Obrázky, které děti učí, jak se v různých situacích zachovat

Chce hračku někoho jiného, a tak si ji prostě vezme. Touží po kontaktu s druhými dětmi, ale místo oslovení nebo pozdravu do dítěte strčí. Strach z fronty v obchodě vás vede k tomu, že se svým dítětem radši vůbec do obchodu nechodíte. Pokud tenhle vývoj situace odpovídá vašemu dítěti, jednou z metod, která by vám mohla usnadnit život, by mohlo být rozkreslování sociálních situací.

Děti v raném věku mají problémy předvídat důsledky svého jednání, zejména děti s poruchou autistického spektra mívají obtíže správně vyhodnotit určité situace a přizpůsobit konkrétní situaci své chování. Mají problém chovat se takzvaně adekvátně situaci. Jejich touha něco udělat nebo neudělat někdy převáží nad vědomím toho, jak by se chovat měly, často jednají impulzivně a s horkou hlavou. Můžou mít problém předvídat, co se může nebo co by se mohlo stát, špatně odhadují možná nebezpečí (např. nemůžu hladit cizího psa, protože by mě mohl kousnout, a to i přes to, že mě doposud žádný pes nekousl; pokud se venku nedržím v blízkosti rodiče, můžu se ztratit). Jejich problémové situace se často opakují, jsou pro ně modelové.

Nezapomínejte dětem připomínat i dobrý model chování

Pokud se ale s dětmi nad problémovými situacemi zamyslíme v době, kdy jsou tzv. v klidu, často vědí, jak by se v konkrétní situaci měl/a zachovat třeba kamarád/ka. Ale když se dostanou do stejné situace jako on/ona, selhávají. A někdy se nechovají žádoucím způsobem, protože vlastně nevědí, jak by se chovat měly, to je dobré si uvědomit. Dostávají od nás jednoznačnou informaci, co není dobře. Mnohem méně jim ale sdělujeme, jaké chování po nich chceme. Přitom tyto informace často potřebují i pro zdánlivě triviální a stále se opakující situace. Proto je vedle špatného modelu chování velmi důležité stále s dětmi probírat, jak by se opravdu chovat měly (nesedej si v autobuse na zem, sedni si na sedadlo; špinavé ruce neotírej do oblečení, běž si je umýt vodou a mýdlem atd.). O chování je třeba s dětmi mluvit a vysvětlovat, popisovat, modelovat. Pomůže nám ale opravdu jen mluvení?

Vedle slovního rozboru situace můžeme využít metodu rozkreslování sociálních situací, a to i u dětí, které zdánlivě obrázky nepotřebují. Formou jednoduchých příběhů, „komiksů“, dětem předložíme několik způsobů konání v různých situacích. Obrázky zajišťují dětem plnou srozumitelnost. Děti často vizualizaci potřebují, aby se jim později situace lépe vybavila.

Na jedné straně vyobrazíme chování, ke kterému naše dítě nejčastěji sahá (vezme hračku, bouchne, křičí), ideálně jej doprovodíme smutným smajlíkem (mračounem). Na druhé straně pak znázorníme, jak by se dítě chovat mělo, jaké chování vede k dobrému konci, tento scénář pak doprovodíme veselým smajlíkem. A pokud jde o modelové situace, lze si z nakreslených scénářů vytvořit knihu šitou dítěti na míru.

Pokud s dítětem dané situace probíráme častěji, lze si z pozitivního komiksového „příběhu“ vybrat jeden obrázek, ten z příběhu vyjmout a vytvořit z něj tzv. sociálně komunikační pravidlo, tedy základ toho, co by si dítě ze zobrazované situace mělo odnést. Můžeme si tento obrázek umístit na nástěnku, na ledničku, nalepit do komunikačního sešitu. Situaci pak s dítětem nemusíme probírat opakovaně celou, stačí pouze tento jeden obrázek a dítě si k němu pohotově vybaví celý příběh.

Metoda jednoduchá a účinná… Nebyly by to ale děti s PAS, kdyby u nich neplatila spousta výjimek a omezení. Žádná metoda nefunguje na všechny, vždy a stejně. Některé děti je dobré poučit pouze o dobrém chování a rizikové jim raději neukazovat, aby je nebraly jako návod na lumpárny. Ale na druhou stranu, děti, které jsou nebezpečí schopny nahlédnout (možnost se říznout o ostrý nůž, běhání přes silnici atd.), a které se snažíme naučit myslet na následky a chápat dopady svých činů, ty je dobré seznamovat i s negativním řešením. Ne snad proto, abychom je strašili, ale proto, aby si děti možné nebezpečí opravdu uvědomily, naučily se i s ním počítat a byly na něj připraveny. Je tedy na dospělých zvážit, co všechno chtějí dětem ukázat (aby je zbytečně nenaváděli k nepravostem), na jaký typ informací jsou jejich děti zralé (tedy zda je přílišným odkazováním na abstraktní „coby kdyby“ vlastně nezahltí a nezmatou).

Pomoci můžou oblíbené postavičky nebo "Nekňubák"

U rozkreslování je možné se obracet přímo k dítěti. Jsou ale děti, které nerady vnímají sebe jako aktéry špatného chování, těm je dobré převést příběhy do obecné roviny a bavit se o „chlapečkovi“ či o „holčičce“. A velmi pomalu a postupně dítě vtahovat do situace („Jak myslíš, že se holčička cítí?“), převádět situaci na sebe („Kdyby se mi stalo něco takového, tak bych byl smutný.“, „Já jsem se jednou taky ztratil a moc jsem plakal.“) a až na závěr usadit na místo aktéra dítě samo („Už ses někdy ztratil?“). Brát si dítě jako partnera, se kterým hledáme řešení situace („Viděl jsem na ulici kluka a ten dělal to či ono. Maminka si s ním vůbec nevěděla rady. A já se přiznám, že taky nevím. Napadá tě něco, co by mohlo pomoct?“). Vytvořit si postavičku „Nekňubáka“, který neví co se situacemi dělat. Nebo si vzít na pomoc oblíbenou postavičku nebo svět dítěte (postavičky z PC her, Minecraftu, dětského seriálu).

Nejste žádní malíři ani ilustrátoři? Ale to přece vůbec nevadí! Nebojte se sami kreslit. Pokud budete s dítětem řešit konkrétní situaci, která se jej týká, bude se dítě i ve vašich nedokonalých obrázcích dobře orientovat, protože se budou týkat jeho samého, něčeho, co zažilo. Při rychlém rozboru situace můžete třeba jen kreslit jednoduché předměty, bez naznačení vztahu mezi osobami. Každou situaci, ať je sebevážnější, je ale dobré s dítětem řešit a rozkreslovat v klidu, v bezpečí, doma. Nebojte se k problémovým situacím vracet po několika hodinách nebo i dnech.

Obrázky můžou pomoci i verbálním dětem

Připadá vám rozkreslování situací pro vaše dítě zbytečné? Obrázky přece normálně nepotřebuje, rozumí vám a samo mluví? To ještě nemusí znamenat, že obrázky opravdu nepotřebuje. Je-li dítě v tenzi, jeho schopnost přijímat verbální informace a vyhodnocovat situace, které se nám (a v klidovém stavu i jemu samotnému) zdají jasné, prudce klesá! Právě pro tyto případy potřebujeme obrázek, který dítěti napoví, jak se chovat. Pokud mu ale situaci začneme rozkreslovat v době, kdy je dítě v nepohodě, často tato metoda nefunguje, nebo může dítě rozlítit ještě více. Dítě naši snahu odmítne, pokud si jí v rámci svého špatného rozpoložení vůbec všimne. Musíme si dítě dopředu připravit právě tím, že s ním budeme problémové situace rozebírat. Budeme je rozkreslovat a v době konfliktu pouze odkážeme na jednotlivý obrázek, jednoduše situaci připomeneme, nebo budeme doufat, že naše předchozí snaha dítě alespoň částečně zbrzdí nebo ho způsob chování napadne.

Máte pocit, že vám metoda selhává, vůbec nefunguje nebo dítě přímo dráždí? I to se samozřejmě může stát. Na druhou stranu je potřeba vzít v potaz, že situace, které dítě díky naší mravenčí práci zvládlo, většinou nevidíme. Nedojde k výbuchu agrese, dítě se z tenze dostane samo nebo k ní v ideálním případě nedojde vůbec. Takových situací může dítě během dne prodělat několik, aniž bychom my o tom věděli, a právě proto, že nekončí dlouhotrvajícím afektem, je nevidíme a neuvědomíme si je. A tak odměnu za naši práci se musíme my, dospělí, naučit často číst mezi řádky a hodnotit nejen to, co se stalo, ale velmi pečlivě si všímat i toho, co se nestalo. Děti nepřijdou a nepoděkují nám za to, že jsme je naučili zdravit nebo oslovit spolužáka. Ale zkuste si třeba na lednici psát seznam toho, co chcete dítě naučit. Když některý bod společně zvládněte, neodstraňujte jej ze seznamu. Nechte ho tam. Seznam vám bude růst před očima stejně, jako vám roste vaše dítě. A jednou za čas je dobré si tenhle prodlužující se seznam přečíst.

(Text lze v pozměněné verzi nalézt také v publikaci Obrázkovník pro nácvik správného chování – Bezpečnost vydané v nakladatelství Pasparta v roce 2017.)