Sociální chování

Naše společnost vnímá lidi i s mírným postižením automaticky jako méněcenné, méně schopné, méně kompetentní, méně vhodné a také často i jako méně hodné. Ve světě existuje široce rozšířená představa, podle mě teda zcela mylná, že takzvaný „vysoce funkční autismus“ znamená „pohodový autismus“. Ti z nás, kteří jsme označeni jako „vysoce funkční“, míváme dobré jazykové schopnosti, jenže to automaticky neznamená, že je pro nás svět snadný. 

„Když četla jsem v různých diskuzích nebo online poradnách příspěvky lidí popisující své potíže s očním kontaktem, uvědomila jsem si, že ani já se do očí lidem nedívám. Nechápala jsem, proč lidé oční kontakt tak řeší, můžou se přece stejně jako já dívat jinam. Vždycky mi přišlo, že tohle je nejmenší z mých problémů. Spíš je to problém pro okolí než pro mě." 

„Když jsem začala chodit do školy, začala jsem si postupně uvědomovat, že je se mnou něco jinak. Všichni spolužáci měli kamarády, jen já ne. Posmívali se mi a já nechápala proč. Proč se mnou nechce nikdo kamarádit, co se mnou je? Tahle otázka mě trápila hodně dlouho. Přemýšlela jsem o různých vysvětleních."

„Ráda bych se naučila řadu věcí, ve kterých jsem kvůli Aspergerovi slabá, například lépe komunikovat. Ale bojím se, že když bych se ,vyléčila‘, zmizela by s tím zároveň schopnost mého často velmi originálního způsobu myšlení, které řadu lidí obohacuje a které mi pomáhá řešit náročné životní situace."

Nejsem jedním z těch lidí, kteří mají potřebu všem říkat, že jsou autističtí. Ale v některých situacích se cítím špatně, když to neřeknu. Jako kdybych nebyla dostatečně otevřená, protože je to velká věc, která dost formuje můj život. A říct tuto informaci může člověku pomoci k tomu, aby nemusel veškerou energii investovat do toho, aby „vypadal normálně“, a může pak být víc sám sebou.

„Být sama sebou jsou pro mě vzácné chvilky, protože si uvědomuji, že se často chovám jinak, než jak to ve skutečnosti cítím. Mám strach, že znovu zažiji nepříjemné a trapné okamžiky. Přesto se snažím po malých krůčcích nechávat svou ,masku‘ doma." - říká Poppy, hlavní hrdinka komiksu věnovaného ženám na spektru.

Někteří lidé s poruchou autistického spektra si dokážou osvojit strategie, které jim před ostatními umožní alespoň částečně skrývat jejich odlišnost nebo vrozené sociální deficity. Studie, které se zabývaly vlivem maskování na duševní zdraví lidí s autismem, došly k závěru, že je vysoká míra maskování spojená se zvýšeným výskytem psychických potíží v podobě úzkosti, stresu, deprese a se zvýšeným rizikem sebevražedného chování.

„Jsem jako chameleon. Když jsem mezi lidmi, snažím se být co nejméně viditelná, protože ,viditelnost‘ mě staví do situací, se kterými si mnohdy nevím rady a začnu mít obavy z vlastního selhání. Proto se snažím maskovat, naplňovat očekávání druhých, tvářím se jako ostatní. Pochopení, vstřícnost od okolí mi umožní být sama sebou, pak už masky nebudu potřebovat."

Pokud člověka s PAS vystavíme působení velmi silného podnětu a/nebo podnět trvá dlouho, hrozí u něj přetížení centrální nervové soustavy. Aby se člověk s PAS uchránil před nepříjemnými podněty, začne provádět jinou, náhradní činnost. Cílem přeskokového jednání je tedy uvolnění vnitřního napětí, a tím odvrácení nebezpečí, že dojde k trvalému poškození jeho psychiky.

Na jinakost žádný lék neexistuje. Člověk s autismem se snaží v neurotypickém světě přežít, jenže jeho vlastní já je pohlceno. Můj mozek funguje, ale to, jak myslím, bylo vždy nějak zpochybňováno, ať už výsměchem, nadávkami, označováním a ukazováním, kdo jsem, nebo nejsem, nebo kdo chci být. Ublížila mi i neznalost sebe samé.

Reciprocita neboli vzájemnost je schopnost být v kontaktu s druhými lidmi, zapojit se do komunikace s nimi, reagovat na ně, vyladit se na ně. Jde i o určitou motivaci zapojit se do společenských interakcí. Intuitivní reakce na výrazy obličeje, pohyby těla a jejich zrcadlení vytváří pocit vzájemnosti. Tato dovednost patří mezi klíčová oslabení, která charakterizují osoby s PAS.

„Mé myšlenky bývají rychlejší, než bych chtěla. Zaplétám se do nich víc a víc a domněnky mi začnou překrucovat realitu tak, že jim sama začnu věřit. Pomůže mi, když mi dáte najevo, že je má přítomnost pro vás důležitá. Pokud už jste mi to jednou najevo dali, klidně to zopakujte, budu ráda a časem získám pocit jistoty. Snažím se, ale někdy by se mi hodila pomoc od vás."

„Měla jsem ráda odlišné lidi a komunikovala s nimi, nestranila jsem se jich. Potkala jsem kluka, co má Downův syndrom, byl hluchý, a já jsem za ním přišla na pískoviště a jen jsem si s ním hrála. Cítila jsem, že jeho maminka je nešťastná. Bylo mi jí líto, pochopila jsem, že někteří lidé jsou na tom hůř než já, ale že své problémy řeší. Měla jsem jednu kamarádku, moc jsem s ní nemluvila, neopíjely jsme se spolu, jen jsme spolu byly." 

„Až ve chvíli, kdy jsem u sebe začala řešit diagnózu Aspergerova syndromu, začalo mi do sebe vše zapadat a začínám konečně nahlížet „pod povrch“. Začínám postupně všechny ty masky zlehka sundávat. Je to na jednu stranu bolestivý proces, ale na tu druhou velmi osvobozující."

Sociální dovednosti představují pravidla, zvyky a schopnosti, které řídí naše interakce s ostatními lidmi a světem kolem nás. Tyto dovednosti jsou nezbytné pro funkční sociální interakci, zdravé emoční fungování i úspěšnou orientaci v životě. Lidé s poruchou autistického spektra (PAS) vykazují významné sociální deficity, které negativně ovlivňují jejich každodenní fungování a mohou vést k vážným problémům v oblasti duševního zdraví.