Nepříjemné vzpomínky na základní školu


Nešlo mi psaní. Psala jsem hrozně a pomalu. Psát neumím hezky ani dnes, na vysoké škole jsem si už psala poznámky na notebooku, na kterém umím psát všemi deseti. Neměla jsem talent snad na nic kromě počítačů, které jsme měli až na druhém stupni základní školy, neuměla jsem zpívat, kreslit, nešly mi praktické činnosti. V matematice a češtině jsem při písemkách nestíhala, ale většinou jsem měla lepší známky, než když jsem byla zkoušená ústně.

Měla jsem problém se zapomínáním pomůcek a psaním úkolů. Nechápala jsem, proč musím psát úkoly doma, když rodiče si práci domů také nenosili, proto jsem je psala většinou ve škole. Doma jsem chtěla mít klid a nemyslet na školu. 

Základní škola mě vůbec nebavila. Některé z vyučovaných předmětů mě vůbec nezajímaly. Záleží hodně na vyučujícím, pokud je dobrý, je zajímavý každý předmět. Na základní škole mi učivo přišlo hodně obecné. Mnohem raději jsem pak měla střední školu, kde byla výuka více prakticky zaměřená, jednotlivé předměty spolu souvisely.

Při výuce jazyků jsme byli rozdělení do skupin a často jsme dostali za úkol vést rozhovor na nějaké téma. Já nikdy nevěděla co říkat, mám problém vést rozhovory i v češtině. Podobně jsem na tom byla se slohovými pracemi, protože jsem většinou nevěděla, o čem vlastně psát. Když jsme věděli téma předem, vymýšlela za mě slohové práce máma a já se to pak jen naučila a přepsala. Když jsem zkoušela psát sama, nedopadlo to dobře. Výjimkou byla témata, která se mě nějakým způsobem týkala. Například za popis cesty do školy, kdy jsem popsala trasu autobusu, nebo za úvahu na téma význam kamarádů v životě jsem dostala jedničku. Tehdy mě paní učitelka chválila, četla to i před třídou, přesto jí nedošlo, že práci napsal někdo, kdo kamarády nemá.

Na druhém stupni jsme se stěhovali na některé předměty do jiných tříd. Stávalo se, že všichni někam zmizeli, protože jsme měli být jinde a já pak přišla pozdě na hodinu, protože mi nikdo o změně neřekl.

Různé školní akce nebo předměty, které mají obvykle děti rády, mi vadily. Vždycky na nich bylo vidět, jak moc mezi spolužáky nezapadám. V první třídě jsme měli školní vystoupení, kde všichni dostali nějakou roli. Jen mě paní učitelka říkala, že mám pouze jednu větu, ujišťovala mě, že to zvládnu. Já přemýšlela nad tím, proč se ke mně chová jinak než k ostatním, jestli jsem podle ní hloupá.

V tělocviku jsem byla nejhorší, nejpomalejší. Když se rozdělovalo do družstev, učitelka zvolila dva kapitány, kteří si vybírali hráče. Já vždy zůstávala jako poslední, protože mě nikdo nechtěl. Podobně to dopadlo vždycky, když jsme se měli seřadit do dvojic. Buď jsem byla lichá, nebo jsem byla poslední, kdo dvojici našel. Učitelé přece museli vidět, že jim pokaždé zbyde nakonec jedno a to samé dítě, ale asi jim to bylo jedno. I když jsem paní učitelce řekla o svých problémech se spolužáky, tak neměla snahu to řešit, třeba je napomenula, ale vůbec nic se tím nezměnilo.

Jednou jsme se vraceli z výletu ke škole. Spolužačka mě zase provokovala a já jsem jí praštila pěstí do břicha. A učitelka mě viděla a vynadala mi. Byla jsem mladší, o hlavu menší, možná ještě o víc. Přesto paní učitelku ani nenapadlo se zeptat, proč jsem to vlastně udělala. Průšvih jsem měla já. Oni mi ubližovat můžou, já jim ne. Vždycky když se někde dočtu o nějakém autistovi, který je ve škole agresivní, vybaví se mi tenhle zážitek. Rodiče pak museli do školy, ale stejně se nic nevyřešilo.

Na školních výletech chodili spolužáci ve skupinkách, jen já chodila sama, za nimi. Byla jsem vždy ve velkém stresu, když nám někde dali volný rozchod. Paní učitelky řekly, kdy a kde se máme sejít a já se bála, jestli to místo najdu, jestli tam dorazím včas, jestli spolužáky nebo učitelku poznám mimo školu, jestli neodjedou beze mě. Raději jsem nikam nechodila. Nebyly chytré telefony jako dnes.

👉 Problémům a překážkám, které popisuje autorka článku, může při školní docházce čelit mnoho dětí s poruchami autistického spektra. Mnohdy přitom můžou stačit jednoduché kroky k tomu, aby zvládání školních povinností bylo pro děti s PAS mnohem snadnější. Tématu se věnují články Pedagog prvního stupně a dítě s PAS ve výuce a Pedagog druhého stupně základní školy a žák s PAS – zkušenosti z praxe

Zdroje

Zdroj fotografie:

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM
Tento web používá k chodu cookies.