O sexualitě a upřednostňování speciálních zájmů nad přátelstvími

Pamatuji si doby, kdy jsem měl nějaký speciální zájem (anime, vojenství), a ten jsem nadřazoval nad „povinné“ zájmy (sebeobsluha, rozvoj přátelství). Následkem toho jsem se neuměl o sebe postarat a ztratil jsem hodně přátel, na které jsem se dříve (než jsem je ztratil) upínal. Jinými slovy byl jsem dosti egocentrický – nikdy jsem o přátelství příliš nepečoval. Když jsem například dostal od kamaráda číslo, nikdy jsem mu ve finále nepsal, nepokoušel jsem se s nimi aktivně udržovat kontakt.

Co dělat?

Osvědčilo se mi snažit se vybalancovat koníčky a další důležité věci. Důležité je ale najít kompromis, zaznamenal jsem pokus osob z mého okolí omezit mi speciální zájmy jen na třicet minut denně, to mi nepřipadalo a dodnes nepřipadá adekvátní.  

Přátelé

Dříve jsem si neuměl vybrat vhodné přátele, obtížně jsem poznal, jaké mají úmysly, nedokázal jsem posoudit, kdo je opravdový přítel, a kdo si na přítele jen hraje. Zpětně vnímám, že by mohlo být nápomocné, kdyby mi někdo v této oblasti pomohl, byl otevřený a upřímný a poskytl mi radu/zpětnou vazbu. Za užitečné považuji rady např. jak nastavit v přátelství hranice – co si nechat líbit a co už ne, na čem je možné ve vztahu zapracovat. 

Doporučil bych zde rodičům – učte děti, že existují druzí lidé s vlastními potřebami, učte jej pečovat o přátelství. To, co pro neurotypické děti v rámci přátelství může být samozřejmé, pro autisty být nemusí.

„Autističtí divoši“ se mohou chovat šokujícím způsobem aneb moje cesta za objevováním sexuality

Ve svých třinácti létech jsem se začal zajímat o pohlavní život. Vzhledem k tomu, že jsem proti své vůli byl izolovaný od zbytku světa, vytvářel jsem si pohlavní život s fiktivními postavami, neuměl jsem dokonce kvůli tomu oddělovat realitu od fantazie, jedním z fiktivních světů, kterému jsem propadl, se anglicky jmenoval My Little Pony: Friendship is Magic.

Dokázal jsem tedy i chodit i s nehumanoidními fiktivními postavami čili s poníky, a kdykoli mě někdo chtěl probrat, můj vnitřní hlas na něj začal útočit slovy: „Poníci si staví domy, mluví a píšou. To z nich dělá lidi.“

V roce 2018, kdy jsem byl, jak tomu rád nazývám, vytažen z jeskyně a přihlásil jsem se na nácviky, jsem tam potkal slečnu, která byla můj typ (byla extravagantní), zamiloval jsem se do ní, a láska mi nebyla opětována.

Když jsem zjistil, že o mě nemá zájem, schoulil jsem se u počítače do klubíčka a plakal jsem a snažil jsem se to nejdříve v následujícím roce vykompenzovat tím, že si najdu dívku se stejnými parametry (pozměněné jméno, odbarvené vlasy a autismus). Rok na to vygradoval můj nedostatek sebereflexe, kdy jsem veřejně napsal na internet tuto představu, a dočkal jsem se negativních reakcí. Po této vlně kritiky jsem se vrátil k pohlavnímu životu s fiktivními postavami.

Co se osvědčilo?

Pokud byste zaznamenali gradování tohoto chování na vyšší úroveň, doporučil bych vyhledat odbornou pomoc. Já osobně jsem od těchto myšlenek a chování díky sebereflexi upustil a do této chvíle si hledám opravdovou partnerku.

Za sebe bych také doporučil – vysvětlujte, co je a není u pohlavního života důležité, ukazujte dospívajícímu filmy, seriály, romány a třeba i příběhy ze skutečného světa, aby člověk mohl zjistit, jak mohou vypadat funkční partnerské vztahy.