Život s Aspergerem? Náročný trénink, který nese ovoce


Diagnózy mám dvě, Aspergerův syndrom a poruchu aktivity a pozornosti (ADHD). S diagnózou ADHD jsem se vypořádala bez problémů. ADHD má hodně lidí, ale většina dospělých o tom ani neví. Navíc na tuto poruchu existují léky, které mi bezvadně pomáhají. ADHD vděčím, že jsem se v životě dostala, kam jsem se dostala. S Aspergerem je to horší. Stále se mi nedaří se s ním úplně srovnat a nejhorší je, že na něj žádné léky neexistují. Paradoxně se léčit ani nechcete, protože jste to prostě vy a bez Aspergera byste byli opravdu úplně někdo jiný!

Asperger u mě souvisí s jiným způsobem myšlení a s extrémní vnímavostí. Přecitlivěle reaguji na všechno, nejen na zvuky, hlasy, pachy, chuti, doteky, ale i na energii mezi lidmi, různé situace, apod. Z přecitlivělosti pak pramení i jiný způsob komunikace, chování, jednání... To vše jde s myšlením i vnímáním ruku v ruce. Porozumět některým situacím se s věkem můžeme naučit (chybami nebo záměrným učením), a pak dokážeme zareagovat správně, ale schopnost vnímání se naučit nedá. Můžeme částečně ovlivnit reakci, tedy své chování, ale už ne sílu vjemu. Prakticky to vypadá tak, že chování se navenek může jevit jako „normální”, ale tělo vnímá vjem stále příliš silně - to ho poškozuje. Naučíme se to, aby nás okolí akceptovalo. Ale cítíme se pak často šíleně unavení, vyčerpaní, což je daň za to, že se neustále kontrolujeme a reagujeme, jak se od nás očekává.

Diagnóza mi pomohla zavčas rozpoznat stav přetížení smyslů

Někdy je přehlcení tak silné, že mám sto chutí si mezi lidmi lehnout na zem, zacpat si uši a začít křičet a všechen ten tlak ze sebe vyhodit ven. A pak jen ležet a být sama, v klidu, tichu... Já mám to štěstí, že to umím ovládnout, ač je to někdy těžké. Moje přetížení se projeví navenek jako náhlá nevysvětlitelná podrážděnost (vztek, pláč, občas křik). V praxi to vypadá tak, že třeba sedím a stále dokola opakuji: „Pitomej, pitomej, pitomej, pitomej, blbej, blbej, pitomej...(něco/někdo)”. Dokud ten tlak ze mě nevyjde ven. Od diagnostiky se snažím rozeznat přetížení zavčas, předcházet mu ještě, než vznikne. Takže se do tohoto stavu nedostávám naštěstí už moc často. Navíc mám na prstu speciální prstýnek, kterým hodně točím, kdykoli cítím nějaký tlak či úzkost. A tím se uvolním. Říká se tomu stimming. Existují na to i speciální hračky a pomůcky. Myslím, že něco takového by měl mít každý autista. Každému ale vyhovuje jiný typ stimmingu. Díky těmto hračkám a pomůckám mi ubyly některé zlozvyky (např. trhání kůžičky okolo nehtů, kousaní rtu, neustále hrabání si rukama ve vlasech a žužlání řetízku).

Nahoře a dole

Takže jak se sžívám se svou diagnózou? Jsou dny, kdy jsem na tom lépe, a dny, kdy je to naopak špatné. Stále se to ve mně tak nějak mele. Podle toho, co se mi kde povede, či kde co vyvedu, někoho naštvu, otrávím. Někdy mám fakt stavy, kdy takhle vůbec nechci žít. Kdy si přeju „být normální”. Nepřemýšlet tolik nad vším, umět nechat věci plynout, nesnažit se je hned za každou cenu vyřešit. Jenže to prostě nejde, můj mozek to neumí. Pořád jede a pořád analyzuje. Trénuju, trénuju to celý život. Výsledky se za ty roky dostavily, ale stále to není dobré. Prohlubuje se mi stav únavy a vyčerpaní pramenící z mé neutuchající snahy v tomhle světě obstát, ze snahy porozumět myšlení neurotypických lidi, ze snahy „být normální”. Jde o extrémní nepoměr mezi vydanou energií a sklizeným ovocem. Ale prostě to snažení nedokážu vzdát.

Takže jsou dny, kdy prostě brečím a nenávidím se, a dny, kdy jsem ráda, že se mi díky Aspergerovi podaří nějaké věci, co by se neurotypikům zřejmě nepodařily, nebo podařily jen s obřím úsilím a vyčerpáním, zatímco mé úsilí bylo nulové či minimální. A tak to je. Běžné věci mě vyčerpávají a často nějaké šílené těžké věci zvládnu jakoby nic. Protože můj mozek prostě funguje jinak. Nedá se říct, zda špatně. Jsem moc vděčná, že mám opravdu obří podporu v NAUTISu. Nevím, zda bych se po diagnostice bez jejich podpory s tím vším vůbec vypořádala. Plus mi hodně pomáhají i komunitní skupiny. Asi bych jinak nevěděla, za jaký konec toto břemeno, nebo dar, chytit.


👉 Přetížení smyslů, které autorka článku popisuje, bývá častým a typickým projevem autismu. O dalších zkušenostech lidí na spektru s tzv. senzorickou hypersenzitivitou si můžete přečíst v článku Svět plný silných vjemů aneb krásy i strasti smyslového vnímání člověka na spektru nebo v dalším díle komiksového seriálu o neviditelné Poppy

👉 Přečtete si také 1 + 10 pozitiv a příležitostí u autismu.

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM
Tento web používá k chodu cookies.