Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Nejsem z těch, co tvrdí, že autismus je dar. Zároveň v něm ale ani zdaleka nespatřuju ztělesněné zlo. Jak bych taky mohla. Můj syn je úžasný a prakticky denně mi ukazuje, jak statečný a silný dokáže být. Ukazuje mi krásy tohoto světa a učí mě zpomalit. Výraz bezpodmínečná láska díky němu nabyl naprosto netušených rozměrů. A rozhodně je to on, kdo mě dělá silnější. Přesto, pokud se o autismu budu vyjadřovat upřímně, přinesl mi i ztráty. Ztráty, které jsou více nebo méně těžké a které mají vliv nejen na mě, ale i na Kubíka.
Občas mi lidi říkají, že to je neuvěřitelné, kolik toho zvládnu, že mě obdivují. Přece jen – došli jsme tak daleko! Od nemluvícího chlapce se silnou symptomatikou k bystrému a veselému vtipálkovi na běžné škole. A říkají mi „Já bych to nezvládl/a." A já zpravidla odpovídám „Ale jo, zvládl/a. Protože bys prostě musel/a.“
Miliony strukturovaných úkolů, přečtených knížek, vymyšlených strategií, rozkreslených plánů a dalších pomůcek, nepočítaně afektů venku i doma, pocitů marnosti a beznaděje. Ano, to všechno si pamatuju a stále to žiju. To ale nejsou ty nejtěžší věci. S tím dokážu pracovat. Metodiku jsem se naučila stejně jako vhodný přístup k synkovi, který prostě přišel ruku v ruce s láskou a silnou vůlí mu pomoct. Marnost a beznaděj vypláču svému muži na rameno nebo vypíšu.
Pokřivené vztahy. Že vám autismus protřídí přátele, je nejspíš poměrně známý fakt. Ale to je pro mě v pořádku. Jsou lidé, kteří nás naším životem provází, a občas prostě přijde moment, kdy se ta společná cesta rozejde. Může se to stát.
Na co jsem ale připravená nebyla, jsou ztráty v rodině. Tam neočekáváte, že se vaše cesty rozejdou. Rodina je zkrátka rodina a já jsem taky docela obyčejně toužila po tom ukazovat Kubovi zdravý rodinný model. Od nás přes prarodiče, tety a strejdy a bratrance a sestřenice. Tak jak jsem to v dětství zažívala já. Dneska už vím, že vztahy dospělých tenkrát nebyly idylické, ale společná setkání a vzájemný kontakt fungovaly.
Nepodařilo se. Zdravý model u nás není úplný. Jsou příbuzní, kteří si drží silný odstup. Nezajímá je nic o autismu, nechtějí slyšet, natož pochopit základní principy a Kubovi nebo i nám tak líp porozumět. Vídáme se stále méně a Kuba si dokonce občas plete jejich jména. Nedivím se.
Je to pro mě zklamání. Tohle je pro mě obrovská ztráta. Ale hlavně i pro Kubu. Ve světě, ve kterém bude pro něj těžké najít kamarády, kteří by ho brali takového, jaký je, a jeho odlišnost jim nebyla na obtíž, jsem doufala v pevnou síť rodiny jako hlavní opory.
Dokázala jsem pochopit, že bude nejspíš těžké Kubovu diagnózu přijmout. Tušila jsem taky, že to nebude hned. Sama jsem vstřebávala ty odlišnosti postupně a učila se roky. Ale kde je vůle, je i cesta. A někteří se na tu cestu prostě rovnou odmítli vydat. A já si říkám, proč to tak je. Je to snazší? Mají strach? Nechtějí se vystavit bolesti a trápení, kterým čelíme občas my? Je to opravdu tak děsivé?
Z mých zkušeností navíc vím, že v mnohých rodinách je to podobné. Nakonec jsme dospěli do bodu, kde velmi vítáme centra pro děti s autismem, různé spolky, programy home-sharing a jiné možnosti trávení volného času nebo trénování sociálních dovedností.
Kéž bychom tyto služby tolik nepotřebovali. Kéž by nebylo nutné je hledat jako podporu tam, kde by pomoc mohla přijít přirozeně a z rodiny.
Zdroj fotografie:
Názory