Řeč, jazyk, komunikace –⁠ alfa a omega života lidí s PAS – kontext konverzace a echolálie

Jsem už skoro patnáct let maminkou autistického chlapce (kromě PAS má i např. vývojovou dysfázií a ADHD).  Skrze sociální sítě se snažím sdílením hezkých i těžkých okamžiků z našeho života konzistentně šířit povědomí o tom, jak vypadá autismus v reálném životě jedné obyčejné rodiny.

POROZUMĚT autismu není jednoduché.
 Někdy si připadám jako expert,
 jindy jsem zcela ztracená.

Snažím se alespoň rozumět Péťovi. Není to vždy lehké. Komunikace je náročná, protože aby měla nějaký smysl, musí být funkční. I když se řadě lidí zdá, že Petík krásně mluví, není to tak jednoznačné, a už vůbec to není finální výhra. Hned to vysvětlím.

Ano, co se týče řeči, tedy zvukové podoby jazyka, je na tom Péťa poměrně dobře. Umí vyslovit všechny hlásky, po velmi dlouhém boji jsme zdolali i R a Ř. To mu bylo skoro šest let. Jenže k čemu je rebarbora nebo řeřicha, když jsou samy? Jazyk jako gramatickou strukturu stále zvládá s obtížemi, a ne vždy dobře. Naprosto bez mrknutí řekne třeba ten myš. Dodnes i mě často oslovuje v mužském rodě. Jako v nedávném rozhovoru…
„Tys tam dneska nebyl?“
„NebyLA…“ vždy odpovím s důrazem na A na konci.
„A proč jsi tam nešel?“

Tohle se může zdát jako malá věc, která nebrání rozvinuté komunikaci. Nicméně Petíkova komunikace funkční není. Je totiž velmi těžké z něj dostat nějakou informaci, sdělení pocitů, popis něčeho, co zažil. Například záznam z rozhovoru s psychologem vypadá takhle:

Já se s ním někdy jakž takž domluvím, zejména když jde o komunikaci v pro mě známém kontextu –⁠ to si hodně věcí domyslím a umím s tím nějak pracovat.
Například mi jednou přišel říct:
„Mami, kočka Bára dělá dlažební kostky.“
No, byl by z toho někdo moudrý? Šla jsem se na kočku podívat. Nepředpokládala jsem, že by tam něco plácala z malty, ale zajímalo mě, co vlastně to zvíře dělá...
Kočka předla.

Naše kočka přede opravdu hlasitě.
Docela dlouho jsem přemýšlela, proč tomu Péťa říká dlažební kostky.
Pak mi to došlo. On mu to připomínalo zvuk, který je slyšet v autě, když jedeme po dlažebních kostkách.
Trvalo mi dlouho, v řádech měsíců, než jsem ho naučila říkat, že kočka přede. A přesto občas dodá: „
Dělá dlažební kostky, že jo…“

Inspirace pro echolálie

Syn často v komunikaci využívá echolálie, což je automatické opakování slyšených slov nebo dokonce celých vět bez porozumění jejich smyslu. Je to docela typické právě pro lidi s poruchou autistického spektra. Péťovy echolálie mají různý původ. Některé jsou z jeho oblíbených seriálů, jako je Prasátko Peppa, jiné z videí a další z reálných životních situací, které sám zažil. Mnohdy si oblíbí větu, která má nějaký emoční náboj. Obvykle negativní. Nemusí nutně obsahovat vulgární výrazy (těm se kupodivu, alespoň přede mnou, docela obezřetně vyhýbá), stačí, aby tam byl emotivní tón. Péťa věty pak opakuje s dokonalou intonací. Aktuálně má oblíbenou sekvenci z jednoho videa o jízdě autobusem. Nějaký cestující se tam ohradil na řidiče, který prudce zabrzdil. V Peťově podání to zezačátku vypadalo asi takhle:

„Nemoh byste trošku pištět?“
Já jsem si říkala, že to je divné. Proč by někdo měl pištět?
A tak jsme se snažili odhalit původní znění.
Dopracovali jsme se k tomu, že se tam praví:
„Nemoh byste trošku slušně?!“ A tak se tato věta nesla naším domovem x-⁠krát denně v různých kontextech a různé intenzitě. Podle toho, jak byl Petík naladěný a na co tou větou reagoval. Jenže ten výrok měl pokračování, o které mě samozřejmě Péťa nemohl ochudit.
 Takže teď tady několikrát denně opakuje rozčileným tónem nervózní důchodkyně:
„Nemoh byste trošku slušně?! Vezete lidi, ne dobytek!“
 „Mami, dobytek…“ dodá pak a čeká, co já na to.

Tak jsem s ním rozebírala, co je dobytek a proč to ta paní říkala. Ani si nejsem jistá, že to pochopil…
Ale naprosto s přehledem tuhle hlášku vybalil na pana řidiče, co ho vozí do školy. (A ten určitě jezdí slušně).

Další echolálii si Péťa přivezl z našeho cyklovýletu. Seděli jsme v předzahrádce a Péťa šel dovnitř na záchod. Šla jsem s ním, jenže on vyšel dřív než já. Když jsem šla zpátky, byl už venku a trochu divně na mě koukal. Nevěděla jsem proč. Zeptala jsem se ho, jestli se něco stalo.
„Já jsem sahal pánovi na koule.“
Hned se mi vybavilo, že vevnitř nějací místní pánové hráli kulečník. Až potom mi došel ten dvojsmysl. Z přemýšlení mě ale vytrhlo pokračování:
„Co děláš?! Dopr…!“ zahlásil Péťa. Pánovi se to zkrátka nelíbilo (což chápu), tak se ohradil. Petíka zaujal ten jeho emotivní tón a tahle echolálie s námi žila také poměrně dlouho. Ještě dnes občas vypluje na povrch.

 👉 Pokračování článku najdete ZDE.