Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Lukáš je jedno z mnoha dětí s poruchou autistického spektra, které řeší přechod ze základní na střední školu. I přesto, že každý žák je jiný a má svůj vlastní příběh, jeho obavy, myšlenky i očekávání se mohou podobat těm, které vyslovil Lukáš v rozhovoru pro tento článek.
Lukáš má diagnostikován dětský autismus a je aktuálně žákem deváté třídy na běžné základní škole. Příští školní rok ho čeká přestup na střední školu. Ptala jsem se ho, jaké má obavy i představy o tomto dalším stupni v jeho školním životě. Článek je doplněn i o postřehy jeho maminky.
Na otázky týkající se tématu učení, spolužáci, učitelé, či nové prostředí odpovídal Lukáš, že je mu to jedno. Při rozhovoru však bylo patrné, že o tom přemýšlí, pokládal dotazy, měl možnost se maminky doptávat: „Co bude, když …“. Z vlastní iniciativy, mimo tento rozhovor, by se pravděpodobně na mnohé nezeptal. Sama maminka doplňuje, že si při rozhovoru uvědomila spoustu věcí – především ji překvapuje, jak Lukáš i přes své obavy přijímá celou situaci v klidu. Sám sděluje, že to má těžké, ale co má jiného dělat.
Článek není koncipován jako klasický rozhovor, protože Lukášovy odpovědi se v jednotlivých oblastech prolínaly.
Na základní škole, ve stejné třídě, má Lukáš velkého kamaráda, ve svém životě téměř jediného. Vídají se i ve volném čase, sdílí společné zájmy. Lukáš má však představu, že při přechodu na střední školu se již nadále kamarádit nebudou, sděluje, že se s ním už vídat nechce. Tento kamarád zkrátka patří do období života „základka“. Ani o nové kamarády, podle jeho slov, na střední škole nestojí, doufá, že spolužáci hlavně nebudou nepříjemní, nebudou si ho všímat a otravovat ho, nechce se s nikým kamarádit. Nemá představu o tom, jací ti lidé budou.
Při otázce, co si myslí, že nastane se změnou školy, jmenuje dřívější vstávání, ježdění autobusem, které by rád natrénoval dopředu, protože bude jezdit sám a mohou nastat všelijaké nepředvídatelné situace. Nepříjemností je pro něj také fakt, že s ním budou jezdit cizí lidé, kteří mu vadí. Dále bude mít více učení, s čímž souvisí některé změny doma, a to, podle jeho slov, že už mu nebude maminka tolik pomáhat, protože tomu nebude rozumět. Učitelé budou podle něj stejní, stále ho budou něco učit, stejně jako tomu bylo na základní škole. Lukáš nemá problémy s přijímáním autorit, snaží se plnit všechny svoje školní povinnosti. Doufá, že ho tam naučí, jak má dělat svou práci a především doufá, že bude schopen se to naučit.
Mimo jiné se v Lukášovi však mísí různé pocity - na jednu stranu je mu jedno, že půjde jinam, základní škola mu chybět nebude. Také je zvědavý, jak to tam bude všechno vypadat, jaká bude budova a třídy, na druhou stranu se však netěší a obává se, že nebude vědět, kam má jít, kde co najde apod.
Otázku, kterou společně s maminkou Lukáš velmi řeší, je přítomnost asistenta pedagoga ve třídě. Na základní škole mu tato personální podpora byla poskytována od třetí do deváté třídy. Nikdy však se situací nebyl příliš spokojen, a to i přes fakt, že mu asistent pedagoga přinášel jistý benefit, kdy mu byl nápomocen v dovysvětlování nejen zadání a vyřčeného při výuce, ale taktéž v sociálních situacích. Nyní mamince argumentuje tím, že je již velký a žádného asistenta nechce. Nechce, aby si o něm spolužáci mysleli, že je „divný“. Což souvisí s jeho přáním, aby si ho spolužáci vůbec nevšímali.
Jeho maminka doplňuje rozhovor také faktem, že tyto myšlenky a stranění se lidí i na střední škole mohou souviset s obdobím pandemie a karanténou, kdy valnou část deváté třídy strávil doma při distanční výuce, která mu velmi vyhovovala. Izoloval se od ostatních, nechce vycházet ven apod.
Maminka se o syna bojí, jak to bude zvládat. Naším rozhovorem s Lukášem se podle svých slov ale uklidnila, jak to vlastně on sám vnímá bez problému a že z přechodu na střední školu je ve stresu mnohem více ona, než Lukáš. Sama to pociťuje jako velký zlom. Rozhodně to podle ní nebude tak jednoduché jako na základní škole. Obává se mnoha věcí, které si Lukáš v tuto chvíli sám neuvědomuje – aby si na něj někdo nezasedl, aby si tam zvykl, aby ho v kolektivu nikdo nešikanoval, nevysmíval se mu, dále maminka doufá, že si najde alespoň jednoho kamaráda.
Aby se Lukáš nebál, že to nezvládne, a i pro zmírnění vlastních obav, ho učí maminka „jak žít“ – jak se o sebe postarat v reálném životě. S přechodem na střední školu maminka nahlíží i dál do budoucnosti, sama sobě však „zakázala“ myslet na nejhorší už dopředu a je zvědavá, co je v příštích letech čeká.
Lukáš, jako mnoho jiných dětí s PAS nemá rád změny. Není výbušný, agresivní a nepohodu prožívá spíše vnitřně. Respektuje autoritu, a proto ve školním prostředí plní požadavky, které jsou na něj kladeny, a to i ze strany asistenta pedagoga. O to větší nároky jsou pak kladeny na domácí prostředí, kde by si měl odpočinout, cítit se bezpečně, moci si s maminkou o svých obavách promluvit, vyhodnotit nastalé sociální situace apod. Nemyslím si, že by byl oproti jiným uchazečům s PAS výrazně specifičtější, i Lukáš by se rád ve svém věku již více osamostatňoval, i když je to pro něj velmi náročné.
Z mého pohledu Lukáš přechod na střední školu zvládne, právě kvůli svému přání neodlišovat se, naučit se správně to, co má, vyhovět. Vzdělávací obor vybíral spolu s maminkou, která mu poskytla dostatek prostoru pro vyhodnocení toho, co by ho bavilo, co je jeho zájmem. Výrazným bonusem pro něj bylo přijetí bez přijímacích zkoušek. Otázkou je, do jaké míry pro něj bude tato změna stresující, jak snese i okolní faktory, jako je například jízda autobusem s jinými lidmi. Domnívám se, že důležitým faktorem pro míru stresu bude kolektiv spolužáků, pokud si Lukáše nebudou všímat, o přestávkách, které je zvyklý trávit většinou ve své lavici, ho nechají v klidu při jeho vlastní činnosti, bude spokojený a frustrace se následně neprojeví ani v domácím prostředí.
Určitá podpora je u Lukáše zcela jistě potřebná, jako nejvhodnější řešení se jeví personální podpora v podobě asistenta pedagoga. Klidně i sdíleného, který nebude s Lukášem sedět v lavici, bude k dispozici všem žákům, ale v případě potřeby se na něj Lukáš může obrátit, asistent pedagoga bude mít možnost mu zadání dovysvětlit. Z mého pohledu si myslím, že bez této podpory by bylo pro Lukáše a v některých případech i pro pedagogy vzdělávání náročné – ne vždy zachytí či pochopí frontálně zadávanou instrukci, nestihne si napsat diktovaný zápis, někdy se objevuje pomalejší tempo při přepisu z tabule. Lukáš nyní podporu nechce, ale je ochotný dělat kompromisy, pokud by mu bylo dostatečně vysvětleno, jak bude asistent pedagoga ve třídě fungovat, mohl by to přijmout.
👉 Přečtěte si také Přechod žáka s PAS ze základní školy na střední školy nebo učiliště.
👉 Zaujmout by vás mohl také článek Přestup na střední školu – z pohledu rodiče dítěte s Aspergerovým syndromem.
Zdroj fotografie:
Názory