Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Všichni zápasíme o důstojné podmínky pro život a jsme bez rozdílu vrženi do světa, kde je každý pro tento zápas vybaven jinou měrou kvalit a kvantit. Jedni touží porozumět, jiní porozumění odmítají. Toto je svědectví pro ty, kteří se ještě nevzdali touhy a potřeby porozumět.
„Můžete ignorovat realitu, ale nemůžete ignorovat důsledky ignorování reality.“
(Ayn Rand, rusko-americká spisovatelka a filozofka, 1905–1982)
Jsem člověk s poruchou autistického spektra. Diagnóza sice člověka nepovýší, nespasí, ani mu nezařídí svatost, nepasuje jej do role lepšího ani průzračnějšího, ale dává mu naději, že neprožívá jen jakýsi absurdní sen. Vyrostl jsem v době, jež autismus neznala. Tehdy jej nahrazovaly jiné pojmy, z nichž dominoval především výraz „divnost“. Být divný znamenalo žít v rozděleném světě, jehož dvě poloviny si nerozumí a nemají si vzájemně co říct.
Není snadné vyprávět o něčem, co je v člověku skryté a co se projevuje zejména v jeho nejniternějších pocitech a emocích. Myslím, že každý v životě zatoužil některé své vnitřní stavy zhmotnit a ukázat je druhým na dlani jako důkaz, že nelže. Nic takového však nelze udělat a jediné, co zbývá, jsou pouhá slova. Zkusme to alespoň s nimi.
Jako vstup do problému člověka s PAS uvedu jednu vzpomínku, na níž se pokusím ukázat jeden ze základních problémů, s nímž se může takový člověk setkat. Kdysi jsem byl v cirkusu, kde předváděli cvičeného medvěda. Choval se lidsky, gestikuloval a jako člověk jezdil také na kole. Ale nebyl to člověk. Pozorný divák si musel všimnout, že jeho oči byly poněkud vytřeštěné. Hleděl jsem na to absurdní drama se zatajeným dechem a řekl jsem si v duchu: „Tohle je přesně můj problém.“ Učím se systém, který nepovažuji za vlastní. Když se jej naučím využívat, tleskají mi. Když selžu a jsem náhle sebou samým, trestají mě.
Pro většinu společnosti je skutečná podstata problémů zprvu neviditelná. Vždyť i onen medvěd vypadal při letmém pohledu jako šťastné zvíře. Lidé často situaci nesprávně vyhodnotí na základě prvního dojmu nebo podlehnou nějakému společenskému předsudku. Potom je snadné odsoudit člověka jako falešného či neupřímného jen na základě toho, že se při rozhovoru nedívá do očí.
Autisté jsou pro společnost podivní jen z toho důvodu, že nesplňují očekávání společnosti. Sociální interakce v neurotypickém světě funguje na bázi jistých zvyklostí a funkčních mechanismů, které se přirozeně spouštějí v určitých „správných“ okamžicích. Drobné záchvěvy mimiky, gest, tónu hlasu či konkrétního tělesného postoje, to všechno může být plnohodnotnou komunikací, již ovšem autisté tolik nevyužívají a sami ji mnohdy nevnímají jako srozumitelnou. To může způsobit dojem, že nereagují či nevnímají správně. Nejde však o správnost, ale o funkčnost. Ve skutečnosti nám, lidem s PAS, nonverbální komunikace přijde mnohdy natolik rušivá, chaotická či nadbytečná, že v nás někdy vyvolává dojem, jako by tělo nevěřilo svým slovům a snažilo se o to více přesvědčovat gesty.
Tato neviditelná nedorozumění mezi těmi dvěma polovinami světa, mezi světem neurotypiků a světem autistů, mohou způsobit závažné a nežádoucí reakce, jež jsou následně viditelné až příliš. Aby bylo možné těmto bolestivým situacím předejít, je na straně jedné důležitá včasná diagnostika lidí s podezřením na PAS, a na straně druhé co největší osvěta společnosti. Při dostatečné osvětě společnosti je možné snáze porozumět zvláštním způsobům chování a místo výsměchu či odmítnutí jedince jej přijmout i s jeho odlišnostmi nebo mu doporučit místa, kde najde vhodnou podporu. Diagnostikovaný člověk s PAS si naopak uvědomí, že to není jeho vina, pokud selhává.
Názory