Pohledem lidí na spektru...aneb „Vnímáte autismus jako handicap, nebo jen jako stav odlišnosti, neurodiverzity?"

Jak lidé na spektru vnímají sami sebe, své emoce, prožitky, svou „jinakost"? Jak nahlížejí na to, jakou představu má jejich okolí a společnost o poruchách autistického spektra a jak o nich mluví? Odpovědi se dozvíte v sérii článků „Pohledem lidí na spektru... 

...aneb Vnímáte autismus jako handicap, nebo jen jako stav odlišnosti, neurodiverzity?

Já osobně ho u sebe vnímám jako handicap, dost možná proto, že mi nepřijde, že bych měla nějaký úžasný talent, který by vyvážil všechny ty problémy – pak bych to třeba brala jako dar, kdo ví. U ostatních to nijak nehodnotím, každý by si měl rozhodnout sám, co to pro něj znamená. Ale jsem pro, aby to bylo vnímáno jako „disability“ (postižení) státem, protože hodně z nás potřebuje podporu. (Eliška Kopicová) 

Vnímám autismus jako handicap. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Já vnímám autismus převážně jako stav odlišnosti, který se ale velmi snadno může přehoupnout v handicap. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Spíše stav odlišnosti. Je to sice postižení, ale neberu to jako moc nevýhodné postižení. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Odlišnost i handicap. Hlavní je to, že „NTčka“ (neurotypici) se nás buď bojí, nebo s námi nechtějí mít nic společného, pokud jim dáme najevo právě svoji odlišnost. A tím pádem se z odlišnosti stává zároveň i handicap. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Autismus je v mnohém darem, protože umožňuje hledět na svět do veliké hloubky, do krajního detailu. Umožňuje snadno vnímat souvislosti, z toho pak plyne i posedlost logikou. Touha a potřeba logiky všude a za každou cenu způsobuje autistům v takto nastaveném světě mnohá trápení, protože neurotypický svět je spíše jakési romantické, epické divadlo. Stačí se podívat na většinu filmů, které vznikají. Jde o maximální ideál neurotypického chování, kde má každá věta svoji promyšlenou pauzu, tón, pohled, přesnost. Neexistují tam přeřeknutí, skákání si do řeči apod. Lidé tento patos milují. Mnozí jej využívají i v reálném chování, chybí jen hudební podkres a zpomalený záběr. Neurotypici rádi hrají, jsou to pro nás herci, mnohdy vynikající. Ale v každém divadle je hra na jevišti oddělena od reálného světa mimo divadlo, což se u neurotypiků mnohdy neděje a hra se stává etickou normou. A protože autista neumí a odmítá hrát, je to společností vyhodnoceno jako nezdvořilost, nespolupráce, odmítnutí a averze. A skutečně, my toto divadlo mnohdy plně odmítáme, ale ne proto, že by nebylo zajímavé a fascinující, ale proto, že „herci“ zapomínají na to, že hrají, a sami někdy nevědí, jak vystoupit z role.