I bez očního kontaktu vás my aspíci posloucháme a vnímáme

V dětství jsem si potíže s očním kontaktem vůbec neuvědomovala. V sedmnácti letech jsem narazila na článek o sociální fobii, který popisoval dost mých problémů. Když jsem potom hledala další informace, četla jsem v různých diskuzích nebo online poradnách příspěvky lidí popisující své potíže s očním kontaktem. Tehdy jsem si uvědomila, že ani já se do očí lidem nedívám. Nechápala jsem, proč lidé oční kontakt tak řeší, můžou se přece stejně jako já dívat jinam. Vždycky mi přišlo, že tohle je nejmenší z mých problémů. Spíš je to problém pro okolí než pro mě. 

Oční kontakt je mi hodně nepříjemný. Nevadí mi podívat se na někoho, ale nedívám se do očí. Když bych se musela dívat do očí, soustředila bych se jen na to, jak dlouho se dívat, jak často. Nedokázala bych ale už ale vnímat, o čem se mluví, ani bych sama nebyla schopná nic říct. Abych byla schopná mluvit, pomáhá mi být v klidu, a to při pohledu do něčích očí nejsem.

Oči mi vadí i na fotkách. Baví mě focení a všimla jsem si, že lidé často u fotek zkoumají oči, proto jsem se naučila na fotkách kontrolovat, aby nebyly rozostřené nebo zavřené. Dřív jsem si očí vůbec nevšímala. Když nám v práci nastavili na počítači jako spořič obrazovky portréty různých lidí, musela jsem ho změnit, protože mi bylo nepříjemné, jak se na mě „dívají“.

Někdy si lidé oční kontakt vynucují. Například když se na mě kvůli něčemu zlobila máma, vadilo jí, že se na ni nedívám. Chytla mě za bradu a otočila mi hlavu jejím směrem, abych se jí dívala do očí. Nevím proč, nešlo ji neslyšet. V práci se mi jeden kolega vždycky postavil do výhledu, aby si oční kontakt vynutil při pozdravu, nebo když se mnou mluvil. S tím jsem se setkala i na terapii. Tam se dá ještě pochopit snaha naučit mě sociálním dovednostem, ale proč to dělal kolega v práci, nemám tušení. 

Mé strategie, jak se očnímu kontaktu vyhnout

Vadí mi, když mě někdo kvůli očnímu kontaktu napomíná. Například u přípitku se sestřenicí a dalšími členy rodiny jsme si ťukli a sestřenice se začala rozčilovat, že se jí při tom mám dívat do očí. Že nesnáší, když při přípitku se lidé nedívají do očí. V podobných situacích se snažím oční kontakt předstírat, abych minimalizovala riziko, že někdo bude řešit, kam se dívám nebo nedívám. Zaměřím se někam na střed čela, za toho člověka, nebo rozostřím pohled, abych jeho oči neviděla. I když se zdá, že se do očí dívám, tak ne, jen se snažím, aby to tak vypadalo. Hodně také pomáhá vzdálenost. Když je člověk dostatečně daleko, nepozná, kam přesně se dívám. Stačí se koukat jeho směrem. Když mi někdo něco říká, často se snažím sledovat jeho rty, abych přes okolní hluk zaslechla, o čem mluví.

V práci, když jsem šla za šéfem, mívala jsem napsané na papírku, co mu chci říct. Když jsem s ním mluvila, buď jsem se dívala na papír nebo někam stranou, abych se mohla soustředit. Nějakou dobu trvalo, než si zvykl a pochopil, že to jinak neumím. Na schůzkách jsem si často kreslila, místo abych koukala na lidi okolo. Mě to uklidňovalo, víc jsem se mohla soustředit na to, o čem se vlastně mluví a zároveň jsem si u důležitých věcí mohla dělat poznámky. 

Vyhýbání se očnímu kontaktu neznamená nezájem

Teprve nedávno při čtení jedné diskuse rodičů autistů o očním kontaktu mě napadlo, že ty různé záhadné situace, kdy pozoruji, že se ke mně lidé chovají jinak než k ostatním, nebo kdy na lidi působím divně ještě před tím, než stačím cokoliv říct nebo udělat, by mohly mít souvislost s očním kontaktem. Například při prohlídce bytu si všichni podali ruku s manželem, ale se mnou ne a já nevěděla proč. Nebo když jsem byla na školení v práci, kde se sešli lidé, kteří se před tím neznali, všichni se spolu během krátké doby začali bavit, jen se mnou ne.

Když jsem byla dítě, rodiče mě podezírali ze lži, že tajím nějakou špatnou známku nebo nějaký průšvih, že mám špatné svědomí, když jsem si často s něčím hrála, vypadala nervózně a nedívala se jim do očí. I v práci, když se plánoval nový projekt, nevypadala jsem dostatečně nadšeně, přestože jsem o projekt zájem měla. V knize, kterou jsem nedávno četla, se král jako jedna z hlavních postav nedíval přímo do očí, ale stranou, proto to byl slabý král. Zaujalo mě, jak často autor zmiňuje, jak se postavy tváří nebo kam se dívají, protože já jsem si toho nikdy moc nevšímala. 

Jednou jsem se od terapeutky dozvěděla, že si myslela, že když se na ni nedívám a pořád si s něčím hraju, tak jí vůbec nevnímám a nezajímá mě, co se kolem mě děje a o čem se mluví. Trvalo nějakou dobu, než si uvědomila, že jí vnímám, přestože to tak nevypadá. Asi si myslela, že jí neposlouchám a pak ji překvapilo, když jsem řekla něco k věci. 

Významu očního kontaktu jsem začala rozumět až nedávno

Nechápala jsem některé maminky autistů, proč u dětí řeší oční kontakt, proč je k tomu nutí, když je to tak nepříjemné. Nechtěla bych, aby mě jako dítě někdo nutil nacvičovat, abych se mu dívala do očí. Osobně oční kontakt nepotřebuji, že má nějakou funkci, mi dochází až v poslední době. Ale kdybych chápala, k čemu mi to bude, třeba bych sama měla snahu v situacích, kdy by to pro mě bylo užitečné. Nejvíc asi ve škole mi chyběl nějaký návod, jak si najít kamaráda nebo kamarádku, kdyby součástí takového manuálu byl i oční kontakt, asi bych to zkoušela, když bych věděla, že díky tomu si můžu kamarády najít.

Když jsem teď máma, tak jsem ráda, když se na mě dítě podívá. Díky tomu vím, že mě vnímá, a já se tak nesnažím zbytečně, když mu něco ukazuji. Až teď začínám rozumět, proč lidé oční kontakt asi potřebují a proč jim vadí, když se na ně nedívám. Na druhé straně ale nepotřebuji, aby se mi dítě dívalo přímo do očí, stačí mi jakákoliv zpětná vazba, že mi věnuje pozornost. 

Chtěla bych, aby lidé neměli takové předsudky, že člověk je špatný, když se ani nedokáže podívat jim do očí. Nebo aby nedělali nesprávné závěry jen na základě očního kontaktu.