Čekání na Vánoce a pečení cukroví se synem s PAS

Milujeme Advent. Je to pro nás čas světýlek a různých příjemných chvilek, procházek potmě a čekání na Ježíška. I když je Petíkovi už čtrnáct let, stále na něj věří a mně se to líbí.

Letos Péťa našel v mikulášském balíčku i knížku Čekání na Vánoce s Luckou, Jendou a Martínkem. Přišlo mi totiž skvělé číst o tom, co právě žijeme. Pro Petíka je čtení stále velký oříšek, i když technicky čte krásně, máločemu rozumí. Má kromě PAS diagnostikované ADHD, vývojovou dysfázii a vývojovou dyspraxii (což je porucha motorických funkcí). A tak s předvánoční ilustrovanou knížkou vše nabývá konkrétních obrysů a syn snáz čtený text pochopí. Na Mikuláše jsme četli mikulášský příběh, na svatou Lucii zase o Lucčině svátku a při pečení rohlíčků zase o pečení cukroví. V knížce byl i recept. Napadlo mě, že bychom tu autenticitu mohli posunout na další level a zkusit upéct to cukroví z knížky. Musím zde ještě upřesnit, že toho moc nepečeme. Obvykle rohlíčky, něco vykrajovaného, pár kousků nepečeného cukroví a hotovo.

Stejně sladkému přes Vánoce neunikneme, je ho všude halda a Péťovi (a ani mně) to nedělá úplně dobře. Takže naše pečení je opravdu jen symbolické, a to proto, že k vánočním přípravám u nás zkrátka patří. A Péťu to moc baví. Mně se na tom nejvíc líbí, že spolu něco děláme – obvykle hezky od začátku až do konce a že tak syn trénuje dovednost, která se mu bude jistě hodit. Ne, že bych v něm viděla budoucího cukráře, ale obecně se snažím mu umožňovat podílet se na všem, co už zvládne.

Když jsem mu řekla o svém nápadu s cukrovím podle knížky, byl nadšený. Tedy nadšený tím svým způsobem. On nezačne radostí skákat do stropu, on se raduje „dovnitř“ (jak to trefně nazvala moje sestra).

Společné přípravy a pečení cukroví

A tak jsme na nákupu vzali všechny (tři) suroviny. (Ano, to cukroví se mi líbilo i pro tu jednoduchost!) Akorát jsem trochu pečení už před jeho samým začátkem zkomplikovala tím, že jsem od syna chtěla, aby nejdřív udělal nějakou práci do školy. To bylo zase hudrování a remcání. Křik, otázky, kdy už budeme končit, ječení, že je MOC unavený a už to nezvládne… To vše zpěvavou intonací, kterou má naposlouchanou z prasátka Peppy. Ale statečně jsme nakonec úkoly udělali a mohli jsme se tedy dát do pečení.

Řekla jsem si, že budu statečná a jen ho povedu, aby to cukroví pokud možno udělal celé sám. Tedy pod mým vedením, ale aby to byla hlavně jeho práce. Neměla jsem ponětí, jestli to společně dotáhneme až do konce. Ale dobrý úmysl tam byl, tak proč to nezkusit.

Už u první instrukce jsme narazili: „Vyndej struhadlo.“ Syn tápal, a tak jsme nejprve společně řešili, co to je a kde to je. Následně jsme rozbalili Heru a já mu připravila mísu a struhadlo na linku. On je levák, já pravák, takže mu to nemůžu připravit úplně, protože to obvykle dám obráceně a nejde mu to. Otočit si to ho pak nenapadne. Ale zadařilo se a Peťa rozstrouhal skoro celou Heru, dodělala jsem jen kousek, který už se mu špatně držel.

„Potřebujeme dvě stě padesát mililitrů šlehačky.“ Razantně ji otevřel a chtěl ji chrstnout na Heru do mísy. Stihla jsem ho zadržet s tím, že ji musíme odměřit, aby se nám to těsto povedlo. Ukázali jsme si na odměrce, kde je dvě stě padesát a lil. Pak jsme vážili mouku. „Čtyři sta gramů,“ říkám. On vzal pytlík s moukou a sypal ji do misky – při tom ale koukal všude kolem, jen ne na váhu. I tentokrát jsem ho včas zarazila.

Když bylo vše v míse, řekla jsem mu, že teď udělá těsto. Jeho pohled jasně říkal: „Ale jak?“ Tak jsem ho navigovala, aby to hezky promačkal a prohnětl. Protože nevěděl, co hnětení znamená, nastala obvyklá chvilka mojí pantomimy – v takových chvílích mu „předcvičuju“, jaký pohyb má dělat a on ho kopíruje.

Ze začátku se mu to hodně lepilo na prsty. V tom okamžiku jsem viděla poměrně kritické místo a nebezpečí nedokončení úkonu. Já sama se v tomhle nerada patlám a mít těsto za nehty je pro mě za trest. Ale vydržel! „To je jako modelína, mami.“ „Ano. Jen modelína se nepeče a nejí…“

Bylo potřeba nechat těsto chvíli odpočinout a myslím, že bylo potřeba nechat chvíli odpočinout i Petíka… Umyl si ruce a čekali jsme. Po půl hodině bylo těsto už (na rozdíl od nás) dost odpočaté, a tak jsme se dali do další práce. Moc jsem Petíka pochválila, že udělal opravdu krásné těsto. Měl radost a tentokrát to bylo trochu vidět i navenek. Vyndala jsem váleček a vykrajovátka. Nechala jsem ho vybrat tvary, jen jsem ho poprosila, aby vybíral nějaké menší.

Chtěla jsem mu těsto rozválet, ale vzpomněla jsem si, že ho chci vést k samostatnosti. Tak jsem mu jen říkala, jak to má dělat. Opět došlo i na chvilku pantomimy. Nakonec jsem první placku rozválela sama, aby se podíval. Protože vysvětlit mu, co znamená „pomoučnit“, jsem si fakt netroufala.

Naštěstí je Petík zdatný napodobitel, takže to omrknul a válel další placky poměrně dobře. Vykrajování mu jde, nedělal to taky poprvé. Jen nepracuje s těstem ekonomicky, takže měl velké kusy těsta mezi tvary, které vykrajoval, a tak to musel válet hodněkrát. Jenže Petík se nevzdává. On věci dotahuje. Já si představila sebe (nejen) v jeho věku a fakt jsem ho v duchu obdivovala za tu vytrvalost a cílevědomost, jakou vkládá do všech svých činností (ne, že by to byl vždy důvod k radosti, ale tentokrát ano!)

Vykrájel veškeré těsto – byly toho tři plechy. Dala jsem je péct a Péťa si nastavil v tabletu budík. Mělo to být na deset minut. Za chvíli na to koukám a říkám si, že to je nějaké podivné. Aha, on ho nastavil na deset hodin… Tak jsme to spolu opravili a já raději průběh pečení kontrolovala vizuálně, protože jsem zcela ztratila pojem o čase.

Horké upečené cukroví jsme spolu obalili v cukru. Péťa ochutnával – cukr i hotové cukroví. Po vydařené akci jsem nahlédla do knížky, co nás ještě čeká a nečeká. Je tam vizovické pečivo, tak to nás zcela jistě nečeká. Pak koledy, ty si určitě zazpíváme a čtení o Štědrém dnu si necháme na večer 23. prosince, abychom to čekání hezky doladili.