Afekty - k životu patří, u lidí s PAS ale mnohem častěji

Pojem afekt může zastřešovat širokou škálu psychických jevů (emoce, nálady, emoční epizody apod.). V tomto článku za afekty považujeme výrazné emoční reakce na podněty, které jsou pro člověka něčím významné. Afekt způsobuje fyziologické změny a intenzivní emoční prožitek. V důsledku afektu může dojít k časově ohraničenému snížení kontroly nad vlastním jednáním a v některých případech i k její naprosté ztrátě.

Poslechněte si článek také v audio verzi. Čte Pavla Hradecká. 

Laicky o afektu hovoříme jako o záchvatu hněvu, smutku, radosti, strachu, úzkosti, vzteku atp. Intenzitu, s jakou se afekt projeví, ovlivňují tyto faktory:

1. charakteristiky prostředí – například podoba podnětu vyvolávající afektivní reakci, rušivé vlivy, přítomnost dalších lidí;
2. dispoziční charakteristiky – například osobnost, temperament, vzrušivost, frustrační tolerance, schopnost emoční regulace;
3. aktuální psychický stav člověka – například fyzické nabuzení, únava, frustrace, vliv psychoaktivních látek.

U lidí, a zejména u dětí s poruchou autistického spektra se častěji než v běžné populaci setkáváme s emoční dysregulací, tj. oslabenou schopností kontroly emocí. Někteří jedinci s autismem snáze podléhají svým emocím, afekty se u nich vyskytují frekventovaněji, trvají delší dobu nebo se projevují s větší intenzitou.

Dva druhy afektů - „rapl" a „zhroucení"

V souvislosti s autismem je důležité rozlišovat dva druhy afektů, které vznikají na základě odlišných příčin. V popisu afektivních reakcí je angličtina jazykově bohatější, a proto ponecháváme v popisu afektivních reakcí anglickou terminologii.

Prvním druhem afektu je tantrum, lidově řečeno rapl nebo také vztek či trucování. Tantrum bývá častou reakcí na nějaké omezení. Příčinou je touha po dosažení nějakého cíle. Je to způsob, jak si něco vydobýt nebo přesněji řečeno vyvztekat. Tantrum je často doprovázeno křikem, projevy zlosti, agrese či autoagrese nebo naopak lítostí, pláčem a někdy i smlouváním nebo vyjadřováním nějakého požadavku. Tantrum typicky ustupuje v momentě, kdy jedinec dostane to, co chce. Tantrum se často objevuje u malých dětí a nejvýrazněji se obvykle projevuje v období vzdoru okolo druhého roku života.

Druhým druhem afektu je meltdown (afektivní zhroucení), kdy dochází k „roztavení“ ovládacích mechanismů. Projevy jsou podobné tantru. Meltdown může provázet také křik, pláč, agrese či sebepoškozování. Meltdown způsobí přetížení centrální nervové soustavy. Podněty, které jedince zahltí, mohou být smyslové, sociální, kognitivní nebo emocionální povahy. Meltdown se může spustit během okamžiku, v řádu několika minut. Často se však přetížení u člověka hromadí i několik dnů, než k propuknutí meltdownu dojde. Pak stačí malý podnět, aby k meltdownu došlo, poslední kapka dopadne a dojde k přelití pomyslné nádoby.

Tantrum je tedy obvykle afekt vyvolaný záchvatem zlosti nebo reakcí na nějaké omezení, zatímco meltdown je způsobený neúnosnou zátěží při zpracovávání různých podnětů. Tantrum je instrumentálním chováním, nabývá tedy povahy instrumentu (nástroje, prostředku) k dosažení žádoucího cíle. Cílem je získání něčeho subjektivně příjemného (např. sladkosti, hračky, splnění požadavku) nebo vyhnutí se něčemu nepříjemnému (např. úklidu, domácímu úkolu, změně). V momentě, kdy dojde k uspokojení a naplnění cíle, tantrum odeznívá. Podstatné je vědět, že tantrum lze ve většině případů ovlivňovat a „tvarovat“ výchovnými intervencemi, například pozitivní nebo negativní motivací, vysvětlováním, odvedením pozornosti, nácvikem zvládání a vybití zlosti. U meltdownu tyto způsoby intervence ke zlepšení obvykle nevedou.

Shutdown neboli vypnutí

Meltdown je pokusem těla obnovit vnitřní rovnováhu a obvykle nekončí, dokud nahromaděná tenze neodezní, organismus se úplně nevyčerpá a není připraven k regeneraci a pomalé obnově sil. Meltdown je zapotřebí zkusit předvídat a naučit se mu předcházet monitorováním psychického stavu a nahromaděného vyčerpání a znalostí jeho obvyklých spouštěčů, které jsou u každého člověka jiné. V případě hromadícího se přetížení je zapotřebí omezit stimulaci podněty a dopřát člověku čas na odpočinek. U některých jedinců meltdownu předchází shutdown (vypnutí), které se projevuje stažením se do sebe. Člověk při shutdownu nevědomě přestává registrovat vnější podněty a reagovat na ně. Vypadá, jako by byl duchem nepřítomný. Předchází tím úplnému zahlcení a takto se mu brání. Okolí však v těchto případech často reaguje nesprávně, stupňuje tlak na komunikaci, splnění požadavku. Zvyšuje intenzitu hlasu ve snaze vynutit si reakci. Takový postup často bohužel přispěje ke spuštění meltdownu.

Jak se meltdownu postavit?

Pokud meltdown propukne, je zapotřebí zachovat klid, nechat jej eskalovat a proběhnout. Dobré je omezit další zdroje rušivých a znervózňujících podnětů. Není vhodné na člověka křičet, klást požadavky a trestat ho. Restriktivní opatření (fyzické omezení), případně nasazení medikace (sedativ) je vhodné využít pouze při ohrožení zdraví člověka či při hrozící výrazné škodě na majetku.

Důležité je být na meltdown mentálně připravený, mít předem vypracovanou strategii na jeho zvládnutí, což dodá jedinci větší pocit bezpečí a jistoty. Často postačí se uchýlit na klidné a bezpečné místo. Velmi prospěšné může být dodržování nějaké uklidňující rutiny. Je potřeba zjistit, zda člověku vyhovuje, když je mu někdo další nablízku, zda je mu příjemné, když mu druhý vyjadřuje podporu, nebo zda chce být raději sám, zda pomáhá fyzický kontakt nebo nějaká specifická smyslová stimulace (například houpavý pohyb, kontakt s určitým druhem povrchu).

👉 Při meltdownu může pomoci například krizová intervence. Přečtěte si příběh šestnáctileté Kláry o tom, jak se naučila své afekty zvládat. 

Mějte na paměti, že dostat emoce pod kontrolu a naučit se zvládat afekty vyžaduje praxi. Každé tantrum nebo meltdown je příležitostí k tomu naučit se s ním lépe pracovat. Důležité je dokázat se z jednotlivých situací poučit a připravovat se tak na jejich lepší zvládání v budoucnu. Současně si je dobré připomínat, že afekty k životu zkrátka patří, a to, že se u vás nebo vašeho dítěte občas projeví, nutně neznamená, že se musíte cítit provinile a považovat afekt za své selhání.