Hudba v hlavě


Jsou dny, kdy mi v hlavě neustále dokolečka hraje část písničky. Znova a znova. Minule to trvalo skoro týden. Jen co jsem se probudila, už „hrála“. Trvalo to neúnosně dlouho a já už se začala obávat o své psychické zdraví. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, měla jsem v té době nějaké trápení, mohlo tedy jít o jakousi obranu těla?

Nevím, stává se mi to i v jiných případech. Například, když jedu za rodiči na Slovensko. Cesta mi trvá přibližně osm hodin a jsem v autě sama se svým psem. Už asi rok mi v autě nefungují reproduktory, nepoužívám ani žádné mp3 přehrávače či hudbu z mobilu, takže je tam ticho. A já si celou osmihodinovou cestu dokážu prozpěvovat úryvek z nějaké písničky pořád dokolečka a vůbec mi to nevadí. Naopak, spíše mě to uklidňuje. Je to taková jistota, vím, co bude následovat, znám to dobře, a čím častěji to zpívám, tím více to „piluji“. Zkouším různá zabarvení hlasu, různou intonaci, oktávu, a bavím se při tom. Někdy vyloudím zajímavý zvuk, je mi příjemné jak samotné jeho vyluzování, tak i jeho poslouchání.


To, co já si užívám, druhému vadí

Když slyším nějakou novou písničku, která se mi zalíbí, dokážu si ji pouštět dokolečka klidně i stokrát. Musím si ji celou pořádně naposlouchat, zaměřuji se na jednotlivé části, slova, intonaci zpěváka, změnu rytmu, „navnímávám“ celkovou energii písničky a snažím se zapamatovat si co nejvíce jednotlivých částí. Dost velký problém ale nastane, když tohle dělám v přítomnosti někoho jiného. Už při třetím opakování začíná projevovat svou nespokojenost a dává mi najevo, že tohle není úplně normální chování, a i když je to člověk, který mě zná a ví o mých různých „úchylkách“, nedokáže setrvat v mé přítomnosti, když musí dlouho poslouchat jednu písničku stále dokola. V těchto chvílích si uvědomuji svou odlišnost a mrzí mě, že si ten druhý neumí píseň vychutnávat jako já a nechápe mě.

Toto chování by se dalo zařadit pod tzv. „repetitivní chování“. Když jsem si na internetu vyhledala slovo repetice, bylo tam uvedeno: „Znaménko pro opakování části hudební skladby“. Jak příznačné! Hned se mi objevil úsměv na tváři, jak všechno se vším souvisí. Já jsem člověk, který si potřebuje všechno skládat z jednotlivých dílků do jakéhosi celkového obrazu, jako když skládáte puzzle. A tohle mi jen doplňuje obraz autismu.


Hudba v hlavně jako znak toho, jak se cítím

„Hudba v hlavě“ mi hraje snad celý život. Je zajímavé, že teď, když o tom píšu a více se nad tím zamýšlím, přicházím na to, že mi nehraje v hlavě každý den nonstop. Jsou dny, jako například dnes, kdy jsem ji zaregistrovala snad jen jednou. Momentálně se cítím dobře, v pohodě, sluníčko venku krásně svítí, povinnosti mám všechny splněny a necítím v sobě žádný stres ani tlak. Získala jsem nový vhled do situace a nový pohled na sebe samotnou. Mohu začít víc vnímat okamžiky, kdy mi „hraje hudba v hlavě“, a podle toho poznávat, že se necítím úplně dobře. I moje terapeutka mě v poslední době učí více vnímat své tělo – vždy mi prý řekne, jak se cítím. To, jak se cítím, nedokážu totiž někdy sama popsat, možná je u mě hudba v hlavě cestou k sebepoznání…

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM
Tento web používá k chodu cookies.