Žáci a studenti

V nedávné době jsem zaznamenala další z průběžně přicházejících mediálních výkřiků ve smyslu „Inkluzi bychom měli zrušit!“. Tak jako jindy, i tentokrát mi takové vyjádření zvedlo tep; notabene, když přišlo od známé ekonomky, která se na problematiku dívá čistě skrze čísla. Přínos inkluze, je-li realizována funkčním způsobem, očividně takový člověk vůbec nedohlédne.

Proces začlenění žáka s poruchou autistického spektra do kolektivu vrstevníků může výrazně usnadnit systematická intervence cílená na spolužáky. Ta probíhá buď ve formě jednorázové besedy, anebo v rámci pravidelných třídnických hodin. Cílem je seznámit přítomné s diagnózou a jejími specifiky předem (preventivní forma), tedy před samotným nástupem žáka do školy, anebo v průběhu docházky.

Přestože žáci na spektru touží být plnohodnotnou součástí svého třídního kolektivu, přejí si být chápáni a respektováni, mají často špatné zkušenosti. Někteří z nich se setkávají s odmítáním a bohužel i šikanou. Někdy to přitom můžou být maličkosti, které vedou k lepšímu porozumění a zlepšení vztahů dětí s PAS a jejich spolužáků. Zeptali jsme se proto žáků a studentů na spektru: Co byste svým spolužákům vzkázali?

„Oba kluci chodili do základní školy. Je to úplně obyčejná sídlištní základka, plno tříd, plno učitelů, plno dětí. Kubík byl průkopník, byl první žák, který do této školy nastupoval s asistentem pedagoga. Až později jsem zjistila, že sice škola dostala povolení na vytvoření místa pro asistenta, ale už ne finance hned od začátku první třídy, a že řešili další a další byrokratické problémy."

„Přála bych si, aby bylo víc učitelů, kteří jsou obeznámeni s různými poruchami (nejen PAS) a kteří budou tyto děti akceptovat, nebudou je peskovat za jejich problémy, nebudou je brát jako přecitlivělé, rozmazlené a líné, a naopak jim budou oporou ve třídě, takže se na ně děti budou moct obrátit, pokud mají s něčím problémy. "

Jen dítě, které má adekvátní podporu, dokáže zdárně zdolávat své „nedostatky“, s pomocí a správnou metodikou dokáže udělat velké pokroky. Pokud dítě podporu včas nezíská, obvykle se přesouvá z jedné školy do druhé, rodiči je vina často svalována na pedagogy a pedagogy na rodiče. Řešení potíží se tak jen odkládá a dovednosti dítěte se nezlepšují.

„Přestože jsem už plynule četl a psal, musel jsem trávit hodiny tím, že jsem se to ,učil‘ znovu. Možná si říkáte, že mě to nemuselo úplně bavit. Pravda, jedinou mou motivací ztrácet s tou tlustou knihou čas bylo vybarvování si černobílých obrázků u každého písmenka. Slabikování bohužel nebylo jediné období, které jsem si prošel dvakrát." - Jaké jsou další vzpomínky autisty na základní školu?