Proč mám někdy problém říct, že mám Aspergerův syndrom (AS)

Nejsem jedním z těch lidí, kteří mají potřebu všem říkat, že jsou autističtí. Neříkám, že je to špatné, jen prostě nemám pocit, že bych to musela říct každému. V době, kdy jsem čekala na diagnostiku a existovalo tedy jen určité podezření, jsem se, myslím, nesvěřila nikomu. A po diagnostice jsem o tom přibližně rok vůbec nemluvila. Bylo mi to nepříjemné. Bála jsem se reakcí. A nějak mi to nešlo říct nahlas.

Ale v některých situacích se cítím špatně, když to neřeknu, skoro jako kdybych až lhala. Jako kdybych nebyla dostatečně otevřená, protože je to velká věc, která dost formuje můj život ve spoustě ohledů, ať už chci, anebo ne. Skrývání věcí je prostě nepříjemné. A říct tuto informaci může člověku pomoci k tomu, aby nemusel veškerou energii investovat do toho, aby „vypadal normálně“, a může pak být víc sám sebou.

Bojím se to přiznat před víceméně cizími lidmi především kvůli stereotypům. A kvůli té legendární větě „Ale ty nevypadáš autisticky!“. A někdy se bojím, že se pak lidi budou vyptávat a budou o tom až moc vést hovor… A nechápejte mě špatně – jsem ráda, když se lidi upřímně zajímají, naslouchají a ptají se, když je něco zajímá a opravdu mě chtějí chápat… ale samozřejmě ne vždy mám náladu se o tom bavit nebo prostě jenom nechci, aby o tom byl celý náš hovor. Prostě se nechci cítit jako chodící autismus. Jindy se taky bojím, že by mě lidi brali jinak, jako něco míň, jako že na mých názorech a prožitcích tolik nezáleží jen proto, že jsem autistická.

Obavy ze stereotypů i zpochybňování

Ale je pořád jednodušší to říct cizím lidem než někomu blízkému, někomu, koho znám dlouhé roky. Z nějakého důvodu je prostě jednodušší říct, že mám „nějaké problémy“ nebo že jsem prostě „v určitých věcech trochu jiná“, a proto dělám tohle a ne tamto, že mám úzkosti, deprese, panické ataky…vlastně všechno je jednodušší a „víc v pohodě“ než říct „jsem autistická“.

Proč? Myslím, že je to ze dvou důvodů. Jednak jsou to opět stereotypy, to, co lidé znají z filmů a internet. Všichni víme, jak jsou autisti občas portrétováni v médiích, a pak to skoro vypadá, že je tu jen nějaký „jeden správný typ“, a ne celé spektrum. A většina lidí nezapomene vytáhnout Sheldona Coopera.

Druhá věc je ta, že ačkoliv skoro všichni jsou ohledně autismu nevzdělaní, tak vědí, že je to něco vrozeného. Něco, co se často diagnostikuje u malých dětí. Takže když jste pozdě diagnostikováni, lidem to připadá divné a podezřelé. Když slýcháme o něčem, co je vrozené, naše první myšlenka je pravděpodobně to, že je to buď hodně viditelné anebo to doktoři odhalí v den, kdy se člověk narodí, nejpozději však do pár měsíců či let.

Překonat strach z reakcí

Lidé tomu často nechtějí věřit, když s vámi nežili nebo když vám nikdy nebyli tak blízko, aby věděli a pocítili, co všechno se ve vašem životě děje. Nemuseli s vámi procházet žádnými problémy. A mně se nechce moc vysvětlovat, že jsem se snažila vypadat v pohodě, ale většinou jsem nebyla apod. Lidé, kteří se neocitli v té situaci, kdy se jim dostalo špatné diagnózy, anebo když doktoři celé roky nevěděli, co se děje a co dělat, anebo nebyli roky bez správné pomoci nebo jakékoliv pomoci obecně, to nepochopí. Protože často říkají: „Kdyby bylo něco špatně, doktoři by na to dávno přišli.“ Ale tak to bohužel ne vždy funguje…

Někdy si říkám, co by si mysleli mí spolužáci anebo lidi, které jsem dlouho znala, ale teď už se tolik nebavíme, kdyby našli můj profil, kde o AS píšu. Říkali by si: „Ne, to není možné!“? Anebo by jim naopak přišlo, že teď vše dává víc smysl? Nejsem si jistá. Ale věřím, že nepřestanu psát o důležitých věcech jenom proto, že se bojím reakcí.

👉 Mohlo by vás také zaujmout - Já a lidé - „Každý svádíme svou vlastní bitvu".

👉 Přečtěte si také některé z častých mýtů o autismu.