Co je se mnou jinak? Náhradní vysvětlení

Když jsem začala chodit do školy, začala jsem si postupně uvědomovat, že je se mnou něco jinak. Všichni spolužáci měli kamarády, jen já ne. Posmívali se mi a já nechápala proč. Proč se mnou nechce nikdo kamarádit, co se mnou je? Tahle otázka mě trápila hodně dlouho. Přemýšlela jsem o různých vysvětleních. Jsem snad ošklivá? Moc malá? Nebo protože jsem z chudé rodiny?

Sama jsem viděla, že mi to ve škole nejde. Měla jsem problémy se psaním, neuměla jsem kreslit, zpívat, byla jsem nešikovná snad na všechno. Byla jsem nejhorší ze třídy na prvním stupni, i když jsem se snažila. Nešel mi tělocvik. Nikdo mě nikdy nechtěl do družstva. Byla jsem nejpomalejší, tak kvůli tomu? Kvůli brýlím? Nebo protože sedím v první lavici? Pozorovala jsem ostatní, jak si hrají na hřišti a říkala si, proč nejsem jako oni. Spolužáci se znali i s dětmi z jiných tříd a já nechápala, jak si je vůbec dokážou zapamatovat.

Hledání vysvětlení

Napadala mě spousta různých možných vysvětlení. Zároveň jsem je časem dokázala i zpochybnit. Když jsem začala jezdit do školy do města, spolužačka, která seděla vedle mě, nosila brýle také, nebyla o moc vyšší než já, hezká mi také nepřišla. Přesto ona kamarádky měla. Tak je to všechno kvůli nemodernímu oblečení? Ale zase jsem viděla někoho, kdo měl oblečení srovnatelné a nikdo se mu neposmíval. Neznala jsem nikoho, kdo by byl jako já. Myslela jsem, že jsem asi jediná, že jsem asi vadná, když je se mnou všechno špatně.

Časem jsem si všimla, že jsem oproti spolužákům opožděná. Bavilo mě to, co mnohem menší děti. Zájmy mých vrstevníků jsem nechápala. Například hraným pohádkám jsem začala rozumět, až když se na ně díval můj o sedm let mladší bratr, do té doby jsem měla raději kreslené. Tušila jsem, že jsem spíš na jeho úrovni než na úrovni svých vrstevníků. Připadala jsem si prostě mladší, než byl můj skutečný věk.

Další možné vysvětlení bylo, že jsem asi hloupá. Mysleli si to i ostatní. Obzvlášť na vysoké škole jsem si připadala jako idiot, když jiní studenti zvládali školu, měli kamarády, brigády, přítele nebo přítelkyni. A já měla problém i jen se studiem. Ve srovnání s ostatními jsem si připadala neschopná a kvůli časté únavě jsem si připadala líná.

Částečné porozumění

Když mi bylo sedmnáct, přečetla jsem si článek o sociální fobii, hodně věcí to vysvětlovalo, tak jsem si vygooglila další informace. Tušila jsem, že to bude nějaká taková diagnóza, odpovídala i vyhýbavá porucha osobnosti. Četla jsem tehdy i nějaký článek o Aspergerově syndromu. Byla jsem tehdy přesvědčená, že to určitě nemám, protože mě se nestává, že bych neustále musela mluvit o svých zájmech, že bych říkala něco nevhodného, že bych mluvila jako „malý profesor“, když mám potíže vůbec něco říct. Dlouhou dobu jsem své problémy s lidmi považovala za důsledek šikany. Pak mě ale napadla otázka: Mám problémy s lidmi kvůli tomu, že mě ve škole dlouhodobě šikanovali, nebo mě šikanovali, protože už tehdy jsem byla pro lidi divná? O sociální fobii a vyhýbavé poruše osobnosti jsem měla pochybnosti, protože jsem si uvědomila, že ten problém mám se všemi lidmi, nejen s cizími, ale i s rodinou. Uvědomila jsem si, že s lidmi nedokážu mluvit ani ve chvíli, kdy nemám strach, nebo že když mám dostatečnou motivaci, tak se nepříjemným situacím nevyhýbám. Tak jsem zase nevěděla, co se mnou je.

A i když jsem se dozvěděla diagnózu Aspergerova syndromu, tak jsem měla hodně dlouho pochybnosti o její správnosti. Jak už jsem psala, některé ty popisy na mě nesedí. Jak může psycholožka poznat, jestli jsem se s nedostatkem sociálních dovedností už narodila, nebo jestli to vzniklo vlivem okolí, problémů v rodině, šikany? Výsledek může být dost podobný. A když jsem se o tom zmínila na terapii, nebylo to považované za důležité, protože se obojí asi řeší podobně. Mně ale přijde důležité tomu rozumět.

👉 Zaujmout by vás mohl také článek Život s Aspergerem? Náročný trénink, který nese ovoce.