Já a lidé - „Každý svádíme svou vlastní bitvu"

Vždycky jsem měla trochu zvláštní odhad na lidi. Účastnit se sociálních aktivit mi jde těžko dodnes. Jako malá jsem lidi posuzovala jen podle jednoho určitého rysu. Třeba podle toho, jestli měli psa nebo jestli mi dali něco, co jsem zrovna potřebovala. Maminka hubovala, že se nemám bavit s divnými lidmi, jenže ten neupravený a smradlavý člověk mi dal barevná sklíčka! Byl dobrý, ne zlý nebo divný.

Ve druhé třídě mi řekl pan učitel, že takový debil, jako jsem já, patří do zvláštní školy. Nechápala jsem to, protože jsem ho poslouchala, neřvala jsem na lidi na ulici, neukazovala na ně prstem. Výjimkou byla paní učitelka ze čtvrté třídy. Zajímalo ji, co říkám, líbily se jí moje obrázky a detaily, které jsem na nich zachycovala. 

Měla jsem ráda odlišné lidi a komunikovala s nimi, nestranila jsem se jich. Potkala jsem kluka, co má Downův syndrom, byl hluchý, a já jsem za ním přišla na pískoviště a jen jsem si s ním hrála. Cítila jsem, že jeho maminka je nešťastná. Bylo mi jí líto, pochopila jsem, že někteří lidé jsou na tom hůř než já, ale že své problémy řeší. Měla jsem jednu kamarádku, moc jsem s ní nemluvila, neopíjely jsme se spolu, jen jsme spolu byly. 

V dětství a dospívání byl pro mě svět plný nespravedlnosti, měla jsem za sebou ošklivé věci. Nedávala jsem najevo nic, co mě trápí. Chtěla jsem se na všechno, co mě obklopovalo, vykašlat. Učila jsem se v oboru pomocné kuchařské práce a věděla jsem, že až vylezu ven, budu pracovat jako uklízečka, u pásu nebo v kuchyni, a nechtěla jsem to dělat. Chtěla jsem odjet do Indie a připojit se k práci Matky Terezy, pomáhat lidem. Chtěla jsem dělat věci, které mají smysl. Nakonec jsem začala pracovat v sociálních službách, starám se o lidi s autismem a poruchou intelektu. Našla jsem práci, která mě baví a má smysl. Dokázala jsem to. 

Naučila jsem se, že každý, koho potkáme, svádí bitvu, o které nic nevíme. Buďme k sobě laskaví. Vždycky.