Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Vždycky si přála pomáhat ostatním. Ráda se také učí novým věcem a baví ji zkoumat a poznávat lidskou mysl, včetně té vlastní. I proto se Michaela Matiová (39) rozhodla pro povolání psycholožky. Zásadní pro ni v životě bylo zjištění, že její odlišné myšlení a vnímání světa má na svědomí Aspergerův syndrom. Přivedl ji také k jejímu současnému povolání psycholožky a peer konzultantky v Národním ústavu pro autismus, z.ú. (NAUTIS). Jak se ve své roli peer-konzultantky cítí? V čem peer konzultantství spočívá? A co Míše práce přináší? Na tyto a další otázky Míša odpovídala v rozhovoru pro AutismPort.
Rozhodnutí být psycholožkou ke mně přišlo už ve druhém ročníku na gymnáziu, kdy jsem dennodenně sledovala seriál Ally McBealová, která navštěvovala svého terapeuta. Říkala jsem si, že je to zajímavá práce a že bych ji chtěla dělat. Je ale pravda, že když jsem dávala přihlášky na vysokou školu, rozhodovala jsem se mezi psychologií a veterinou, protože zvířata jsou také mou celoživotní zálibou. Veterina nakonec nedopadla kvůli tomu, že bych viděla trpět zvířata. Rozhodla jsem se, že radši zvládnu vidět „trpět“ lidi, protože člověk si přeci jen skrze komunikaci může spoustu věcí vysvětlit, spoustu věcí mu může dojít a může je zpracovat. Ale zvířeti nevysvětlíte, že mu musíte nějakým způsobem ublížit, aby mu bylo lépe. Proto jsem si vybrala psychologii.
Věděla jsi už během studia na vysoké škole, že máš Aspergerův syndrom?
Vůbec. Je podvědomé, že lidé, kteří se cítí jinak, nebo vidí, že nejsou stejní jako ostatní, hledají intuitivně nějakou cestu k vysvětlení. Pořád jsem na sobě viděla, že myslím jinak než ostatní a chtěla jsem přijít na to, čím to je. I proto jsem si asi psychologii vybrala, abych zjistila, co se se mnou děje.
Napadl tě přímo autismus nebo Aspergerův syndrom?
Určitě ne. I když jsem studovala psychologii, tak musím říct, že povědomí o autismu a Aspergerově syndromu bylo v době mého studia téměř nulové. Autismus jsme samozřejmě ve škole probírali, ale jen velmi okrajově. Takže i já jsem měla ten typický obraz „klasického“ nízkofunkčního autisty, co se houpe a bouchá hlavou do zdi. Ale je pravda, že autismus jako takový mi byl vždycky, i když jsem si to neuvědomovala, nějakým způsobem blízký. Vzpomínám si například, že když jsem jako psycholožka pracovala v Klokánku ve Štěrboholech, měla jsem tam jako klienta malého klučíka, kterému jsem do zprávy psala, že má autistické rysy. A to byl můj neoblíbenější klient. I když mu nikdo jiný nerozuměl, my dva jsme si rozuměli skvěle. Takže se dá říct, že mě autismus celý život přitahoval, jenom jsem nevěděla, že je to on.
Klokánek je projekt Fondu ohrožených dětí, jehož cílem je nabídnout dětem namísto ústavní výchovy přechodnou rodinnou péči na dobu, dokud se nemohou vrátit zpět do své rodiny, nebo dokud pro ně není nalezena trvalá náhradní rodinná péče, např. osvojení, pěstounská péče, svěření do výchovy třetí osoby. (Zdroj: fod.cz) |
Jak ses dostala k oficiální diagnóze?
K Aspergerovi jsem se dopracovala až kolem pětatřicátého roku. Po studiu psychologie jsem se zhruba deset let dál vzdělávala v rámci psychoterapeutických výcviků. Začala jsem sama absolvovat psychoterapie. Když jsem poprvé zažila vlastní zkušenost s psychoterapií, kdy jsem já sama byla klientem, otevřelo mi to nové obzory zkoumání sebe sama, jakým způsobem o sobě můžu přemýšlet a jak s těmi myšlenkami pracovat. Pořád jsem šla dál a dál, do hloubky do sebe. Začala jsem zkoumat i různé poruchy osobnosti. Myslím si, že to je taková standardní cesta nás lidí na spektru, kteří ještě v dospělosti nejsou diagnostikováni, že hledáme, kde se ukotvit. Ale i u poruch osobnosti najdete pokaždé něco, co tam úplně nezapadá. Proto jsem hledala dál. Klíčová pro mě byla knížka Život s vysokou inteligencí od Moniky Stehlíkové. U ní vzkvetla myšlenka, že by to mohl být Asperger. S paní Stehlíkovou jsem měla také tři, čtyři konzultace a na jedné z nich se mě jen tak mimoděk zeptala – „Co když jste taky Asperger?“ Já jsem se té otázky chytila, začala jsem to víc studovat a bylo to jasné. Ale moje cesta sebepoznávání se skládá nejen z toho psychologického rozměru, ale zároveň hledám i duchovno, vyšší smysl a vše si skládám jako puzzlíky do jednoho obrázku.
Oficiální diagnózu jsi tedy získala ve svých pětatřiceti?
Po pětatřiceti. Kolem pětatřicátého roku jsem začala tušit, že bych mohla mít Aspergerův syndrom, ale pak ještě nějakou dobu trvalo, než jsem se dostala na diagnostické vyšetření, kde mi oficiální diagnózu PAS, respektive Aspergerova syndromu potvrdili.
Mnoho lidí, když zjistí v dospělosti diagnózu, poté vyhledá jiné Aspergery, komunitu lidí s PAS. Bylo to podobné i ve tvém případě?
Samozřejmě. Myslím si, že to všichni máme velice podobné a vidím i na klientech, se kterými pracuju, že naše cesta je jak podle nějakého mustru. Když se dostanete do komunity lidí na spektru třeba na sociálních sítích, najednou si připadáte, že jste přistáli na vlastní planetě. Konečně jste mezi svými a vidíte, že někdo přemýšlí stejným způsobem jako vy. Dodá vám to více sebejistoty, více uklidnění, že nejsem na této planetě sám, kdo je nějakým způsobem divný, ale že je nás víc a je to v pořádku.
Bylo zjištění, že máš Aspergerův syndrom, důvodem, proč jsi nastoupila do NAUTIS? Řekla sis, že chceš pomáhat lidem, kteří jsou na tom podobně jako ty? A že jim třeba dokážeš lépe porozumět, i s ohledem na zdárně ukončené studium psychologie i tvou praxi?
Můj příchod do NAUTIS byl „náhoda“, i když já říkám, že náhody neexistují a že všechno je tak, jak má být. Přišla jsem na přednášku paní doktorky Thorové (PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., psycholožka a metodická ředitelka NAUTIS, pozn. red.) o diagnostice dospělých. Daly jsme se do řeči a domluvily se, že vyzkoušíme, že bych v NAUTIS začala pracovat. No a už jsem tu druhým rokem a je to tu skvělé. Možnost v NAUTIS pracovat je v mém životě klíčová. Aspoň v tuto chvíli. Uvidíme, kam mě ještě život po několika letech zavane. Ale momentálně se tu cítím velmi dobře a velice mě má práce naplňuje. Je to něco, po čem jsem celý život prahla. Pomáhat ostatním mě hrozně sytí, a když dostávám zpětné vazby, ve kterých mi lidé říkají, jak jsem jim pomohla, strašně mi to hladí ego. (smích)
Kdo jsou tví klienti v NAUTIS? Jsou to pouze dospělí, nebo například i náctiletí a děti?
Já se většinou věnuji dospělým. Na poradenství se často setkávám i s rodiči dospělých nebo dětí na spektru. A občas mívám i puberťáky, hlavně holky kolem dvanáctého roku. To je období, kdy se to právě u holek začíná hodně měnit a můžu jim předat vlastní zkušenost, co se se mnou dělo a jaké to z dnešního pohledu mělo důvody.
„Peer konzultantka Michaela Matiová mi vysvětlila problematiku. Dala mi nadhled a naději a mé dceři přinesla úlevu, díky které se jí vrátil úsměv. Nejenže jsem dostala cenné rady, ale paní psycholožka nás také nasměrovala na další terapii. Má velké zkušenosti, díky nimž si získala moji naprostou důvěru, byla vstřícná a projevovala pochopení. Přizpůsobila se dceřiným podmínkám. Ochotně se mi věnovala, kdykoliv bylo třeba, a účinně poradila." (Jana Balcarová, maminka dívky s PAS)
Peer konzultantkou jsi oficiálně od letošního roku. Co obnáší stát se peer konzultantem? A můžeš prosím přiblížit, kdo to peer konzultant je?
Peer konzultant je v podstatě člověk, který má vlastní zkušenost s danou poruchou, nebo diagnózou. Důležité je, aby člověk byl „zotaven“, to je u peer konzultanství klíčové. Když přijdeme na to, že máme nějaký problém, s něčím jsme nespokojení, tak je na nás, jak to zpracujeme, jak se s tím vyrovnáme. A ve chvíli, kdy se s tím vyrovnáme, už jsme „zotavení“ a můžeme dále předávat zkušenosti, jak jsme se z toho dostali. O tom je peer konzultantství – o předávání vlastních zkušeností se situacemi nebo problémy, se kterými se setkávají klienti.
Nicméně z Aspergerova syndromu a autismu obecně se nedá vyléčit nebo zotavit. Možná bych proto navrhla spíše slovo přijmout? Přijmout a srovnat se s tím, že mám Aspergerův syndrom, že je to součást mého života a nemám s tím problém. Jinými slovy, nemůžu pracovat s klienty, pokud bych s tím sama zásadně bojovala…
Ano, to je pravda a přijetí je krásné slovo. Tady je hezky vidět, jak u nás (lidí s PAS, pozn. red.) to, co se řekne, musí tak být. Na kurzu peer konzultanta nás učili, že se to jmenuje zotavení, proto tomu říkám zotavení. Ale přijetí je lepší výraz.
Když mluvíš o kurzu, musela jsi tedy nějaký kurz pro peer konzultanta absolvovat?
Ano. U nás v České republice je oficiální kurz, který je akreditovaný Ministerstvem školství. Má určitý rozsah hodin, musíte splnit určité požadavky a po ukončení dostanete oficiální certifikát.
Jsou peer konzultace určeny pro všechny, nebo jsou nějaké výjimky?
U nás v NAUTIS je důležité, aby klient měl minimálně podezření na PAS nebo aby byl diagnostikován. Nejsou to konzultace pro úplně kohokoli, jsou určeny opravdu lidem na spektru nebo těm, co mají podezření.
Na peer konzultaci jsem se dozvěděl, co a jak probíhá v rámci diagnostiky. Paní peer konzultantka mi zodpověděla a vysvětlila základní otázky týkající se určitých stavů v rámci poruchy autistického spektra. Popsala mi také možná řešení, ať už pomocí terapií nebo léků, a nabídla mi další postup. Paní psycholožka mi popsala i svou vlastní zkušenost, na základě které mne ujistila, že situace je řešitelná a že mi v této chvíli může pomoci i medikace. (klient s PAS, který si přál zůstat v anonymitě)
V NAUTIS, ještě než si se stala peer konzultantkou, jsi konzultace poskytovala coby psycholožka. V čem ale spočívá výhoda právě peer konzultanta?
Peer konzultace je dobrá v tom, že při ní můžete mluvit o sobě. U normální konzultace nebo i v terapii o sobě terapeut téměř nemluví. Já mám výhodu, že tu hranici úplně nemám. Předávám klientům vlastní zkušenosti a ne jen odborné řeči z knížek. Je to ze života.
Jak se ty sama cítíš v roli peer konzultantky?
Já se cítím jak ryba ve vodě! (smích) Opravdu mi to velice sedlo a jsem velmi nadšená a spokojená. Doufám, že to bude trvat i nadále.
Přesto jsou nějaké situace, které jsou pro tebe jako peer konzultantku těžké, náročné?
Občas si nejsem jistá v kramflecích v situacích, když mám hodně hypomimického klienta, tedy člověka, který v obličeji nepoužívá téměř žádnou mimiku. Když máme online konzultaci a já vidím jen obličej, nic jiného, a ten obličej se celou dobu skoro ani nepohne, nevidím vůbec žádnou reakci. To jsou chvilky, kdy nevím, zda to ten člověk vůbec pobírá, zda vůbec slyší a co se v něm děje. Konzultace vždycky zakončujeme tím, že si řekneme, jaké to pro nás bylo, dáme si zpětnou vazbu. A naštěstí i tihle hypomimičtí klienti mi na konci dají tak úžasnou zpětnou vazbu, jaké to pro ně bylo skvělé, kolik si toho vzali. Tak si pak řeknu: OK, v pořádku, a že je to vlastně typické a spousta lidí na spektru se s tím setkává běžně v životě - s nepochopením komunikace, protože verbální a neverbální projevy spolu úplně nesouvisí a lidé na spektru tím matou posluchače. To je také krásný obrázek, jak někteří z nás fungují v normálním životě a jaké máme od druhých lidí reakce. Tyto konzultace mě hrozně moc učí. Jdu díky nim zase dál a víc do hloubky, poznávám více sebe, ale i celé spektrum a diagnózu PAS. Strašně mě to naplňuje, protože se hrozně ráda učím a zkoumám nové věci. Pro mě úplně pecka! (smích)
Paní Matiová pomohla Anetce nakouknout do světa Aspergerů, že to vlastně není zas tak zdrcující diagnóza, ale může to být i dar a výjimečnost. Ač dcera při konzultaci moc nekomunikovala, odnesla si spoustu pro ni cenných informací. Určitě se jí hodně ulevilo. (Lenka Macounová, maminka dívky s PAS)
Zmínila jsi online konzultace, pojďme říct, jak taková peer konzultace probíhá a jaké může mít podoby?
U nás může mít tři podoby – osobní, face to face setkání; online, pokud člověk nemůže přijet, nebo telefonicky, když na mě třeba nechce koukat. (smích) Je ale pravda, že většina lidí, obzvlášť u první konzultace, upřednostňuje osobní schůzku, kdy se můžeme vidět komplexně.
Jedna věc je mít vlastní zkušenost, vlastní prožitek s některou poruchou nebo diagnózou. Ale druhá věc je umět tuto zkušenost sdílet, předat ji a skrze ni člověku pomoct. Co by podle tebe měl mít peer konzultant, aby byl dobrým peer konzultantem, který umí pomáhat?
To je hodně těžká otázka, protože já nemám srovnání. Já znám jenom sebe, proto neumím říct, co mají top peer konzultanti za vlastnosti. Ale myslím si, že klíčové je být nad věcí a nenechat se pohltit třeba nějakou negativitou a pesimismem. Například když máte klienta, který je v depresivní fázi, nemá k ničemu motivaci, tak se nenechat touhle negací vcucnout a naopak se do klienta snažit vtisknout entuziasmus. Já jsem vždycky, když mám nového klienta, hrozně nadšená, protože vím, že je na začátku celé cesty, na které jsem byla i já. Vím, co všechno ho čeká, jsem z toho nadšená a nadšení se mu snažím předat. Že to je vlastně super, že přišel na novou cestu, po které půjde a kde ho čeká mnoho zajímavého. A zatím musím zaklepat, že to funguje. Sice nevím, zda je tohle to klíčové, co by měl mít peer konzultant, ale já to tak cítím.
Jak propojuješ roli peer konzultantky s rolí psycholožky?
Musím říct, že nejsem takový ten učebnicový psycholog, ani to nemám ráda. Já už neumím pojmenovat, co je TO psychologické a co je TO „moje“. Vždycky si z něčeho něco vezmu, co zavřu v hlavě do nějakého šuplíku a už to pak jen vytahuju, výsledek už vyletí v hlavě sám a ani nevím, odkud a z jakého šuplíku přišel.
Paní psycholožka mi pomohla zase blíže porozumět problematice Aspergerova syndromu. Komunikace, kterou vedla se synem, byla pro něj velmi srozumitelná. V poslední době jsem měla možnost s Michaelou Matiovou komunikovat telefonicky a poté i osobně, kdy byla domluvená návštěva mého syna v Praze, který čeká v NAUTIS na diagnostiku. Slečna psycholožka na mě úžasné zapůsobila. Za roky, kdy jsem již poznala mnoho psychologů, protože se synem již od jeho dětství (dnes mu je 32 let) stále řešíme jeho problémy, mám opravdu docela zkušenosti. Odborné a lidské vystupování Michaely Matiové je podle mého názoru na úžasné úrovni. Ještě jednou bych ji chtěla tímto prostřednictvím poděkovat. (Marta Děrglová, maminka dospělého muže s PAS)
S jakými problémy se na tebe klienti obrací?
Jsou to lidé, kteří jako já celý život věděli nebo tušili, že jsou jiní a nevěděli, čemu to připsat. Takové ty typické věci, co se nám začnou dít v dospělosti, když se pustíme máminy sukně a jdeme do dospělého života. Zodpovědnost začne padat na nás a najednou zjišťujeme, v jakých různých oblastech máme v životě problémy, a všechny ty problémy se na nás valí. Ve chvíli, kdy člověk přijde na diagnózu, tak to do sebe začne zapadat. Na peer konzultacích pak dochází k vyrovnání se. S klienty mluvím například i o tom, že i negativa, co v sobě máme, respektive co jsou neurotypickou společností považována za negativum, jsou pro nás úplně normální. Že je normální, že jsme jiní, jinak vidíme, myslíme, cítíme, vnímáme a že je to v pořádku. Nemusíme být všichni stejní, jako podle pravítka. Snažím se klienty ujišťovat v tom, že je v pořádku, že to takhle mají, takhle to cítí a nejsou sami.
Názory