pauzy a restarty i po chviličkách. Vykašlala bych se na spoustu práce, která tehdy přirozeně mohla počkat, nevěnovala bych svou drahou energii multitaskingu ani třeba lidem, kteří za to nestáli. Ale to je jiný příběh. A hlavně, podstatně dřív bych se rozhoupala k psychoterapii a nechala si pomoct.
Psychoterapie už není tak sprosté slovo, jako snad dříve bývalo. Mít terapeuta už není mezi lidmi tolik vnímáno s rovnítkem být blázen. Vnímám, že je to to stále běžnější a je to moc dobře. Já tuhle cestu odkládala, přestože jsem časem stále více cítila, že by mi pomohla. Když jsem se k ní konečně rozhodla, bylo synovi už jedenáct let. Spoustu jsem toho měla za sebou a v té době jsem už pomáhala dalším rodičům a dělala práci, kterou dělám dosud.
Pravidelná psychoterapeutická sezení trvala rok. A hádejte co? Vůbec nebyla o autismu. Nebo dobře, z 95 % nebyla o autismu. Mnohem víc byla o mně, o výchově mých rodičů, o tom, proč se já sama nějak chovám a co a jak vnímám právě primárně díky tomu, jak jsem byla vedená.
Právě tady jsem dostala smysluplnou zpětnou vazbu na mé vlastní postoje a pohledy na život i na výchovu. Porozuměla jsem tomu, proč mi leccos dříve nešlo; učila jsem se odpouštět, myslet na sebe a mnohé další. Vlastně jsem dostala nástroje, které mi umožní zachovávat si vlastní sílu, a to jak psychickou, tak v důsledku i fyzickou.
Tuším, že to zní obecně a možná trochu neuchopitelně. Primárně chci tímto textem předat zkušenost, že zvládnout výchovu dítěte na spektru můžeme, jen pokud budeme sami silní a budeme jako rodiče myslet i na své vlastní potřeby. Když pochopíme, proč my sami jsme takoví, jací jsme, když si zahojíme i to, co nás trápilo (mnohdy aniž bychom si to uvědomovali). Když nám někdo ukáže, jak se věci dají dělat líp, jak může člověk pracovat sám na sobě. A to je přesně to, s čím psychoterapie může pomoct.
Za mě je to velmi cenné, protože výchova dětí na spektru je hodně o nás, o tom, jak jako rodiče dokážeme hledat nové perspektivy, učit se chápat věci jinak a rozvíjet se. A to je dřina, u které je fajn mít pomocnou ruku, která nesoudí.
Bývala jsem hodná holka, co musela všechno zvládnout sama, protože tak se to přece dělá. Životní zkušenosti mi ale ukázaly, že to jde i jinak. A nejenže to jde jinak, ono musí, protože jinak padám na ústa a nepomáhám pak nikomu. Pořád mám sice občas tendenci podporu odmítat, ale mnohem častěji ji už umím přijmout. To je mé malé osobní vítězství a zároveň i jeden z darů autismu našeho syna. Přiměl mě najít sebe sama, naučit se říkat o pomoc, a díky tomu jít životem s větší lehkostí.
👉 Pokud byste zájem o vyhledat odborníka, můžete navštívit místa podpory nebo se v případě bližších dotazů obrátit na e-mail: poradna@nautis.cz.
👇 Další zkušenosti rodičů s terapií či rodičovskými skupinami najdete v navazujících článcích.
Názory