Rozhovor s Lorenzem: Že jsem Asperger, mi řekli rodiče až ve 20 letech. O existenci Aspergerova syndromu jsem do té doby neměl tušení

 

Rozhovor s Dominikem Šiprem (34), kterého ale na internetu častěji najdete pod jménem Vavřinec nebo uměleckým jménem Lorenzo, jež používá už 10 let. Budeme se bavit o tom, jaké pro něj bylo zjistit svou diagnózu až jako plnoletý, přestože rodiče o ní věděli už řadu let. Dominik se rozpovídá také o zkušenostech se studiem na vysoké škole i o hledání vhodného zaměstnání.

Dominik je absolventem magisterského studia Dějin umění na Teologické fakultě v Praze a nyní pracuje jako editor elektronických knih a počítačový grafik pro knižní nakladatelství Pasparta. Již řadu let se věnuje také výtvarné tvorbě, zejména olejomalbě. Mezi jeho dlaší záliby patří také cestování: „Už od dětství jsem rád jezdil různými dopravními prostředky a celkově cestuju rád, protože jak zpívá Michal Tučný v písničce Cesty toulavý, tak ani mě opravdu na jednom místě stát nebaví. Těším se i na cesty do zahraničí, i když je to někdy náročné,“ vypráví mladý umělec. 

Nedá mi to se na úvod nezeptat, ať v tom máme pořádek, jaké je vaše oficiální jméno a jak jste přišel ke svému uměleckému jménu Lorenzo?

Moje křestní jméno je Dominik, přezdívku Vavřinec jsem začal používat, když mě jednoho dne všichni štvali, tak jsem si řekl, že už nebudu Dominik, ale že si ho změním na své biřmovací jméno Vavřinec. No a Lorenzo je pak jeho italská verze. Při této změně jsem se inspiroval filmem Jednou budem dál, kde si kluk, kterého pořád šikanovali, změnil jméno na Martin podle Martina Luthera Kinga. Tehdy jsem v tom větší přesah neviděl a myslel jsem si, že to udělal právě kvůli šikaně. U mě to ale bylo spíše tím, že jsem došel do bodu, kdy jsem chtěl změnu.

Lorenzo je tedy váš umělecký pseudonym, pro výtvarnou tvorbu, je tomu tak?

Ano.

Jaké jsou vaše hlavní zájmy?

Tak zájmů mám mnoho, zajímají mě například dějiny umění, které jsem vystudoval. Zajímají mě církevní dějiny a dějiny řeholních řádů a kongregací. Baví mě ministrovat v kostele a pak v neposlední řadě mám rád malířství a klasickou grafiku a taky trochu tu počítačovou, která mě nyní živí.

Jak jste se dostal k tomu, že jeden z vašich koníčků je dnes i vaším povoláním?

Už na základní škole jsem zkoušel pracovat s různými grafickými programy. Když jsem pak končil výšku, tak jsem si náhodou přečetl v metru článek o digitálních nomádech, kteří cestují a pracují zároveň, tak jsem si řekl: „Jo, to bych chtěl dělat.“ Nedělám teď sice digitálního nomáda, ale občas cestuji, jen ne kvůli tomu, abych zároveň pracoval. Poté jsem si řekl, že bych chtěl dělat počítačovou grafiku, protože tenhle směr by mě bavil nejvíc. Takže jsem se pro ni rozhodl a udělal jsem si na to ještě při studiu na vysoké škole rekvalifikaci.

Když zmiňujete, že vás původně lákalo být digitálním nomádem, jaký máte vztah k cestování?

Už od dětství jsem rád jezdil různými dopravními prostředky a celkově cestuju rád, protože jak zpívá Michal Tučný v písničce Cesty toulavý, tak ani mě opravdu na jednom místě stát nebaví. Těším se i na cesty do zahraničí, i když je to někdy náročné. Občas mám trošku strach, ale když jedu na místa, kde už to znám, jako třeba Vídeň nebo poutní místo Marianka kousek od Bratislavy, tak s tím problém vůbec nemám, protože tam už trošku vím, co a jak. Teď se chystám do Salcburku a moc se těším, protože jsem zvědavý, co tam bude zajímavého ve městě i okolí.

Cestujete raději sám nebo ve skupince?

Zásadně sám, protože nemám moc s kým, a s rodinou by mě to tolik nebavilo.

Ukázka tvorby Lorenza 

Nástup do školy a cesta k diagnóze

Jak jste to měl s diagnózou, když jste nastupoval do školky či školy, věděl jste o ní?

Diagnózu Aspergerova syndromu jsem získal už ve čtyřech a půl letech ve Velké Británii, kde jsme pobývali kvůli otcově stáži, dělal si tam doktorát z teoretické fyziky. Do školky v Česku jsem pak už šel s diagnózou. Ale myslím si, že tam bylo jisté nerespektování nebo nevhodné chování ze strany učitelek. Pamatuju si, že jsem chodil do jedné školky, kde jsem dělal kraviny, a učitelka říkala dětem: „No víte, Dominik je nemocný, on za to nemůže.” Anebo jednomu klukovi, když dělal podobné blbosti, které jsem dělal ve školce i já, tak mu řekla: „Nedělej to, to dělá jen Dominik, protože je nemocný.” Pro mě to tehdy bylo zvláštní, nerozuměl jsem tomu, protože jsem o své diagnóze nevěděl. Že jsem Asperger, mi řekli rodiče až ve 20 letech. O existenci Aspergerova syndromu jsem do té doby vůbec nevěděl. Dozvěděl jsem se to tak, že jsem se jich přímo zeptal, jak se moje diagnóza jmenuje.

Jaké máte vzpomínky na svou školní docházku?

První stupeň byl fajn, do čtvrté třídy jsme měli učitelku, se kterou jsem docela vycházel. Ve čtvrté třídě, jsme dostali novou a měli ji jen jeden rok, tam nebyl prostor vytvořit si dobrý vztah k tomu, aby to ve třídě fungovalo.

Měla změna učitelky vliv i na váš zájem o vzdělávání?

Jednak mě tolik nezajímalo, co říká, jednak jsem se choval hodně naivně, protože učitelka, kterou jsme měli do třetí třídy, na nás tehdy používala metodu cukr a bič. Dávala nám čárky, když jsme něco vyvedli, a když měl někdo tři, tak měl černou tečku a pak na konci týdne škrtnuté razítko. Já jsem opravdu nechtěl mít žádné z těch pěkných razítek škrtnuté, tak jsem byl radši hodný. Ale ve čtvrté třídě už nám je učitelka nedávala, tak jsem začal zlobit v naivnosti, že když mi nehrozí škrtnuté razítko, můžu si přece dělat, co chci.

Jak jste se cítil v kolektivu?

Měl jsem tam jednoho kamaráda, ale jinak jsme se spolužáky moc nevycházeli. Od té čtvrté třídy za mnou začínali chodit do metra a tam mě popichovali. Měli různé komentáře, vyhrožovali mi třeba, že dostanu pětku, to si pamatuju doteď. Bylo to pro mě nepříjemné a docela jsme se pak i společně hádali. Řešil jsem to následně s rodiči a částečně i s učiteli, a později tak chození spolužáků za mnou do metra víceméně skončilo.

Jaký byl pro vás přechod na druhý stupeň?

Na druhém stupni to bylo hrozné. Zvláště šestá třída, protože najednou toho bylo mnohem víc. Nehlášené písemky, zkoušení u tabule a rodiče trvali na tom, že se musím učit z hodiny na hodinu. Byla to pro mě hrozná zátěž a hodně do mě vstoupila agrese. Pak jsme se školou řešili nějaké úlevy, které ale nebyly nijak zvlášť markantní. A když se na to dívám zpětně, tak bych je asi ani nepotřeboval, možná by bylo řešením to, že by mi nedávali nehlášené písemky a u tabule mě zkoušeli jen po dohodě. Poté jsem chodil k psychologovi, který mi kvůli agresím začal vyhrožovat psychiatrickou léčebnou. Agrese se projevovala hlavně doma. Ve škole jsem se dokázal ovládat, ale doma jsem to musel ventilovat.

A ani tehdy vám rodiče nic o vaší diagnóze neřekli?

Zhruba v jedenácti letech, když jsem hodně vyváděl, tak jsem se s mámou začal bavit o tom, jak mi hodně lidí nadávali do mentálů. Ona mi na to řekla, že jsem trošku jiný než ostatní, to bylo celé. Pak asi v 15 letech jsem se dozvěděl, že mám disharmonický vývoj.

Bavil jste se zpětně s rodiči, proč se Vám rozhodli říct o diagnóze až v dospělosti? 

Ano, bavil, a řekli mi, že jsem to nepotřeboval a také to, že bych toho zneužíval a byl líný, například ve škole. S tou školou by tomu tak možná opravdu bylo. Ale naopak bych to, že vím, že jsem Asperger, ocenil v situacích, když jsem s někým vůbec nebyl schopný vyjít a vlastně jsem nechápal proč.

Já sám bych rozhodně svému dítěti vysvětlil, proč je jiné a co to obnáší dobrého – třeba mimořádné zájmy a znalosti.

Vysoká škola a výběr povolání

Měl jste pak po základní škole jasno, kam byste chtěl dále směřovat?

Ani ne, protože mě nebavil školní dějepis, tak jsem chtěl nějakou školu, kde ho tolik není, a tak jsem šel na dopravní průmyslovku i vzhledem k zájmům o městskou dopravu. Ale zjistil jsem, že mě nebaví ekonomika ani právo a matika.

Takže jste se vydal humanitním směrem?

Ano, ale spíše oklikou. Po pomaturitním studiu angličtiny jsem se špatně rozhodl pro nadstavbu na řezbáře, protože mám vztah k výtvarnému umění a jsem kreativní. Jenže to, co mě tam čekalo, nebylo kreativní vůbec. Rodiče mi říkali, že je to dobré pro uplatnění do života, že takto budu mít dost peněz, ale na škole jsem zjistil, že to nebyla úplně pravda, proto jsem odtamtud po roce odešel na vysokou školu.

A jaký byl pro vás přechod na vysokou školu?

Na vysoké škole to bylo úplně skvělé. Vzpomínám, že to byla moje nejlepší léta a klidně bych si některé věci rád zopakoval.

Zpětně mi chybí i nějaká témata, vůbec jsme se neučili o secesním umění nebo o Beuronské umělecké škole, takovýto kostel najdeme na například Smíchově – kostel sv. Gabriela a taky více Skupiny 42, kterou sám následuji ve svém výtvarném projevu.

Vysokoškolský styl výuky vám tedy vyhovoval více než ty předchozí?

Určitě, například když byly některé přednášky moc nudné nebo pro mě zbytečné, tak jsem tam nemusel chodit a nikdo mě nekontroloval, pokud si zrovna učitelé nedělali docházky. Když mě to opravdu nebavilo a musel jsem tam být, tak jsem si klidně mohl malovat na počítači, aniž bych za to měl nějaký postih nebo nějaký výhrůžky jako na střední škole. Nebylo tam zkoušení u tabule a nebyly tam nehlášené písemky.

A jak vnímali volbu vašeho oboru rodiče?

Zmiňovali některé nevýhody a říkali, že je tento obor neuplatnitelný.

Měl jste už při škole představu, co by mohlo být to vaše první zaměstnání?

Ten nápad na počítačový design mě napadl až na magisterském studiu, po přečtení zmíněného článku v metru. V oborou jsem se příliš uplatnit nechtěl, je to hlavně úřednická práce v kanceláři, a to není nic pro mě. Na to, abych zvládnul ještě doktorandské studium, jsem neměl. Bylo by to příliš stresující.

Řešil jste pak své studium například se Střediskem pro pomoc studentům se specifickými nároky?

Neřešil, ani jsem tehdy učitelům svou diagnózu nesděloval. Ale na studijní oddělení jsem svou diagnózu hlásil, aby se o tom vědělo a předešlo se případným problémům. Ale o žádných úlevách nebo speciálním zacházení nevím, ani jsem o něj nežádal, nepovažoval jsem to tehdy za nutné. Je ale možné, že o tom učitelé věděli.

Jak dlouho vám pak trvalo najít si práci?

První rekvalifikační kurz na grafický design jsem si dělal ještě jako student, když jsem dopisoval diplomovou práci. Prodlužoval jsem totiž magisterské studium. První práci mi trvalo najít asi tři čtvrtě roku. Během toho období jsem si udělal rekvalifikaci i na tvorbu webových stránek, což mě živí také – oboje využiji při práci pro nakladatelství Pasparta.

Jste zpětně spokojený s výběrem školy?

U bakaláře ano, u navazujícího studia částečně, přišlo mi jako další bakalář jen na dva roky. Ale zase jsem se tam setkal se skvělou učitelkou, se kterou jsme byli asi na nejlepší školní akci, na které jsem v životě byl – ve Vídni. Vídeň jsem si tehdy zamiloval na první pohled, a navíc se trochu domluvím německy, takže jsem neměl problém se tam i na něco zeptat.

Porozumění autismu

Setkal jste se i vy s nějakými mýty či předsudky?

Hlavně v médiích, ale spíše útržky, jako že nemáme emoce, nebo různé diskuse, že autisté něčeho nejsou schopní, například vystudovat vysokou školu, vycházet s lidmi, nebo že vůbec nechtějí být v kontaktu s lidmi.

Poslední zmíněný bod je poměrně často zmiňovaný, jak to máte vy osobně?

To je za mě veliký předsudek, rád trávím čas s lidmi, kteří jsou fajn.

Setkal jste se i s dalšími mýty?

Pak mě napadá to, co říkal doktor Matýs, že autismus je šlágr (pozn. red. narážka na rozhovor, vydaný v časopise Reflex v roce 2017, nesoucí názvem Autismus je šlágr, ve kterém zazněla i tato věta). To je za mě ten největší mýtus, se kterým jsem se setkal – že autismus vůbec neexistuje. Na tuto informaci jsem párkrát narazil v médiích, ale osobně přímo ne. Setkal jsem se spíše s lidmi, kteří se divili, že i přes to, že mám Aspergerův syndrom, dokážu pracovat, komunikovat a podobně.

Jsou naopak mýty nebo předsudky, které jste dříve četl či slýchával, ale dnes už se s nimi tolik nesetkáváte?

Asi to, že všichni autisté nemluví, nebo to že autisté nejsou schopni se sami o sebe postarat a že nejsou schopni žít ve vztazích. A lidé už více rozlišují autismus a Aspergerův syndrom, co se týče toho, co je s danou diagnózu spojeno.

Co si představíte, když se řekne porozumění?

Spojím si to s tím, že se mnou člověk komunikuje tak, jak mi to vyhovuje a přijme mě takového, jaký jsem.

Co vám v komunikaci naopak vadí?

Tak například na pracovišti, ale i jinde mi vadí, když mi někdo automaticky tyká. Což věřím, že by vadilo i „neautistovi“. Já to beru jako drzost. Vadí mi, když někdo zvyšuje hlas nebo na mě mluví ostře. Vadí mi, když mi někdo něco direktivně zakazuje nebo odsekává: „Na tohle nešahej! Tohle nedělej!“. Jde to říct i jinak. Snažím se nějaké emoční rozpoložení vyčíst právě z hlasu člověka, takže když někdo mluví ostře, evokuje mi to, že je naštvaný, přitom ten člověk je klidně jen unavený.

Pokud byste měl tu možnost, co byste rád na legislativní nebo i mezilidské úrovni změnil?

Určitě bych byl rád, kdyby úředníci uměli lépe komunikovat. Abych mohl říct, jsme autista a abychom spolu mohli lépe komunikovat. (pozn. red. k tomuto tématu máme vypracované 1 + 10 tipů pro pracovníky úřadu při kontaktu s osobou s autismem).

Ocenil bych i více pracovních možností, aby bylo více zaměstnavatelů, kteří by vytvářeli vhodné pracovní podmínky pro autisty.

Mohl byste to přiblížit, co jsou pro vás ty vhodné pracovní podmínky?

Hledal jsem práci před covidem, tam si myslím, že ta situace byla ještě o něco těžší, než je nyní. To je snad jediné plus covidu, že otevřel dveře inovacím. Pro mě je důležité, že se příliš s lidmi nestýkám a nemusím s nimi nic napřímo řešit. Práce na dálku je pro mě veliký benefit, především její časová flexibilita. Taky bych si přál, aby tyto práce byly lépe hodnocené, ne každý navíc může pracovat na celý úvazek…

Další výtvarnou tvorbu Lorenza si můžete prohlédnout ZDE.

Také je možno vidět další díla na Instagramu www.instagram.com/artistlorenzo

O mé tvorbě  Již od malička rád kreslím. Od deváté třídy navštěvuji základní uměleckou školu, kde jsem si mohl vyzkoušet různé techniky kresby a malby. Kromě základní umělecké školy navštěvuji také Ateliér radostné tvorby pro hendikepované na Praze 7. V poslední době se věnuji zejména olejomalbě a zkouším také linoryty. Inspiraci nacházím zejména ve starých fotografiích s dopravní tématikou z knih a internetu.  Moje vzory ve výtvarném umění jsou Jiří Bouda, Vilém Kreibich a Kamil Lhoták.