Jak obtížné může být pro člověka s PAS rozpoznávání a zapamatování si druhých lidi?

Nepamatuji si obličeje. Trvá mi hodně dlouho, než si někoho zapamatuji. Většinou lidi poznávám podle vlasů, podle výšky, postavy, hlasu, oblečení, šperků, brýlí, někdy i podle psa. Jak se u někoho něco výrazně změní, tak toho člověka nemusím poznat, například když změní účes, vezme si čepici, oholí se nebo si naopak nechá narůst vousy, výrazně přibere nebo zhubne. Někdy člověka poznám až podle hlasu. A často se mi pletou lidé, kteří jsou si v něčem podobní. Tak buď nepoznám někoho, koho bych poznat měla, nebo někoho cizího si spletu s někým, koho znám, protože mají třeba stejný účes.

Jako malá jsem šla s mámou po ulici, potkaly jsme nějakou sousedku a já vůbec netušila, kdo to je. Máma se pak hodně divila, proč jsem nepozdravila, jak je možné, že nevím, kdo to byl. Nevěděla jsem, proč toho člověka nepoznávám, ani proč bych měla, když jsem ho nikdy neviděla nebo mi nepřišel důležitý. Neuměla jsem jí to vysvětlit a její přehnané reakce mi vadily, ale nedávala jsem to moc najevo. Raději jsem pak preventivně zdravila všechny, které jsem v ulici potkala. Když náš soused ve škole začal pracovat jako školník, nepoznala jsem ho. Máma se mě pak ptala, proč jsem jí neřekla, že tam pracuje. Já vůbec netušila, že jde o jednu a tu samou osobu. Lépe si pamatuji lidi, kteří jsou pro mě z nějakého důvodu důležití, potřebuji je umět poznat. Víc si je prohlížím, hledám, podle čeho bych si je mohla zapamatovat. Musím se o to vědomě snažit.

Ve škole jsem se naučila po nějaké době ostatní děti ve třídě rozeznávat. Hodně tomu pomohl zasedací pořádek, který se neměnil, a neustálé opakování jmen, když učitelky zapisovaly docházku. U spolužáků z jiných tříd byl problém. Když jsem je potkávala na chodbě nebo když přišli k nám do třídy, neměla jsem podle čeho je od sebe rozeznat a zapamatovat si, kdo je kdo. Nechápala jsem, jak si ostatní dokážou každého pamatovat.

Na vysoké škole jsme měli individuální rozvrhy, výuky různých předmětů se účastnili různí lidé, žádný zasedací pořádek nebyl. Úspěch byl, když jsem se naučila podle vzhledu poznat jednoho nebo dva spolužáky z konkrétní skupiny, protože jsem pak alespoň věděla, že jsem ve správný čas ve správné místnosti. Až když si toho člověka podle něčeho zapamatuji, můžu si začít zkoušet zapamatovat jméno. Najít si na vysoké škole kamarády bylo právě už jen z tohoto důvodu nemožné.

S portrétem zločince bych nepomohla, některé lidi ale poznám třeba podle hlasu

I v práci si lidi často pletu. Kolegu, který tři čtvrtě roku seděl vedle mě, jsem si spletla s nějakou jeho kopií, která se mnou jela výtahem. Svého šéfa jsem začala poznávat mimo naši kancelář asi po měsíci, nejdřív podle hlasu. Někdy je to zvláštní, když kolem mě někdo projde a za chvíli znovu projde stejný člověk tím stejným směrem, a já vím, že nemůže jít o jednu osobu. Měla jsem nakreslenou mapku, kde kdo v práci sedí, abych věděla, kdo je kdo. Když se někdo ostříhá nebo jinak změní svůj vzhled a sedne si na to své místo, tak to pomáhá s jeho identifikací. Ale ani to se neobejde bez chyb, už se mi stalo, že si na místo nějakého kolegy někdo sedl a já nepoznala, že je to někdo jiný. Jeden čas nám v kanceláři chtěli zavést sdílení míst, že by nebyl stálý zasedací pořádek, ale lidé by si sedali ke stolům podle toho, kde je zrovna volno. Jsem moc ráda, že se od toho nakonec upustilo.

Stává se mi, že mě někdo pozdraví a já mám pocit, že jsem ho nikdy předtím neviděla. Tak pozdravím také a doufám, že z toho, co mi řekne, mi dojde, kdo to je. I při sledování filmů nebo seriálů s tím mívám problém a některých postav si začnu všímat, až když to vidím poněkolikáté, případně se ptám, kdo to je, jestli už jsem ho viděla nebo ne. Vždycky v těch detektivkách obdivuji, jak podle popisu svědka dokážou namalovat portrét, jak pachatel vypadá, já bych jako svědek byla nepoužitelná. Ani podle fotky člověka nepoznám, zejména když je něco v reálu jinak.