Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Přinášíme vám rozhovor s nadaným mladým mužem Matyášem Pilzem, studentem Fakulty dopravní na ČVUT. Matyáš nyní studuje bakalářský obor Dopravní systémy a technika. O prázdninách mezi druhou třetí třídou základní školy získal diagnózu Aspergerova syndromu. Byla to už v první třídě jeho třídní učitelka, která si všimla určité jinakosti a doporučila vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně (PPP). S diagnózou přišla i úleva a vysvětlení, proč je jiný. Z běžné školy musel po nátlaku vedení přejít do školy pro žáky se specifickými poruchami chování. Zde však narazil na neprofesionální chování ze strany učitelů.
V rozhovoru se s námi Matyáš podělí o své zkušenosti se vzdělávacím systémem – od mateřské školy až po tu vysokou. Mladý student nám také prozradil, co by si přál, aby ve školách fungovalo jinak. Lépe. A také na téma šikany ze strany spolužáků. Rozhovor je doplněn o komentář paní doktorky Věry Čadilové, která s Matyášem spoustu let v rámci SPC spolupracovala a dodnes na něj ráda vzpomíná.
Šikana dětí se řadí mezi nejčastější problémy, se kterými se vzdělávací systém potýká. Podle statistik zažívá ve škole šikanu nebo kyberšikanu každý třetí žák. To však neplatí u dětí na autistickém spektru. Ty se s šikanou setkávají mnohem častěji, některá data hovoří o 70 %. Ale podle odborníků ze speciálínch pedagogických center (SPC) a rodičů se šikana může týkat dokonce až 95 % dětí na spektru. Zdroj: Kniha – Prevence a účinné řešení šikany u žáků a studentů s Aspergerovým syndromem a vysoce funkčním autismem (2016) |
Autistické děti často potřebují strukturované prostředí, jasné instrukce a vizuální podporu. Pomoc v sociálních dovednostech a porozumění emocím je také důležitou součástí jejich vzdělávání. Spolupráce mezi učiteli, specialisty a rodiči hraje klíčovou roli v úspěšné integraci autistických dětí do školního prostředí.
👉 Tomuto tématu se podrobněji věnujeme v článku Jak pracovat s kolektivem, aby přijal žáka s PAS.
Když to vezmeme od začátku, jaké vzpomínky máte na předškolní docházku?
Odlišnosti v mém chování byly znát už v době, kdy jsem chodil do školky. Moc problémů jsem tam ale nemíval. Zpětně to vnímám tak, že jsem měl štěstí na třídu. Byly tam klidnější děti. Jednalo se o klasickou sídlištní školku, strávil jsem tam dva roky.
To bylo tedy v době, kdy jste o vaší diagnóze ještě nic nevěděli?
Ano, přesně tak. S podezřením na tuto diagnózu přišla má třídní učitelka. Stalo se to hned v první třídě. Specifické poruchy učení a nestandardní chování se začalo projevovat velmi rychle po nástupu na základní školu. Naštěstí jsem měl velmi ohleduplnou paní učitelku. O prázdninách před nástupem do druhé třídy mi pak diagnostikovali Aspergerův syndrom, v té době jsem měl už diagnostikovanou dysgrafii a dysortografii, později jsem dostal také diagnózu ADHD, po pár letech mi tuto diagnóza změnili na ADD, to je poruchu pozornosti bez hyperaktivity. A tu v mém případě doprovázela hypoaktivita, což je zjednodušeně opak hyperaktivity.
O tom, že mám ADHD, jsem nevěděl. O Aspergerově syndromu mi rodiče řekli rovnou, věděl jsem tedy od nich, co je pro Aspergerův syndrom typické, a pocítil jsem úlevu. Pamatuji si, že jedna z prvních vět, kterou jsem dokázal sestavit už před mými třetími narozeninami, byla: „Jsem jiný.“ Cítil jsem, že jsem odlišný už odmala, a tak jsem rozhodně nevnímal svou diagnózu jako něco špatného, ale jako vysvětlení, že konečně mám to, co se mi děje, nějak objasněno. Samotnou skutečnost, že se Aspergerův syndrom řadí do autistického spektra, jsem se dozvěděl až ze zkratky organizace APLA (Asociace pomáhající lidem s autismem), když jsme šli s rodiči k PaedDr. Věře Čadilové do speciálně pedagogické poradny. To bylo ještě v době před vznikem samostatného SPC při NAUTIS.
Změnil se pak přístup k vám ve škole?
To je dost nepříjemné téma. Ve své první škole jsem rozhodně neměl dobré podmínky. Zástupkyně k tomu tehdy přistoupila tak, že by mě stejně musela přiřadit do jiné třídy. Proč? Protože u nás už ve třídě už jeden žák s nárokem na asistenta studoval. A to byl problém. Cíl této zástupkyně byl jasný – nemít na škole žáky, kteří potřebují asistenci nebo kteří se jí jevili jako "problémoví". Zde bych rád podotkl, že se psal rok 2008. Dnes by k tomu díky inkluzi snad už docházet nemělo. Nátlak na jednoho z mých rodičů vyústil v můj přestup na školu pro žáky se specifickými poruchami chování.
Ulevilo se vám po přechodu na novou školu?
Rozhodně ne, tam jsem zažil opravdový teror. Nechci to teď rozebírat, jedná se o velmi citlivé téma, které navíc nejde zestručnit, vystačilo by to na samostatný text. Povím vám k tomu jediné, žáci se zde trestali. Pravidelně. Fyzicky. Pokud by vás toto téma zajímalo, podívejte se na ATYP Magazín, část rozhovoru se mnou je tam zpřístupněná všem. Do té doby jsem měl k tomuto tématu absolutní blok. Nikomu jsem o tom, co se tam dělo, nevyprávěl.
Vyhledali jste pomoc ze strany odborníků?
Docházel jsem do speciálně pedagogického centra za paní doktorkou Čadilovou. Chodil jsem k ní od třetí třídy a vedla mne až do maturity. Hodnotím to zpětně velmi pozitivně, její přístup byl skvělý. Bez její pomoci bych tady možná už nebyl. Pomohla mi nejen v tvorbě modifikací vzdělávacích plánů (IVP), ale i velmi aktivní komunikací se školou. Na střední škole pak proběhlo osvětové setkání s vyučujícími. Tehdy to organizovala APLA Praha (dnešní NAUTIS).
Využíval jste i další služby určené pro osoby s PAS?
Využíval jsem kurzy nácviku sociálních dovedností. Z mého pohledu byly však zbytečné. Ne snad kvůli jejich náplni, ale protože mne tam mamka nutila docházet v době, kdy jsem tam jednoduše chodit nechtěl. Nestál jsem o to. Kýžený výsledek se logicky nedostavil, na druhou stranu jsem tam poznal pár fajn lidí. Pak jsem docházel na krátký kurz, který mi dal naopak opravdu hodně. Zaměřoval na finanční služby a celkově na finanční oblasti – půjčky, pojištění a podobně. Po odborné stránce besedy vedl Ľuboš Mrázik a za NAUTIS Mgr. Štěpán Hejzlar. Také mám zkušenost s APLA tábory, ty se později přejmenovaly na letní pobyty. Zúčastnil jsem se jich celkem devětkrát. Nyní tam už jezdit nepotřebuji, své místo jsem přenechal jiným. Teď mám hodně přátel a svůj volný čas věnuji raději jim, než abych si na táborech hledal přátele nové. Byla by to pro mne zbytečná zátěž a ztráta času. Má situace se v současné době vskutku obrátila oproti době, kdy jsem na tábory jezdil.
Teď možná zmíním předsudek, ale rozumíte si lépe s dalšími lidmi na spektru než s neurotypiky?
Asi jak kdy, rozumím si dobře s lidmi na spektru, pokud nemají velké problémy s vyjadřováním. Většinou jde hlavně o osoby s Aspergerovým syndromem, ale určitě to není kritérium. Lidé na spektru ani netvoří většinu mých přátel.
A kde jste poznal své současné přátele?
Většinu kamarádů mám z Klubu dopravní historie, jsem zde členem takřka 15 let. Další kamarády jsem poznal při herních projektech, kterých jsem se účastnil. Několik přátel jsem si našel také na střední a na vysoké škole. Na střední škole jsem si se spolužáky ze své třídy příliš nesedl, kamarády jsem objevil v jiných třídách, a to včetně té paralelní.
Matyáše jsem poznala, když mu bylo téměř 12 let a ukončil 5. třídu. V té době měl za sebou již několik přestupů z různých základních škol. Od 6. třídy začal chodit do nové školy a byl zařazen do třídy pro žáky s poruchami učení, ve třídě bylo 12 žáků. Už v té době měl řadu specifických zájmů, které dokázal prezentovat s velkým přehledem, ne však vždy přiměřeně. Vždy projevoval zájem o dopravní prostředky, měl na ně vyhraněné názory, byl velmi kritický. Mluvil o tom, že bude dopravní prostředky konstruovat dle svých představ. O spolužáky moc nestál, spíš se bavil s děvčaty, ve škole spíš ke konverzaci vyhledával dospělé. Dospělými v této základní škole, kde později ukončil povinnou školní docházku, byl vnímán velmi pozitivně, chodil je navštěvovat ještě v době, kdy byl již žákem střední školy. V 8. a 9. třídě měl i kamarády mezi spolužáky, začal v té době také hrát PC hry, hrál i online. S některými spolužáky ze základní školy se setkával i v době, kdy už chodil na střední školu. Svůj zájem o dopravní prostředky projevoval docházením do Klubu dopravní historie, obecně se Matyáš zajímal také o historii, 2. světovou válku, vojenskou techniku. V závěru docházky do základní školy ho začaly zajímat vojenské pochody, hymny. - PaedDr. Věra Čadilová, ředitelka SPC při NAUTIS |
Jaké byly vaše další zkušenosti se vzděláváním?
Od šesté třídy jsem navštěvoval základní školu Vodičkova. Tam jsem se setkal s naprosto vynikajícím přístupem paní ředitelky. Díky tomu se k nám i ostatní učitelé chovali hezky. Říká se, že dobrá škola se pozná podle dobrého ředitele. A já to musím potvrdit. Šikanu ze strany spolužáků jsem zde sice zažil, ale ředitelka situaci ihned aktivně řešila.
Cítil jste se tedy na této škole komfortně?
Někdy ano, někdy ne. Šikanu jsem tu zažíval, ale vždy jsem věděl jedno – vyřeší se. Učitelé mi dopřávali potřebné vzdělávací modifikace, některé úlohy jsem například mohl řešit v klidu na chodbě. Vyučující ke mně přistupovali s pochopením.
Sdílel jste se spolužáky svou diagnózu? Zmiňujete, že vám učitelé vycházeli vstříc, jak to bylo se spolužáky komunikováno?
Když se u nás šikana rozjela, přišla do třídy paní ředitelka. Chtěla to řešit. Dva spolužáci, jedni ze strůjců šikany, se mi omluvili. A společně jsme o velké přestávce hledali řešení celé situace. Ale hlavní strůjce šikany se mi nikdy neomluvil. Přeřadili ho do jiné třídy, v šikaně mé osoby i tak pokračoval. Vkládal do toho veškerou svou energii a dával si vždy pozor na to, aby si vyučující ničeho nevšiml. Naštěstí nebyl silný, neskrýval se v něm dobrý taktik. Voják by vám jeho útoky popsal takto: „Permanentním útokem zepředu si nechránil boky ani záda." To vedlo k jedinému, brzy se sám stal obětí šikany. V pololetí sedmé třídy odešel na jinou školu.
Proč k šikaně docházelo? Možná na to měla vliv nastupující puberta u spolužáků, nevím, Navzdory tomu se mnou tito dva kluci udržovali přátelské vztahy. A nejednalo se jen o klamná přátelství, byla skutečná. To ovšem nemohu tvrdit o zmiňovaném hlavním strůjci šikany. S tím jsem nikdy přátelský vztah neměl. Zajímavé je, že on, na rozdíl od zmíněných dvou kluků, nebyl ve škole takzvaně problémový.
Šikana tedy po jeho odchodu ustala?
Tehdy mi paradoxně pomohl nový žák, který k nám do třídy nastoupil. Byl namachrovaný a nesympatický. Spolužákům se stal trnem v oku. Dělal problémy, nadřazoval se. Například se vytahoval, že vlastní drahou elektroniku a podobně. Pozornost spolužáků se přesunula na něj. Já z kolektivu stále vyčníval. V některých oblastech jsem více nadaný, mám například komplexní a víceoborový pohled na věc. Nadání mám také pro matiku a pro tvůrčí i umělecké činnosti. Můj smysl pro pravidla a jejich dodržování je velmi silný, ale nikdy jsem nebyl drzý na vyučující a nikdy jsem se nad nikým nepovyšoval. Nehádal jsem se a podobně... Na konci devítky jsme se pak spolužáky rozešli v dobrém.
Když už od toho máte časový odstup, dokážete říci, jestli vám i samotné návštěvy odborníků ve škole pomohly?
Rozhodně přispěly k lepšímu pochopení. Učitelé i spolužáci díky nim lépe porozuměli tomu, co autismus znamená. Ale těžko se to posuzuje, celá situace by se lépe hodnotila v případě, že by se k ní vyjádřilo více lidí. Z mého pohledu, ale odborníci ve škole pomohli. Jejich návštěvy zlepšily prostředí v kolektivu i přístup samotných kantorů ke mně.
Jaký byl pro vás přestup na střední školu?
Na střední školu jsem nastoupil Na Třebešíně. I zde jsem se setkal se šikanou, život mi tu znepříjemňovalo takové typické “hovado”. Tímto termínem označuji lidi, kteří uvažují zlomyslně. A samozřejmě se tak i chovají. V jejich případě nejde o reakci na vypjaté situace, zkrátka se v nich skrývá touha chovat se dlouhodobě špatně.
Co byste po takovýchto zkušenostech doporučil ať už rodičům, nebo i samotným žákům, kteří se setkávají se šikanou ve škole? Co se vám osvědčilo, nebo co naopak nepřineslo žádný pozitivní dopad?
Na toto téma mám rozpracovaný dokument, ale ještě není hotový. Pokusím se to zestručnit do tří hlavních bodů:
Teď budu pro řadu lidí možná trochu kontroverzní, ale podle mne by se k dětem mělo přistupovat co nejvíce liberálně. Nabízet pravidla, to ano, ale místo okřikování a trestů bych se dětí raději ptal: „Co právě teď potřebuješ?” Hledal bych nové cesty, jak tyto výzvy společně zvládneme. Také se mi osvědčila jedna věc – nebojte se experimentů. Při řešení problémů klidně navrhněte úplně novou metodu. Kreativita vám pomůže v hledání funkčního řešení.
Jaký jste měl na škole přístup k učení?
To vždy záleželo na přístupu vyučujícího. Neměl jsem rád úkoly, které mi nedávaly smysl. Ty, které se psaly jen proto, aby byl pracovní sešit vyplněný.
Jak velkou výzvou pro vás byla maturita?
Bylo to jediné vysvědčení na střední škole, ze kterého jsem měl vyznamenání. Průběžně jsem se připravoval celé čtyři roky. Díky tomu jsem si mohl dovolit o svaťáku většinu času aktivně odpočívat. Když se nás pak na vysoké škole ptali na maturitu z matematiky, vyučující jsem pobavil. Já měl totiž z matematiky rovnou tři maturity. Písemnou, povinnou školní ústní a matematiku+. Tu jsem tedy udělal jen tak tak, ale mám ji.
Byl pro vás přechod na vysokou školu velkou změnou?
Zůstal jsem v Praze, takže ani ne. Nepříjemnou změnu jsem viděl jen v přejíždění mezi fakultními budovami. Jinak mi vysokoškolský systém vyhovuje více. Líbí se mi, že se nemusí kvůli jednomu nedokončenému předmětu opakovat celý ročník.
Spolupracoval jste s centrem na podporu studentů se specifickými potřebami?
Ano, ještě před dnem otevřených dveří jsem si vyhledal, zda ČVUT nabízí nějakou možnost úpravy studijních podmínek. A našel jsem informaci o středisku ELSA. Už na dni otevřených dveří jsem zašel za proděkanem pro pedagogickou činnost a popovídal jsem si s ním. Byl velmi příjemný a velmi otevřený. Jeho přístup hrál velkou roli v tom, proč jsem nastoupil právě na tuto fakultu. Středisko ELSA jsem kontaktoval už v rámci přijímacího řízení. Nicméně konzultace nebyla třeba. Díky maturitě z matematiky jsem na Fakultu dopravní ani na Fakultu strojní přijímací zkoušky absolvovat nemusel.
Je potřeba dopředu sdělit diagnózu i na studijním oddělení?
Na ČVUT je jednotná přihláška pro celou školu. Zde si zvolíte fakultu, obor a podobně. Na přihlášce najdete také kolonku, zda má zájemce o studium nějaké specifické vzdělávací požadavky. Pokud ano, je o tom informováno středisko ELSA. Studenti se nemusí ozývat jednotlivě, díky čemuž se tak předchází stigmatizaci.
Jste s výběrem školy spokojený?
Ano, naprosto. ČVUT se nepochybně řadí mezi náročné školy, příčinu však nevidím v nadměrné studentské zátěži ze strany vyučujících. Náročné je nastudovat vše, co potřebujete znát pro odbornou praxi. Studenti, kteří ČVUT neúspěšně opustili, uvádí, že jim studium něco dalo. Jen pochopili, že na to nemají. Možná kvůli náročnosti látky, ale možná je to prostě jen nebavilo.
Jaké povolání vás nyní láka vykonávat?
Pokud vše vyjde, rád bych na fakultě zůstal co nejdéle. Po dokončení doktorského studia bych chtěl působit jako pedagogický i vědecko-výzkumný zaměstnanec fakulty. Ale je to daleká budoucnost, čeká mne ještě spousta překážek.
Protože měl na základní škole dobré studijní výsledky, bylo možné uvažovat o vzdělávání ve střední škole, maturitním oboru. Matyáš byl přijat na střední školu technického zaměření. Byl vedený jako žák se specifickými vzdělávacími potřebami, ve třídě byl přítomen asistent pedagoga. Matyáš v pedagogickém sboru vyvolával rozporuplné postoje. Řada pedagogů oceňovala jeho znalosti, specifická řešení apod., jiným vadila jeho odlišnost (na střední škole začal více inklinovat k vojenské tématice, specificky se oblékal, zdravil lidi vojenským způsobem, salutoval, o přestávkách poslouchal do sluchátek vojenské pochody). Pamatuji se velmi dobře na živé besedy pedagogů při společných konzultacích, na jedné straně nadšení z jeho přístupu ke studiu a co vše dokáže, na druhé straně obtížné přijímání jeho jinakosti. Matyáš i zde rád komunikoval s pedagogy, každý den přinášel do školy noviny Metro a roznášel je vyučujícím do kabinetu. Dodnes na to řada pedagogů vzpomíná s velkou laskavostí. Mě asi nejvíc překvapil v době, kdy byl ve škole odvoláván ředitel. Matyáš se postavil na jeho stranu, napsal dokonce dopis, ve kterém vyjádřil názor, že by měl zůstat na svém místě a jehož odeslání podpořila více než polovina třídy. Ředitel byl skutečně odvolán, ale ve škole zůstal působit jako učitel a stal se jeho třídním učitelem, což byla pro Matyáše velká výhra. Matyáš školu úspěšně ukončil maturitní zkouškou a byl přijatý na vysokou školu. Naposledy jsme se viděli, když odmaturoval a nastoupil do 1. ročníku vysoké školy. Doufám, že se mu daří dobře. Jsou lidé, se kterými se v životě setkáte a nikdy na ně nezapomenete. A Matyáš určitě patří mezi ně. Moc mu držím palce, aby se vše v životě zvládl. - PaedDr. Věra Čadilová, ředitelka SPC při NAUTIS |
Matyáš je autorem webu Na spektru, do jeho tvorby se pustil po delších rozvahách v prosinci loňského roku. Publikuje zde své úvahy, tipy i odbornější texty. Web mapuje různé aspekty života na autistickém spektru. Také se dotýká témat vzdělávání a nabízí návrhy na úpravu českého vzdělávacího systémů směrem k větší individualitě.
„Pro mne je jednodušší informace o sobě předávat touto formou. Každý si tak o mně zjistí, co potřebuje. A navíc se dozví i něco o lidech na spektru. Vidím v tom větší smysl než vysvětlovat pokaždé vše od začátku. Neřadím se mezi milovníky repetitivních činností v žádné oblasti,“ dodává.
Matyáš byl také jedním z iniciátorů společných setkání studentů s PAS s vysokoškolskými učiteli, společná konference se konala v roce 2023 v rámci ČVUT a Ostravské univerzity.
👉Zaujal vás rozhovor? ZDE si můžete přečíst jeho volné pokračování, které vyšlo na webu HateFree.
👉 Doporučujeme k přečtení také text 1+10 doporučení pro vysokoškolské učitele
Fotografie:
Soukromý archiv Matyáše Pilze
Literatura:
Bittmannová, L., & Bittmann, J. (2016). Prevence a účinné řešení šikany. Pasparta.
Názory