Pohledem lidí na spektru...aneb „V čem je podle vás autismus nejtěžší?"

Jak lidé na spektru vnímají sami sebe, své emoce, prožitky, svou „jinakost"? Jak nahlížejí na to, jakou představu má jejich okolí a společnost o poruchách autistického spektra a jak o nich mluví? Odpovědi se dozvíte v sérii článků „Pohledem lidí na spektru... 

...aneb V čem si myslíte, že mají lidé s autismem největší potíže, v čem je autismus nejtěžší?"

Asi paradoxně v tom nepochopení od okolí. Například že mě někdy lidi vnímali jako rozmazlenou, když jsem měla problém se senzorickou přecitlivělostí nebo když jsem potřebovala trochu jiný přístup/pomoc ve škole. Lidé měli občas pocit, že „dělám problémy“ schválně. Člověk se pak také kvůli nepochopení může cítit osamělý a to není zrovna dvakrát příjemné. Je hrozně frustrující, když mě ostatní nechápou nebo si věci snaží domýšlet, hlavně aby jim to dávalo smysl, i když to tak není. (Eliška Kopicová)

Zvláště u lidí s Aspergerovým syndromem je největším problémem neviditelnost tíže jednotlivých symptomů. Z mé zkušenosti vyplývá, že neurotypičtí lidé (bez autismu) mají oblíbenou potřebu neustále autisty normalizovat a porovnávat se svým světem. Svoje vlastní vnímání považují za jediný zdravý a správný způsob. I v mém případě neurotypici často toužili po tom, abych se přizpůsobil jejich světu, čímž po mně žádali, abych opustil vlastní svět, vlastní podstatu. Pokud toto autista, byť s odůvodněním, odmítne, stává se v jejich očích často slabochem, kdo se „málo snaží“. A protože žijeme ve světě, kde „stačí chtít“, není možné, že by váš problém nebyl neléčitelný, protože přeci „všechno jde, když se chce“. Sám jsem zažil mnoho takových situací, z nichž jedna „svatá rada“ byla: „Dej si studenou sprchu a do rána máš po autismu.“ To vnímám bolestně. Jako by chtěli člověka objímat (svou rádoby pomocí) přes ostnatý plot. Jste-li muž, předpokládá se u vás zcela něco jiného než přecitlivělé prožívání světa. (autor si nepřeje zveřejnit jméno)

Kvůli zkušenosti s autismem si umím představit, jak se asi cítili Židé na úsvitu nacismu. Stejně jako v případě Židů tu vznikla z pojmu autista výsměšná nadávka pro jakéhosi malého hloupého idiota. Řeknete svoji diagnózu a cítíte, jak se na vás začnou dívat jinak. Začnou se k vám chovat podle předsudků společnosti, což je v případě autistů to, že jste prostě něco jako nepředvídatelný blázen a podivín. První, co odejde. je úcta, a první, co se dostaví, je jakási svrchovanost. Nejde s tím nic dělat. Buď to snášíte, nebo musíte jít jinam. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Autista je pro mnoho lidí slabý jedinec (protože citlivost je dnes považována za slabost), který má něco speciálního (ale málokdo ví co a nikdo tomu nerozumí), čeho se neumí vzdát. A protože tomu dotyční nerozumí, nazvou ho třeba simulantem, hypochondrem, módním výstřelkem, aby se nemuseli pídit po skutečné podstatě jeho chování. Žijeme totiž v době, kdy důvod a příčina jsou tak upozaděny před rychlými soudy a siláckými kecy, že nemá ani smysl je vytahovat. Masivní a neutuchající snahy o vyléčení autismu jsou v podstatě popřením podstaty autismu obecně. Když mě chce někdo za každou cenu léčit, cítím se ve stejném ohrožení, jako kdyby mě chtěl zlikvidovat. Zdá se, že největší problém je tedy v neschopnosti společnosti přijmout autisty takové, jací jsou.