Autismus u žen a dívek

Představa, že se autismus vyskytuje u dívek výrazně méně než u chlapců, je ve společnosti již poměrně hluboce zakořeněna. Anglická psychiatrička Lorna Wing, průkopnice ve výzkumu autismu, ve svém článku z roku 1981 uvedla, že na jednu dívku s autismem připadá téměř pět chlapců s touto diagnózou (1:4,7) . Jak častý je podle novějších poznatků autismus u dívek? A liší se jeho projevy u dívek a u chlapců?  

Studie a statistiky 

Studie naznačují, že poměr mužů a žen s autismem se pohybuje od 2:1 do 16:1 ve prospěch mužů. Z nejnovějších metaanalýz vyplývá, že se poměr blíží 3:1 — tedy na jednu dívku s autismem připadají tři chlapci s touto diagnózou (Loomes et al. 2017, Lockwood Estrin et al. 2021).  

Poměr dívek a chlapců je vyrovnanější u středně těžkých a těžkých forem autismu. Zatímco u osob s poruchou autistického spektra (PAS) a vyšším intelektem je rozdíl v poměru chlapců k dívkám nejvyšší – na jednu dívku připadá až 10 chlapců s touto diagnózou (Dworzynski et al. 2012, Van Wijngaarden-Cremers et al. 2014). Autismus tedy u dívek s vyšším intelektem může zůstat častěji neodhalený. Skutečný poměr mezi dívkami a chlapci s Aspergerovým syndromem (AS) je tedy pravděpodobně mnohem nižší než 1:10. Např. Tony Attwood, známý psycholog specializující se na problematiku poruch autistického spektra, na základě vlastní klinické praxe odhaduje, že poměr mezi jedinci s AS je okolo 1:2 ve prospěch chlapců (Attwood, 2008). 

Rozpoznání a pochopení toho, jak se autismus u žen projevuje, je zásadní pro přesnou diagnózu, vhodnou podporu a cílené intervence. Vyvíjející se chápání genderových rozdílů u autismu boří zažitou představu, že se porucha autistického spektra týká víceméně jen mužů. 

Proč je u dívek autismus diagnostikován méně často než u chlapců?

Ačkoli je diagnóza autismu častější u mužů než u žen, výzkumy naznačují, že autismus u žen může být častěji jednak poddiagnostikován, jednak špatně diagnostikován. Zkreslení, vedoucí u žen k chybné diagnóze, či její absenci, může být zapříčiněno i samotnými diagnostickými kritérii a hodnotícími nástroji. Ty totiž byly dříve designovány a testovány především na chlapecké populaci. Dívky mohou vykazovat odlišné sociální chování i komunikační strategie. Jejich projevy PAS tak mohou být méně nápadné, a proto bývají častěji přehlíženy nebo připisovány jiné diagnóze. Zaměňovány bývají i za projevy duševního onemocnění (jako je např. porucha osobnosti, deprese, bipolární porucha, úzkostné poruchy nebo obsedantně-kompulzivní porucha). 

„Přijde mi zvláštní, že mnoho žen z mého okolí má zkušenost, že je lékaři původně nechtěli testovat a diagnostikovat s poruchami autistického spektra. Údajně kvůli tomu, aby neudělali chybu, jelikož je v dospívání a dospělosti těžké poznat, jestli se jedná o poruchu autistického spektra, anebo o něco jiného. To by samo o sobě bylo pochopitelné, jenže se dotyčné osobě neštítili diagnostikovat poruchy osobnosti. A to někdy i jen po pár minutách rozhovoru, bez nějakého dalšího pozorování či testování, “ popsala na konferenci Autismus v praxi sebeobhájkyně Eliška Kopicová.  

Díky výzkumům také víme, že mezi dívkami a chlapci byly zjištěny statisticky významné rozdíly v chování, které mohou mít dopad na proces diagnostiky i na terapii. Avšak některé dívky s autismem se více typově blíží chování chlapců s PAS, a naopak. Nabízí se tedy otázka, zda je správné mluvit o rozdílném autismu u mužů a žen, nebo spíše o maskulinním a feminním profilu chování, případně o maskulinním a feminním subtypu autismu, který může být přítomný u obou pohlaví. Přičemž feminní typ autismu je na první pohled méně nápadný. Výzkum se proto v poslední době zaměřuje na vývoj metod, které by byly schopné zachytit i feminní typ autismu (Cruz et al., 2025). 

Cesta žen ke správné diagnóze 

„Moje cesta k diagnóze začala už asi podvědomě výběrem vysoké školy – studovala jsem psychologii. Po jejím ukončení jsem absolvovala několik psychoterapeutických výcviků, které zahrnovaly i vlastní terapii. Už během studia poruch osobnosti jsem se téměř v každé z nich trochu poznávala – ale nikdy to úplně nesedělo. Měla jsem i období, kdy jsem se věnovala ezoterice a duchovnu. Pořád jsem hledala, co je se mnou jinak. Pak jsem na chvíli nasměrovala svou pozornost k vysoké inteligenci. Chtěla jsem dělat zkoušky do Mensy – říkala jsem si, že tam třeba konečně potkám lidi, se kterými si budu rozumět bez problémů, “ shrnula své zkušenosti Michaela Matiová, žena s PAS a peer psycholožka. 

„V té době ale přišla konzultace ve které se zmínilo, že bych mohla být na autistickém spektru – a od té chvíle se mým speciálním zájmem stal Aspergerův syndrom. Začala jsem vyhledávat všechny dostupné informace v češtině – knihy, weby, články. A i když jsem už byla téměř u kýženého výsledku – totiž že jsem konečně našla odpověď na to, proč se cítím jinak – občas mě znejistily informace, které popisovaly převážně ,mužskou formu autismu‘. Tento popis totiž stále převládá v edukačních materiálech. Pak jsem ale objevila stránku zrzi.cz, která obsahuje řadu autorských i přeložených článků, které se věnují diagnostice dospělých – konečně jsem doma. Byly zde více popsány zkušenosti žen, to mi do té doby chybělo. Postupně jsem začala hledat cesty k oficiální diagnóze – navštívila jsem přednášku Kateřiny Thorové o diagnostice dospělých a poté si prošla i oficiálním diagnostickým procesem,“ popsala své zkušenosti Michaela v rámci besedy Mikrokosmos žen s PAS.  

„Ještě bych ale chtěla dodat, že než jsem se dostala do pořadníku na diagnostiku v NAUTIS, prošla jsem i několika jinými vyšetřeními u odborníků. Ti mi často téměř hned mezi dveřmi řekli: ‚Ale prosím vás, vy přece nemůžete mít autismus. Vy se díváte do očí, usmíváte se, máte vysokou školu…‘ – zkrátka takové ty typické mýty. Oficiální, kvalitní diagnostika autismu je zatím v České republice dostupná jen na velmi málo místech. Ale věřím, že se to bude postupně zlepšovat, “ shrnula svou zkušenost Michaela. 

Diagnostickým sítem totiž častěji propadnou osoby (a obvykle jsou to právě ženy), které na své deficity, jinakost nebo oslabení reagují určitým způsobem:  

• Snaží se zapadnout, a tak imitují a maskují svá oslabení. 

• Mají mírnější symptomy a slabší deficity. 

• Jsou prosociálně orientované/í. 

• Svou odlišnost si zpracovávají uvnitř. 

• Neprojevují se tolik navenek.  

Autismus zůstává častěji neodhalen také u osob, které jsou introvertní, pasivní, nejsou vzteklé ani agresivní.  

Osoby s femininním typem autismu tak mohou na první pohled působit sociálně kompetentně, můžou u nich chybět výrazné projevy chování náročného na péči i nápadné speciální zájmy, a tak se může zdát, že jsou jenom plaché, introvertní, „své “ (Cruz et al. 2025).  

Dívky mohou např. trávit dlouhé hodiny kreslením nebo čtením, ale protože jsou tyto zájmy považovány za „přijatelné“, nebývají spojovány s projevy autismu. Speciální zájem tak může vypadat např. jako opakované čtení stejné knihy nebo sledování stejného filmu stále dokola, protože to může poskytovat pocit pohodlí a předvídatelnosti. Málokoho z okolí tak vůbec napadne uvažovat o diagnóze poruchy autistického spektra a doporučit vyšetření u odborníka. A když se nakonec dostane na diagnostiku, psycholog, který nemá v této oblasti zkušenosti, může snadno dospět k mylnému závěru, že se o autismus nejedná (Attwood, 2008).  

Obecně tedy dívky bývají častěji diagnostikovány v pozdějším věku než chlapci, nebo dokonce diagnózu nikdy neobdrží. Z dat z Velké Británie vyplývá, že u dívek je diagnostikován autismus v průměru o 2—3 roky později než u chlapců (Russell et al. 2021).  

Liší se chování dívek a chlapců s PAS?  

Do pěti let nejsou u dětí s autismem rozdíly podle pohlaví příliš zřetelné a zvýrazňují se až s postupujícím věkem. U chlapců obvykle pozorujeme stereotypní chování a vyhraněné zájmy. Dívky oproti tomu vykazují spíše nutkavé chování a vyžadují rutinu (Edwards et al. 2023).  

„Nesnášela jsem jízdu autobusem, musela jsem dodržovat přísný režim a bylo pro mě těžké začlenit se mezi ostatní, ne proto, že bych byl asociální, ale protože jsem měl pocit, že jsem na jiné vlně. Měla jsem velmi silnou úzkost, kterou mohla vyvolat i slova, a mívala jsem potřebu vydávat pískavé zvuky, což může být forma stimmingu (opakované chování, které může některým autistům pomoci zvládat úzkost a smyslové přetížení). To, zda je toto chování přijímané, či nikoliv, závisí čistě na toleranci prostředí – každý autista je jiný, stejně tak i každé prostředí, “ popsala v rámci Stories from the Spectrum bioložka a spisovatelka Camilla Pang.  

Chlapci s PAS se častěji než dívky dostávají do konfliktů s autoritami, jejich chování k vrstevníkům působí mnohdy již na první pohled zvláštně. Běžně se objevují i agresivní nebo autoagresivní projevy, případně rysy hyperaktivity, které spolu s netypickými zájmy často upoutají pozornost rodičů a učitelů. Chlapci jsou kvůli svému nápadně odlišnému či na péči náročnému chování posíláni na diagnostiku častěji než dívky. Důležité je ale připomenout, že hlavní charakteristické projevy PAS jsou u dívek i chlapců stejné a obě skupiny by měly naplňovat stanovená diagnostická kritéria. 

Přátelství a navazování vztahů  

Ženy a dívky s PAS mívají silnější sociální identitu a považují přátelství za více důležitá než muži, užívají si více podporu od lidí a více se o ně zajímají.​ Paradoxně ale mohou mít víc obtíží přátelství navazovat a udržovat, protože ženské přátelství je založené na jemnějších emočních a vztahových nuancích, zatímco přátelství mužů více na aktivitách (Sedgewick, 2016).  

Dívky a ženy s PAS si dokážou často dobře osvojit povrchní sociální dovednosti, jenže při vytváření přátelství v řadě případů selhávají podobně jako chlapci s PAS. Mohou se tedy zapojit do jednoduché hry s dětmi na pískovišti, udržet povrchní konverzaci se spolužáky nebo se zdvořile chovat k návštěvě, tyto dovednosti jsou ovšem „tvrdě vydřeny“ a zakrývají absenci hlubšího sociálního porozumění (Attwood, 2008).  

Pro utvoření hlubších a trvalejších vztahů nestačí naučené společenské kompetence ani odpozorované chování – klíčová je sociální intuice, která dívkám (a ovšem i klukům) s PAS chybí. Právě tato intuice umožňuje neurotypickým jedincům správně odhadnout přání a pocity toho druhého, umožňuje jim volit vhodnou frekvenci kontaktu, vyjádřit zájem o kamaráda sociálně přiměřeným způsobem. V tomto lidé s PAS často selhávají. Kamaráda např. zahrnou pozorností natolik, až mu to začne být nepříjemné a ze vztahu vycouvá, nebo ho naopak kontaktují příliš málo, a on to považuje za projev nedostatku zájmu o přátelství. Analogické problémy se v pubertě a dospělosti můžou objevit i ve sféře partnerských vztahů (Attwood, 2008).  

Autistické maskování 

Dívky (ale i určité procento chlapců s feminním profilem chování) se svou jinakost obvykle snaží více maskovat. To znamená, že si dokáží osvojit strategie, které jim před ostatními umožní alespoň částečně skrývat jejich odlišnost nebo vrozené sociální deficity. Tyto strategie bývají souhrnně označovány jako autistické maskování nebo sociální kamufláž.  

„Dívky s autismem jsou často velmi dobré v maskování. Mám pocit, že je to proto, že jsme jako dívky vychovávány k tomu, abychom dokázaly zapadnout. Na druhou stranu si myslím, že chlapci jsou častěji podporováni v tom, aby byli sami sebou. Když jsem vyrůstala, měla jsem velmi silné úzkosti a spoustu věcí řešila pouze uvnitř sebe sama. Kvůli tomu jsem byla považována pouze za příliš úzkostné dítě, ale nikoho tehdy nenapadlo, že bych mohla být na autistickém spektru. Nevím, jak velkou roli v tom hrály genderové stereotypy, zda by tomu bylo jinak, kdybych byla chlapec...“ popisuje Camilla Pang.  

Rudy Simone (2010), konzultantka a autorka několika knih s tematikou poruch autistického spektra, hovoří o tom, že mnohé ženy s touto diagnózou se chovají jako sociální chameleon – analyzují chování ostatních a snaží se je napodobovat – může jít o kamarádky, ale i postavy z filmů a seriálů či knih. Pečlivě se připravují na sociální situace, a to například „biflováním“ pravidel sociálního chování či memorováním dialogů.  

„Docela často dělám to, že nevědomky napodobuju tón hlasu nebo styl vyjadřování lidí kolem sebe. A nejen těch, které znám osobně – ale klidně i influencerů z internetu nebo veřejně známých osobností. Postupně přebírám třeba jejich způsob mluvy, jazykové obraty, gesta rukou nebo výrazy obličeje. Až zpětně jsem si uvědomila, že si to všechno přivlastňuju – bez toho, že bych si to uvědomovala. Když jsem se tím začala více zabývat, došlo mi, že ani nevím, jak se sama vyjadřuju. Jaká vlastně jsem, když komunikuji bez převzatých vzorců. Jaké výrazy obličeje jsou moje vlastní? Vždyť spoustu z toho jsem si jednoduše vypůjčila od ostatních,“ přiblížila tento fenomén v podcastu Radia Wave — Spektrum šestadvacetiletá doktorandka Markéta. 

Dívky také více usilují o to, aby jejich chování odpovídalo společenským normám, takže například zrcadlí náladu ostatních, udržují oční kontakt nebo říkají to, co si myslí, že se od nich očekává. Jejich nápodoba ovšem není spontánní a intuitivní jako u osob bez autismu. Kvůli nevyhraněné identitě se může u dívek v pubertě (nebo i později) uvažovat spíše o diagnóze poruchy osobnosti než o autismu (Simone, 2010). 

Podobnou zkušenost sdílí i scénáristka Sara Gibbs v cyklu rozhovorů Stories from the Spectrum:

„Myslím, že stále chybí pochopení toho, jak se autismus může projevovat u dívek, které jsou často jinak socializované. Některé dívky s autismem mohou být velmi hlasité a výrazné a zároveň maskovat své potíže, což neodpovídá běžnému stereotypu. Autistické rysy mohou být také přehlíženy, když dívky dosahují dobrých studijních výsledků, protože se nezdá, že by měly ,problém‘. Také si myslím, že do hry vstupuje prvek sexismu – mnohé z mých raných autistických rysů byly zlehčovány nebo zaměňovány za dramatičnost nebo hysterii.” 

Dlouhodobá snaha přizpůsobovat se je náročná a pro dívky s autismem představuje výraznou zátěž. V důsledku maskování svého vlastního já a napodobování okolí se u dívek na spektru vyskytují obtíže s vnímáním vlastní identity nebo nízké sebehodnocení. Svět, ve kterém žijí, jim často připadá cizí a nepochopitelný. Uchylují se proto do bezpečného prostředí vlastní fantazie nebo oblíbených zájmů. 

„I na první pohled jednoduché situace vyžadují obrovské množství mentální energie a soustředění. Když to uvedu na příkladu – moje schopnosti ‚hrát roli‘ jsou natolik vytrénované, že na mně dlouhé roky nikdo nepoznal, že se necítím dobře. A vlastně to není poznat dodnes. Měla jsem různé úrazy, bolesti... ale pokud jsem se rozhodla, že to nechci dát najevo, dokázala jsem to dokonale zakrýt. Umím přesvědčivě předstírat, že mi nic není. Jenže je to vyčerpávající – protože je to opravdu hra. Často to přirovnávám k náročnému výkonu, který jiní zažívají třeba při zkoušce nebo testu. Pro mě ale není nejtěžší samotný test – ale například projít chodbou ve škole a pozdravit známé lidi. Nebo se omluvit, že přicházím o pět minut později. I tyhle drobnosti mě stojí spoustu sil,“ popisuje svou zkušenost s maskováním třiadvacetiletá studentka sociologie Ludmila v podcastové sérii Spektrum.  

Co je potřeba změnit?  

Na rozdíl od chlapců, kteří zpravidla dříve získají správnou diagnózu a následně i adekvátní podporu v sociální oblasti, bývají dívky častěji na vše samy – bez diagnózy a bez vhodné podpory, která by jim umožnila rozvíjet jejich kognitivní potenciál, zlepšovat sociální dovednosti a taky pochopit a akceptovat příčinu vlastní odlišnosti. Místo toho jsou často vystaveny nepřiměřenému tlaku, který je nutí přizpůsobovat se, chovat se „normálně“, splynout s davem. Také osamělost, pocity méněcennosti, způsobené odlišností, která nemá vysvětlení, společně se silným sociálním tlakem mohou vést k druhotným psychickým potížím (např. post-traumatická stresová porucha, úzkostné poruchy, deprese, obsedantně kompulzivní porucha, poruchy příjmu potravy či sebezraňování).  

Právě proto je důležité, aby se projevy autismu u dívek dostaly do povědomí psychologů, pedagogů, ale i laické veřejnosti. Jenom tehdy budou rodiče, učitelé, vychovatelé, lékaři a další pracovníci s dětmi moci včas pojmout podezření na poruchu autistického spektra. Včasná a přesná diagnóza může dívkám pomoci získat podporu, kterou potřebují, aby rozvíjely své silné stránky a v případě zájmu kompenzovaly své nedostatky v oblasti sociálních vztahů a komunikace. Znalost vlastní diagnózy může také zmírnit jejich tendence k intenzivnímu maskování, protože budou umět svou jinakost lépe chápat a také ji vysvětlit svému okolí.  

„Diagnóza Aspergerova syndromu mi přinesla spoustu dobrého – předně mám vysvětlení svých potíží, už se necítím jako chodící záhada, zlepšila jsem se v popisování a vysvětlování svých problémů, protože jsem najednou nalezla slova pro to, co prožívám a co pro mě nebylo jednoduché v minulosti popsat,“ vysvětlila Eliška.  

Co je tedy potřeba pro zlepšení situace?  

• Rozšířit diagnostická kritéria, aby lépe postihovala i tzv. feminní fenotyp autismu, který může být přítomný jak u žen, tak u mužů. Výzkum se v poslední době zaměřuje na vývoj metod, které by byly schopné zachytit i feminní typ autismu. Původně byly totiž diagnostické testy vyvinuty hlavně na chlapecké populaci. 

• Zbavit se stereotypů o tom, jak „vypadá" autismus. Je třeba si uvědomit že sociálně přizpůsobivé chování (např. maskování) neznamená absenci obtíží. 

• Zajistit včasné porozumění, adekvátní reakci a podporu – a to nejen v rámci diagnostiky, ale i v každodenním životě, vzdělávání, zaměstnání a zdravotnické péči. Včasná identifikace a pochopení individuálních potřeb mohou zásadně ovlivnit kvalitu života. 

Beseda Mikrokosmos žen a dívek s autismem:

Podcastová série Spektrum: Co je to maskování a proč je z dlouhodobého hlediska neudržitelné?  

Děkujeme Ľubě Heinzlové za možnost publikovat článek a také za jeho přeložení ze slovenštiny do českého jazyka. Původní verze článku vyšla v časopise Psychologie.cz, pro účely zveřejnění na AutismPortu, byl text aktualizovaný a doplněný o výpovědi žen na autistickém spektru.