Když jsem poprvé psala e-mail na dětskou klinickou psychologii kvůli diagnostice syna, seděla jsem právě v čekárně oční ambulance. Displej mobilu jsem viděla rozmazaně, občas i dvojitě. Jenže to byla jediná chvilka, kdy jsem měla hlídání a mohla jsem tak obsah e-mailu napsat relativně v klidu. Synovi byly skoro tři roky a já měla pocit, že nepíšu o dítěti, ale o nějakém věčně naštvaném a nebezpečném „mimozemšťanovi“, který:
- každý den se zmítá v dlouhých záchvatech a na všechny kolem útočí, kouše, škrábe, kope a tluče;
- každý den ubližuje i sobě;
- necítí zimu, necítí horko;
- pořád jen běhá, skáče, točí se dokola;
- když už stojí, postaví se na hlavu;
- nechce spát, spí doslova po minutách;
- nechce se procházet, nechce se vozit v kočárku;
- nedokáže se soustředit ani pár vteřin;
- nedokáže vydržet ani u televize, mobilu, natož u knížky;
- všechny věci olizuje, okusuje a následně se je snaží spolknout.
Když na dětskou klinickou psychologii píšu dnes, sedím doma u PC a nepotřebuji ani brýle. Syn je v centru respitní péče, kam ho díkybohu a jeho provozovatelům vozíme každý všední den, a já tak mám na psaní opravdu klid. Synovi bude za pár měsíců deset a já píšu o dítěti, které:
- mluví vlastním jazykem složeným z různých slabik a zvuků (a s trochou vůle se ten jazyk dá naučit a pochopit);
- řeči rozumí a překvapivě dost věcí i opravdu chápe;
- už jen v těžkých chvílích na mě útočí, kouše, škrábe, kope a tluče;
- už jen v těžkých chvílích ubližuje i sobě;
- větší bolest cítí, stejně jako zimu a horko – ovšem nedonutí ho to se obléknout nebo svléknout, protože trvá na stylu oblékání podle měsíce, který je napsaný v kalendáři, a ne podle skutečné teploty;
- při chůzi poskakuje, při radosti a nadšení skáče, při hudbě se zatočí dokola;
- o útěky se pokouší pořád, ale už nejsou bezhlavé, ale naopak velmi promyšlené;
- pořád nechce spát, ale lepší se to (většinu nocí spí čtyři hodiny, v respitním centru zvládne prospat i celou noc);
- moc rád se každý den mazlí;
- nehraje si sice s hračkami jako ostatní děti, ale má hračky rád, a dokonce si je sám vybírá;
- procházky musíme předem naplánovat a dodržet krok za krokem – nesmí přijít žádná změna trasy nebo programu a ideálně se musíme vracet jinou cestou, než jsme odešli, ale zvládáme je;
- soustředí se i dvacet minut (ale lépe mu to jde po kratších úsecích a s přestávkami);
- u televize vydrží na celý jeden díl Mickeyho klubíku, zvládá se dívat i na některé reklamy, znělky a počasí;
- na mobilu dennodenně studuje Google mapu České republiky a občas i dalších zemí světa;
- knížky si prohlíží moc rád – hlavně ty s mapami a obrázky různých míst, některá slova a číslice dokáže přečíst (pokoušíme se s ním o globální čtení);
- olizuje a okusuje už jen pro něj zajímavé věci, a pokud něco ukousne, hned nepolyká a na pokyn daný kousek vyplivne nebo si ho nechá vyndat.
Před sedmi lety bych ničemu z toho nevěřila. A tak se chci o naše pokroky podělit. Třeba to někomu, kdo únavou vidí rozmazaně, občas i dvojitě a zrovna píše na oddělení dětské klinické psychologie o batoleti připomínajícím věčně naštvaného a nebezpečného „mimozemšťana“, pomůže uvěřit, že bude lépe.
Názory