„Přála bych si, aby se lidem s PAS, lidem jako jsem já, na školách více pomáhalo"- svěřuje se Eliška

Když jsem ještě chodila do školy, porucha autistického spektra (PAS) u mě na rozdíl od poruchy aktivity a pozornosti (ADHD) nebyla ještě diagnostikována. Měla jsem odklad školní docházky o rok. Moc si toho z mých prvních školních let nepamatuji, ale vím, že první a druhá třída pro mě byl boj z hlediska soustředění se, pětiminutovek a diktátů. Učitelka nechápala, proč mám z takových věcí tak špatné známky, když mě měla za chytrou premiantku. Máma to s ní prý musela řešit, aby mě nechala být – vím, že ke mně párkrát měla poznámky před celou třídou, kdy jsem musela stát, a všichni na mě koukali.

Ve třetí třídě mě máma přeložila do montessoriovské školy, abych měla větší klid a byla ve třídě, kde je méně žáků apod. Pak to skončilo a od šesté do deváté třídy jsem chodila opět do „normální“ školy. Oficiálně jsem na základce žádné úlevy neměla. Měla jsem na tom druhém stupni štěstí na učitele (třeba že mi paní učitelka matematiky vyšla vstříc, aby mě nevyvolávala před tabuli), že nikdo neřešil moje časté absence, protože jsem se snažila a vždycky všechno doplňovala a dopisovala. Nicméně na prvním stupni musela moje máma bojovat s tím, že jsem byla považována za „rozmazlenou“ čistě jen proto, že jsem v určitých ohledech nezvládala to, co ostatní.

Hendikep, co na první pohled není vidět

Celkově mě na školách mrzí to, že jakákoliv pomoc, ať už je to psaní na počítači, více času při písemkách nebo prostě cokoliv, co člověk potřebuje, je mnohdy bráno jako přecitlivělost, rozmazlenost, lenost anebo jako „výhoda“ oproti ostatním – takže nepřípustné a nefér, ačkoliv pro lidi s diagnózou je to důležité stejně jako když člověk bez nohou potřebuje vozík. Jen na první pohled není vidět, že je ta pomoc potřeba.

Ve škole jsem nikdy nevydržela dávat pozor, i když jsem se sebevíc snažila, takže jsem jen ztratila den a nic se nenaučila. V třídě plné lidí mě pořád něco rušilo a popravdě – mezi lidmi se cítím dost úzkostně. A čím víc lidí, tím horší to je. Nevyhovovalo mi taky to, že když už jsem se začala soustředit na to, že teď děláme jeden předmět, tak hodina skončila a začalo se dělat něco jiného. Nesnášela jsem hraní her. Nevyhovovalo mi, jakým stylem se spousta věcí vyučuje. A před celou třídou jsem nikdy neměla odvahu zeptat se na věci, které by mě zajímaly, nebo kterým jsem nerozuměla. Nezvládala jsem do školy chodit každý den, často mi bývalo špatně nebo jsem potřebovala spát. Bývala jsem neskutečně moc unavená, jako kdyby moji veškerou energii zhltlo už jen to, že dojdu někam mezi lidi a půl dne tam jsem. Na základce jsem se díkybohu moc nemusela učit. Moje sebevědomí bylo na nule, protože ve škole jsem se kvůli problémům s pozorností nic nenaučila, a pak jsem to měla dohánět doma, nicméně na to jsem neměla sílu, takže jsem spíš poblíž sebe měla otevřený sešit, jen tak pro dobrý pocit. Ale povedlo se mi celou základku mít jedničky a dvojky.

Vysoké nároky gymnázia

Na střední jsem šla na gymnázium. Změna prostředí a lidí mi neudělala vůbec dobře. Ale zamilovala jsem si třídu a učitele, takže jsem tam s nimi chtěla být za každou cenu. Všechny moje problémy se zhoršovaly a byly víc vidět – dostala jsem individuální plán a omluvenku na tělocvik. Jako kdybych byla s každým rokem unavenější nebo jako kdyby se každým rokem mé problémy zhoršovaly, rozvíjely, přibývaly… anebo to prostě bylo jen tím, že se zvyšovaly nároky, a čím starší jsem byla, tím šlo hůř všechno maskovat? Hodně jsem chyběla, učit jsem se nezvládala, neustále jsem se hroutila, měla jsem velké úzkosti, pak jsem si poležela v nemocnici s ledvinovými kameny, ale nějak se mi zázrakem povedlo zvládnout první ročník. Ve druhém se mi zhoršily deprese, už jsem nezvládala nic, usínala jsem na hodinách, při písemkách jsem panikařila, protože mi přišlo, že nerozumím otázkám. Asi je dobře, že dál jsem se nedostala, pravděpodobně bych zešílela. Nicméně dva roky jsem ze svého selhávání byla opravdu nešťastná. Ani mluvit jsem o tom nedokázala. O to víc mě pak zraňovalo, když si někteří mysleli, že jsem prostě jenom líná, přičemž já do toho dala všechno, a i tak to nestačilo.

Nedostatečné povědomí i pomoc lidem s PAS

Přijde mi, že kdybych měla možnost se nějak rozvíjet sama, nemuselo to probíhat takhle a nemuselo to tak špatně skončit. Vždycky jsem měla zájem se učit, ale vadilo mi docházet každý den, zvlášť tak brzo ráno, někam mezi spousty lidí. Paradoxně kvůli písemkám jsem se toho jen naučila míň a byla víc ve stresu.

Moc bych si přála, aby bylo víc pomoci pro lidi, jako jsem já. Aby s PAS byli lékaři obeznámeni – i s tím, jak to může vypadat u dívek – a byli schopni ji včas poznat a diagnostikovat, nebo alespoň odeslat člověka na pracoviště, kde se tím zabývají. Aby správná pomoc přišla včas. Ať už je to delší čas na písemky, možnost psát na počítači, sedět sám v lavici, moci víc chybět a učit se doma a následně si rozvrhnout písemky dle sebe, možnost soukromé konzultace s učitelem, zasílání učiva na e-mail,… Prostě pomoc na míru danému člověku. Přála bych si, aby bylo víc učitelů, kteří jsou obeznámeni s různými poruchami (nejen PAS) a kteří budou tyto děti akceptovat, nebudou je peskovat za jejich problémy, nebudou je brát jako přecitlivělé, rozmazlené a líné, a naopak jim budou oporou ve třídě, takže se na ně děti budou moct obrátit, pokud mají s něčím problémy.

👉 U Elišky byla porucha autistického spektra diagnostikována až po ukončení školní docházky. Přitom včasná diagnóza může dětem s PAS proces vzdělávání velmi usnadnit. Více si přečtěte zde. 

👉 Doporučujeme také článek Máma mele Emu aneb vzpomínky kluka s PAS na základní školu.