Psychoterapie a pedagogická intervence u žáků s PAS

K pedagogické intervenci s psychoterapeutickým obsahem dochází buď preventivně, či v rámci krizového řešení potíží. Nejčastěji se jedná o chování, které je školou vyhodnoceno jako problémové. Další důležitou oblastí je začlenění žáka s PAS do kolektivu, zjištění jeho postavení mezi ostatními spolužáky a průběžná zpětná vazba od nich. Od rodičů je zakázka zpravidla spojena s řešením přidružených psychických obtíží (úzkosti, depresivní ladění, obsedantně-kompulzivní porucha, fobie či poruchy příjmu potravy), ze strany škol je poptávka nejčastěji po práci s kolektivem, řešení sociálně nepřijatelného chování a potíží, které vyplývají z nevhodného nastavení podpůrných opatření. 

Pedagogickou intervenci spojenou s psychoterapeutickým obsahem zpravidla provádí ve školním prostředí pracovník školského poradenského zařízení. Kvalitní provedení intervence totiž předpokládá znalost obou oblastí, tedy jak terapeutické, tak školské. Pakliže tento předpoklad není naplněn, může se stát, že terapeut sice odvede kvalitní práci, avšak jeho závěry a doporučení jsou pro denní školskou praxi naprosto nepoužitelné. Jednoduše je nelze v kulisách českého školského systému realizovat. Učitelé si tak setkání či plánovanou vzdělávací akci „odsedí“, avšak neodnáší si z ní nic jiného, než myšlenku „dobře, tak si ty své teorie pojďte na týden vyzkoušet do klasické třídy a pak si povíme, jak vám fungují“. Pedagogové jsou rovněž poněkud hákliví na hodnocení kontextu ze strany terapeuta, z něhož vyplývá, že za neutěšený stav v konkrétním kolektivu či obtíže určitého žáka mohou z velké části oni sami.

Vyučující se obecně může pochybení v přístupu k žákovi s autismem dopustit ze dvou důvodů. Buď jedná na základě neznalosti, anebo úmyslně. Lepší variantou je samozřejmě první možnost. Negativní důsledky vyplývající z neznalosti či minimálních zkušeností s výukou žáka s poruchou autistického spektra (dále PAS) může pomoci překonat a minimalizovat opakovaná edukace a intervence ze strany speciálně pedagogického centra pro žáky s autismem. Napomáhá obecný teoretický výklad:

• triáda PAS,
• dělení jedinců na základě sociálního chování,
• zdůraznění minimálního vlivu rodičů na vývoj diagnózy a její symptomatiky,
• opatření uvedená v doporučení ke vzdělávání,
• alespoň základní informace týkající se vzdělávání žáka s poruchou pozornosti a hyperaktivitou atd.

Užitečné jsou také praktické příklady dobré praxe či předání konkrétních zkušeností ohledně přístupu k danému žákovi s autismem (čeho se vyvarovat, jaké kroky naopak podporovat).

Nevhodný přístup ze strany pedagoga k dítěti s PAS

Možnost úmyslného a cíleného vyvolávání konfliktů s žákem ze strany pedagoga není tak řídkým jevem, jak bychom možná předpokládali. Někteří učitelé nelibě nesou inkluzi, vadí jim, že děti s jakoukoli diagnózou mohou docházet do běžné základní školy, která je podle nich vhodná jen pro běžné žáky. Jiní diagnózu PAS otevřeně neuznávají, považují ji za novotu a moderní výmysl, který „za nich nebyl“. Další jsou přesvědčeni, že vinu za chování a projevy dítěte nesou vždy rodiče a vše je tak důsledek jejich nezvládnuté výchovy a přístupu.

Někteří z nich jsou odhodlaní diagnózu překonat vytrvalým tréninkem, drilováním a vystavováním svého žáka situacím, z nichž má učiněnou hrůzu. Předpokládají totiž, že dítě si postupně na stresovou situaci zvykne (tzv. princip habituace) a postupně se bude snižovat jeho úzkost a strach s ní spojený (tzv. princip desenzibilizace). Bohužel, autismus dítěti v některých oblastech vystaví limity, které zkrátka nelze překonat. Jejich identifikace je spojena s diagnostickým psychologickým či psychiatrickým a následně speciálně pedagogickým vyšetřením. 

Možnosti zapojení pedagogického a třídního kolektivu do intervence

Intervenci ve školním prostředí můžeme směřovat na pedagogický sbor včetně asistentů pedagoga, kolektiv třídy, anebo žáka s PAS samotného. Setkání s pedagogickým sborem má buď funkci preventivní, je tedy spojeno s předáním maximálního množství informací a faktů ohledně diagnózy a daného žáka, anebo krizovou. Ta následuje zpravidla v případě, že se objeví chování, které ostatní vyhodnotí jako problémové. Nejčastěji jde o chování snižující funkčnost, tedy např. vulgarismy, opoziční chování, agresi. Důvodem však může být i nevhodné chování vůči dítěti s PAS.

Preventivní setkání nebývá ze strany přítomných pedagogů emočně vyhrocené. Obvykle se uvádějí na pravou míru některé zkreslené a zavádějící závěry a názory týkající se diagnózy a potenciálního dopadu přítomnosti žáka na kolektiv jako celek („každý autista je nebezpečný“, „proč ho ty rodiče dávají do normální školy“, „co když se nám vzbouří rodiče ostatních žáků“, „může se stát, že z ničeho nic zaútočí“ apod.). Je na místě uvést, že každý žák s PAS je úplně jiný a nelze generalizovat na základě několika málo zkušeností. Někteří pedagogové vyžadují předání doporučení a rad ve formě „kuchařky“ či vzdělávacího balíčku („tak nám řekněte, ideálně od jedné do deseti, co máme a nemáme dělat“). Bohužel, žádná takováto metodická příručka nejen že neexistuje, ale z principu ani existovat nemůže. Je tomu tak nejen proto, že je jiný každý žák s autismem, ale také každý z vyučujících. Učitelé nakonec sami poznají, že to, co jim funguje v pondělí během třetí vyučovací hodiny, není použitelné v hodině páté, že dítě se jinak chová a reaguje v úterý a v pátek a že pozitivní zkušenosti, které doporučuje kolega tělocvikář, jsou absolutně nepoužitelné pro kolegyni zeměpisářku. Platí zde pořekadlo „když dva dělají totéž, není to totéž“.

I přiznání, že některé situace nemají řešení, může pomoci

Krizová intervence bývá plná emotivních a, dle očekávání, především negativních reakcí. Dítě s PAS velmi často figuruje v roli obětního beránka, který může za vše špatné. Eskalaci napětí může přerušit přiznání, že v jistých názorech mají vyučující pravdu, a především možnost rezignace na neustálé hledání správného řešení. Některé situace jej jednoduše nemají. Pedagogové mají pravdu, že s dítětem, které je agresivní vůči svému okolí, není lehké pořízení. To poslední, co chtějí, alespoň tedy v úvodu krizového sezení, slyšet, je analýza situačního kontextu, z níž bude vyplývat, že oni sami mohli krizovému scénáři zabránit. Stejně tak obtížné je vzdělávání žáka, který proces výuky permanentně narušuje, ať již poznámkami a opravováním názorů a tvrzení vyučujícího, tak různými „legráckami“ a komentáři nebo potřebou být za každé situace první a nejlepší. Většina pedagogů neočekává vymýšlení či nabídku zázračných řešení, která do té doby nikoho nenapadla. Zpravidla sami zkusili vše možné i nemožné. Neočekávejme, že z pozice terapeuta nabídneme „ostříleným“ kantorům nový náhled na danou problematiku. A pokud ano, nemusí si to přiznat. A proto je, byť bychom to asi neočekávali, někdy na místě přiznat, že situace prostě řešení nemá. Alespoň ne v dohledném časovém horizontu. Pro pedagogy může být tento názor paradoxně úlevný a pomáhající. Již samotná skutečnost, že je někdo vyslechne a sdílí s nimi jejich starosti, negativní zkušenosti a traumata, je posilující. Tvrzení „ano, je to náročné, sám nevím, co bych na vašem místě dělal“ tak najednou dostává zcela jiné zabarvení.

Faktem současně je (i když je dobré tuto informaci nevykládat v úvodu setkání), že mnoho incidentů a projevů problémového chování je samozřejmě důsledkem přístupu okolí žáka s diagnózou (pedagogů, asistentů pedagoga, spolužáků). I kdybychom však vše zanalyzovali a došli ke konkrétním závěrům a doporučením, osobnost a postoj učitele, pokud tedy nejedná na základě neznalosti, se nezmění. V takovou chvíli můžeme pouze nabídnout minimalizaci vzájemného kontaktu a třecích ploch, ve většině případů díky přítomnosti asistenta pedagoga.

Jak pracovat s kolektivem spolužáků 

S kolektivem spolužáků pracujeme prostřednictvím tzv. „besed“. Jedná se o setkání, na nichž není přítomen žák s diagnózou a v ideálním případě ani nikdo z pedagogického personálu. Spolužáci samozřejmě reagují odlišně a sdílejí jiný typ informací, když jsou s terapeutem o samotě, a nemusí tak řešit a obávat se, co smějí před určitým zástupcem pedagogického personálu (vyučující, vedení školy, školní psycholog, metodik prevence, speciální pedagog atd.) sdělit a co ne. Také v tomto případě můžeme postupovat preventivně, tedy vysvětlovat a předávat obecné i konkrétní informace, anebo reagovat na jevy nestandardní, k nimž ve třídě v nedávné době došlo.

Prevence je zaměřena na ošetření nástupu/přestupu nového žáka do kolektivu, možných změn chování a reakcí žáka vyplývající z přechodu na druhý stupeň anebo postupném rozevírání nůžek v chování a sociálních interakcích, kdy se dítě s diagnózou čím dál více odlišuje od ostatních spolužáků. Jedním ze stěžejních témat je také minimalizace a prevence patologických jevů ve skupině, především vytvoření a nastavení mechanismů, které by bránily výskytu a růstu šikany. Krizová intervence míří na předání kompetencí řešení nestandardní situace v kolektivu na dospělé, nikoli spolužáky. Pokud se tedy žák s PAS z jakýchkoli důvodů chová problémově, za řešení jsou odpovědní členové pedagogického personálu, ne vrstevníci. Někdy se žáci, podobně jako učitelé, potřebují pouze „vypovídat“, sdělit (i dosti expresivním a vulgárním způsobem), že mají všeho dost, dochází jim síly a trpělivost a vysvětlení pedagogů typu „on za to nemůže“, „musíte se s tím nějak vypořádat“ a obligátní „tak si toho nevšímejte“ jednoduše není možné. Po spolužácích tedy zpravidla nechceme vůbec nic, pouze to, aby spolužáka s PAS nešikanovali a výskyt těchto projevů dokázali řešit.
 

Jak pracovat se žákem s PAS

Intervence zaměřená na žáka s diagnózou může být spojena jak s jednorázovým zásahem (nabídka řešení, vysvětlení situačního kontextu, krátký nácvik sociálních dovedností), tak s nabídkou možné jednorázové, či déletrvající spolupráce (zapojení do skupinových či individuálních sezení). Terapeuticky lze, byť někdy pouze částečně, pracovat se symptomatikou diagnózy a tím snížit dopad chování na okolí žáka. Zaměřit se můžeme na terapii problémového chování, nácviky sociálních dovedností, nácviky zvládání stresových a jinak nepříjemných situací, procvičování komunikace atd. Někdy je pro žáky s autismem vhodné zapojení do skupinové aktivity. Výrazně zde totiž stoupá možnost nalezení kamaráda, díky čemuž se částečně kompenzuje pocit osamění a vyloučenosti z kolektivu.

Obecně lze říci, že propojením všech uvedených faktorů, tedy ošetřením pedagogického personálu, kolektivu a dítěte, spolu s kvalitní spoluprací mezi školou, rodinou a poradenským zařízením, můžeme skutečně podstatným způsobem ovlivnit a postupně změnit pozici a fungování dítěte s PAS v rámci školního prostředí.

👉 Přečtěte si také 1 + 10 doporučení pro spolužáky a 1 + 10 pro učitele v základních školách. Oba texty najdete ZDE.