Terapie zaměřená na řešení – představení přístupu

Terapie zaměřená na řešení (známá také jako SF terapie – solution focused therapy, či SFBT – solution focused brief therapy) je jeden z postmoderních systemických přístupů. Tento text nabídne stručné představení tohoto terapeutického směru. 

Jak už název napovídá, při terapii zaměřené na řešení se terapeut více než popisu a rozboru problémů, které přiměly klienty terapii vyhledat, věnuje jejich řešení, respektive vytváření jakési „nové reality“ klienta, ve které může klient lépe fungovat a být spokojenější. 

Obecně lze říci, že člověk v rámci jakéhokoli systemického přístupu (a tedy i v rámci terapie zaměřené na řešení) není chápán jako izolovaná bytost, ale jako součást systému, který neustále ovlivňuje jeho vnímání, prožívání i chování. A stejně tak člověk nevyhnutelně působí na systém, jehož je součástí.  

Historické okénko  

Terapie zaměřená na řešení spadá do postmoderních systemických směrů a začala se formovat v Americe zhruba v 70. letech 20. století. Za tvůrce SF přístupu lze považovat Steva de Shazera, jeho manželku Insoo Kim Berg a jejich kolegy a kolegyně z Brief Family Therapy Center v Milwaukee.  

Autoři se při utváření SF přístupu inspirovali kromě postmoderního myšlení (radikální konstruktivismus, sociální konstrukcionismus aj.) také způsobem práce fenomenálního terapeuta Miltona H. Ericksona nebo prací Wittgensteina, Deriddy, Batesona a dalších. V neposlední řadě byla velkým zdrojem inspirace také samotná práce s klienty. Přístup se vyvinul především díky intenzivnímu pozorování a analýze konzultací s klienty.  

Na SF terapii bylo v počátcích nezvyklé to, že tento směr nabourával představu, že terapeut je tím, kdo rozhoduje o tom, co je pro klienta nejvhodnější. Při SF terapii totiž terapeut přizývá klienta ke spolupráci a zapojuje ho do spolurozhodování o tom, co je pro něho samotného žádoucí změnou.  

 

Autoři stojící za terapií zaměřenou na řešení se domnívají, že snaha o objektivitu je jen neudržitelná představa, protože i samotný terapeut se stává součástí klientova systému tím, že do něj sám vstupuje. Průkopníci SF přístupu tak terapeutickou práci vnímali do velké míry jako neustálou improvizaci, protože nikdy není dopředu jasné, co se v terapii s klientem dále stane. A nikdy není jeden jasný postup. Terapeut společně s klienty vytváří kontext pro pozitivní změnu, kterou nelze předem naprogramovat, ale lze s ní citlivě a tvořivě pracovat.  

„SF přístup (ale určitě nejen ten) vychází z přesvědčení, že není možné dopředu formulovat terapeutický postup určený pro konkrétního klienta nebo pro konkrétní problematiku, ale naopak, je to o tom pracovat hodně improvizačně, tvořivě a vždy ve spolupráci s klientem“ vysvětluje Eva Krámová. 

Principy SF terapie  

„Různí terapeuti mají různé výcviky i různá přesvědčení, ze kterých vycházejí při své práci, ale většina těch základních principů je shodných napříč všemi psychoterapeutickými přístupy a rovněž se na nich shodují výzkumy obecných účinných faktorů v psychoterapii. Někdy je pojmenováváme napříč přístupy odlišně, ale obecně jako terapeuti například věříme, že má smysl v našich terapeutických vztazích pěstovat bezpečí a důvěru a navazovat autentický vztah s klientem. Proto i při popisu SF principů nebo myšlenek budeme na tyto koncepty narážet.“ 

 

Základní principy SF terapie se dají shrnout do akronymu RESENI 

R – rozvíjení řešení (nikoli problémů)  

E – efektivita 

S – spoluvytváření (spolupráce) 

E – expertnost na proces (nikoli na obsah) 

N – nevyhnutelnost změn  

I – individuální přístup  

Zeptali jsem se Evy Krámové, jak tyto principy vnímá při své práci ona.  

 

R odkazuje na snahu SF terapeutů rozvíjet řešení a ne problémy – když tedy mluvíme s klientem, snažíme se v rozhovoru soustředit právě na prvky, které mohou vést k řešení. Samotné slovo řešení je trochu problematické – mám pocit, že může být v terapeutické komunitě vnímáno trošku s despektem, právě proto, že mnoho terapeutů se shoduje na tom, že instantní rady nebo rychlá univerzální řešení potíží klientů v podstatě neexistují – nebo není smyslem psychoterapie se k nim dostat či o ně usilovat. S tím ale SF velmi souzní!  

Z mého pohledu se nejedná ani o nějaký tlak na „sluníčkovou“ orientaci klienta, tlak na pozitivitu, zákaz mluvení o trápeních a potížích. Je naprosto přirozené, že klient, který přichází na terapii, BUDE mluvit o tom, co ho trápí. Zaměření na řešení je spíš o tom, že když klient o svých problémech mluví, tak je terapeut v rozhovoru dále nerozvíjí a chytá se v rozhovoru naopak prvků nesoucích nějaký jiný potenciál než ten problematický – všímá si výjimek z problému, věcí, které se navzdory problematickému kontextu podařily, situací, kdy se problém z nějakého důvodu zrovna „neděje“. Patří k tomu i zaměření na zdroje klienta – jak se klient s problémem doposud vyrovnával a vyrovnává, jaké k tomu má „nástroje“, schopnosti, dovednosti a jak mu fungují. V neposlední řadě je důležité, co si on sám myslí o možné „cestě z problému ven“. To vše je z pohledu SF mnohem důležitější než rozbor problému. (Slovem „problém“ mám na mysli potíže klienta, se kterými do terapie přichází, v tom nejobecnějším slova smyslu.) 

Druhým principem je efektivita, neboli přesvědčení, že terapie by měla skončit v podstatě co nejdříve je to možné. Již se zahájením terapie by měl terapeut mít na mysli její konec a neustále se k němu ve své práci vztahovat. Terapie zaměřená na řešení není rozvláčná, ale nemusí být nutně ani krátká ve smyslu počtu sezení – jde o to, že by měla být nejkratší možná, tedy neprotahovaná a uměle neprodlužovaná, ve své podstatě jednoduchá, tedy efektivní. To je také posláním slova brief v anglické zkratce přístupu (SFBT). 

S značí spolupráci nebo ještě lépe spoluvytváření, což je opět důležitý princip, na který se snažím klást velký důraz. Značí přesvědčení, že pro terapeutickou změnu je nezbytná spolupráce mezi terapeutem a klientem, který do procesu přichází jako rovnocenný partner. Není tedy jen vypravěčem svého příběhu ani pasivním příjemcem mouder, který si jde na sezení vyslechnout nějaké „chytré rady“ a „chytrá řešení“, ale aktivně se na terapii a především na spoluvytváření onoho řešení svých potíží podílí. Terapeut velkou měrou bere v úvahu úhel pohledu klienta a respektuje jeho náhledy a názory na způsob, jakým budou společně pracovat – byť ne se vším musí nutně souhlasit. Spoluvytváření odkazuje na transparentní komunikování celého procesu a postupu, jak dosahujeme terapeutické změny, a mělo by být vždy v souladu jak s nabídkou terapeuta, tak s potřebou a pohledem klienta. Vycházíme z přesvědčení, že klient je vždy kompetentní a je aktivním tvůrcem změny ve svém vlastním životě, je jejím hybatelem. 

E znamená expertnost na proces, nikoli na obsah. Terapie zaměřená na řešení velmi věří tomu, že klienti jsou největší experti na svůj vlastní život. Odbornost (expertnost), kterou tam jako terapeuti vnášíme my, by měla být zaměřená především, pokud ne zcela, na proces terapie, tedy na vedení rozhovoru a terapeutického procesu tak, aby byl pro klienta co nejvíce užitečný. Terapeut si je neustále vědom toho, že neví, co je pro klienta nejlepší (přestože si o tom může něco myslet) a že NEVÍ, jak by měl klient žít svůj život, co je pro něj správně a co je pro něj špatně. Rozhovor určitým způsobem „moderuje“ nebo lépe řečeno se v rozhovoru ke klientovi „připojuje“ reflektuje, shrnuje, posouvá, nabízí v něm různé možnosti či úhly pohledu. 

N znamená nevyhnutelnost změn. Velmi důležitým principem v SF terapii je to, že život je kontinuální změna. Není možné jej „zakonzervovat“ v jednom bodě. Všechno se naopak neustále mění, což do terapeutického procesu přináší např. naději, že i když klient prožívá něco velmi těžkého nebo má velká trápení, klidně i dlouhodobá, a cyklící se, tak je velmi pravděpodobné, že za nějakou dobu se situace promění. Nechci, aby to teď vyznělo, že to vždy automaticky musí být změna k lepšímu; že stačí jen počkat a za chvíli se život sám promění a bude líp; SF se spíše snaží poukázat na to, že změna je životní princip, kterému se nikdo a nic nevyhne. Jestliže se problematický kontext či realita klienta alespoň na chvíli nějak změní, můžeme v tom hledat potenciál pro rozvíjení řešení. V SF terapii se snažíme pozornost zaměřovat i na velmi drobné změny, které mohou vést k řetězci dalších malých změn. A ty mohou vést i ke změnám velkým nebo trvalejším; alespoň tomu věříme. Každý terapeutický proces by měl nést naději, že může dojít ke změně, potažmo k nějaké formě zlepšení. 

Posledním principem je individuální přístup. Opět – není to nic nového, většina terapeutických směrů má tento princip v sobě nějak zakomponovaný. Když to zjednoduším – můžeme se učit různé poučky, teoretická východiska, techniky i způsoby přemýšlení, ale vždy je tomu všemu nadřazen právě individuální přístup ke klientovi. To znamená, že jeden autentický klient-člověk se sekává s jedním autentickým terapeutem-člověkem, kterého přijímá a vnímá jedinečně, se všemi jeho projevy, potřebami, názory a vždy se při své práci znovu rozhoduje, co je v zájmu klienta a společného procesu, a co ne. Individuální přístup také nese informaci o tom, že nehledáme ono „univerzální řešení“, ale řešení „šité na míru“ právě konkrétnímu klientovi. Každý jsme jiný a v terapii více než kdekoli jinde je nezbytné brát to v potaz. 

 

Zdroje

Zdroje literatury:

Zatloukal, L. (nedatováno). Přístup zaměřený na řešení – stručný úvod. Citováno 8.2. 2023, Získáno z webu: http://dalet.cz/Clanky/SFBT-uvod.pdf   

Zatloukal, L. & Žákovský, D. (2019). Zázrak tří květin: terapie zaměřená na řešení s dětmi a dospívajícími. Praha: Portál. 

 

Návazné články

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Všechny novinky
Nové Přečtené
další aktuality

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM