Úvod do sebeobhájství


Sebeobhájství, sebeobhajování, sebeadvokacie, selfadvokacie – to jsou české varianty anglického termínu self-advocacy. Nejedná se ale o fixní termín, lze však definovat obecné principy, ke kterým se skupiny sebeobhájců hlásí. Já osobně dávám přednost ryze českému sebeobhájství, neboť se již v našem jazykovém prostředí uchytilo označení sebeobhájci pro členy sebeobhájských skupin. Tyto skupiny se snaží vytvořit takové prostředí, v němž se lidé se znevýhodněním mohou aktivně účastnit veřejného dění prostřednictvím vlastních organizací a spolků, které reprezentují jejich zájmy a potřeby na lokální, regionální, národní a nadnárodní úrovni.

Lze definovat obecné zásady, ke kterým se skupiny sebeobhájců hlásí:

  1. nebýt přehlížen – podpora a aktivizace členů skupin (samostatnost a zodpovědnost);
  2. ozvat se – hájení vlastních zájmů a potřeb;
  3. komunikovat s většinovou společností (odsuzování diskriminace, snaha o změnu legislativy apod.).

V literatuře je sebeobhájství definováno jako „proces, při kterém se člověk individuálně či v kolektivu učí vyjadřovat vlastní postoje, názory a přání, hovořit sám za sebe i za skupinu“. Cílem sebeobhájských organizací je vzájemná podpora členů (sebeobhájců a sebeobhájkyň), která slouží k tomu, aby prostřednictvím skupiny (kolektivně) povzbudili ostatní. Jde především o formulaci vlastních potřeb a přání, aktivní hájení vlastních práv, či vystupování proti diskriminačním praktikám.

V rámci sebeobhájské platformy tudíž nejde jen o aktivizaci členů, nýbrž i o realizaci takových kroků, které vedou k pozitivní změně v rámci celé společnosti. 

Historie a kořeny sebeobhájství

Koncept sebeadvokacie pochází ze Švédska, konkrétně ze snah dr. Bengta Nirjeho, ředitele Švédské asociace pro osoby s mentální retardací, který na konci šedesátých let začal organizovat zájmový klub. V něm se stýkali lidé považovaní za mentálně zaostalé i lidé bez diagnózy a společně plánovali, kam vyrazí na výlet. Záměrem dr. Nirjeho bylo umožnit lidem se znevýhodněním prožít si normální zkušenost plného rozhodování za sebe sama, tuto praxi nazýval „normalizace“. Šlo o radikální krok, neboť lidé se znevýhodněním byli tehdy považováni za neschopné rozhodování o sobě samých, neschopné zastávat vlastní názory a aktivně se pohybovat ve veřejném prostoru.


V první řadě lidé

Od 70. let se v Evropě a v Americe začali lidé se znevýhodněním aktivně organizovat a pořádat vlastní konference, kde mluvili o tom, že nechtějí být vnímáni jako pasivní příjemci pomoci, ale jako aktivní a plnoprávní členové společnosti. V rámci domáhání se vlastní důstojnosti dali svému hnutí název People First (V první řadě lidé), aby zdůraznili, že odmítají být redukováni na pouhou diagnózu. První sebeobhájská organizace v rámci hnutí People First vznikla v USA v roce 1974, dnes jednotlivé skupiny tvoří síť zapojenou do celosvětového hnutí za práva lidí se znevýhodněním.

První ryze „autistická“ sebeobhájská skupina vznikla v USA na počátku 90. let a odtud se postupně rozšířila. V současnosti existují celosvětové sítě sebeobhájských organizací lidí s PAS, například ASAN (Autistic Self Advocacy Network), SABE (Self-Advocates Becoming Empowered).

Sebeobhájství jako třetí strana trojúhelníku

Pokud sledujeme trajektorii vývoje situace lidí se znevýhodněním (či konkrétně lidí s PAS), můžeme identifikovat tři skupiny aktérů, které tento vývoj zásadním způsobem ovlivnily. Jedná se o experty, rodiče a lidi s diagnózou. Tyto skupiny nepředstavují homogenní a jasně dané skupiny, jde spíše o aktérské pozice. Nestojí nutně proti sobě, jen přicházejí s odlišnou perspektivou a zkušeností.

První skupinou jsou experti, kteří zpočátku definovali autismus a to, jak se k němu má (odborně) přistupovat. Jedná se o psychiatry, lékaře či (dětské) psychology. Autismus v jejich pojetí představoval úzce vymezené akademické téma a jazyk, který používali, byl velmi odborný (medicínský). V případě autismu se jedná o čtyřicátá až šedesátá léta minulého století, kdy měli prakticky monopol na znalosti problematiky autismu.

Na to reagovali rodiče, kteří byli kritičtí k přístupu odborníků, společnosti i sociálních institucí. Rodiče upozorňovali na nedostatečnou podporu a malé množství služeb pro své děti. Nestačí vést akademické diskuse o projevech autismu či jeho diagnostice, je třeba zajistit důstojný život „našim dětem“. Jejich hlasy se začaly ozývat v sedmdesátých a osmdesátých letech. Část odborníků se začala více zabývat perspektivou rodičů (někteří odborníci byli zároveň rodiči dětí s PAS) a odborné vědění se začalo proměňovat.

Postupem času do této diskuse začali vstupovat také samotní lidé s PAS. Ti začali tematizovat vlastní perspektivu dospělých lidí v rámci společnosti. Do popředí se tak dostala témata identity, prezentace autismu v médiích, stereotypy a stigmatizace, zaměstnání, volný čas, rodinný život a podobně. A právě zde hrálo velkou roli sebeobhájství. Po vzoru rodičů, kteří nejednali na vlastní pěst, ale snažili se sdružovat, a tak získat lepší vyjednávací pozici, se i lidé s PAS začali organizovat. Není náhoda, že rozmach sebeobhájských organizací koreluje s rozmachem internetu. Ten totiž pomohl mnoha jednotlivcům s PAS uvědomit si, že nejsou sami, že je více lidí jako oni, což byl předpoklad pro následné organizování. Více se tomuto tématu věnuje například M. Geisler ve své disertační práci, v kapitole Lidé s PAS jako aktéři v sociální historii autismu (Geisler, 2018).
 

Sebeobhájství u nás – organizace a jednotlivci

U nás se sebeobhájství objevuje od devadesátých let, kdy se otevřely hranice, a tak se část lidí dostala na zahraniční stáže (především v anglosaském prostředí) v sociálním sektoru a zde se potkali se sebeobhájstvím. Toto know-how poté přivezli zpět domů (tuto zkušenost zmiňuje např. Šiška, 2006).

Zpočátku se jednalo o tzv. ad hoc sebeobhájské skupiny, neboť nevznikly z přesvědčení samotných lidí s diagnózou, ale z podnětů pracovníků konkrétních organizací v sociálním sektoru. První sebeobhájská skupina tak vznikla v roce 1998 při Společnosti pro pomoc mentálně postiženým. Vznikající sebeobhájské skupiny tak byly vždy spojené pomyslnou pupeční šňůrou s určitou neziskovou organizací. To byla výhoda v počátku, neboť „mateřská“ organizace mohla být velmi nápomocná (zajištění prostor, edukačního materiálu, odborníků na facilitaci a podobně). V dlouhodobém hledisku se tím ale limituje potenciál vznikajících skupin a jejich nezávislost.

Přibližně od roku 2010 se objevují osobní iniciativy lidí s PAS, jež sebeobhájství podporují a mluví o jeho významu. Nezbývá než s nadějí čekat, zda blízká budoucnost přinese svébytnou sebeobhájskou skupinu lidí s PAS, kteří se budou aktivně hlásit o slovo a angažovat se spolu s odborníky a rodičovskými skupinami ve snaze zlepšit situaci lidí s autismem.

👉 Doporučujeme článek Odhalit svou jinakost a zvyšovat povědomí - i to vedlo Elišku k selfadvokacii. Další články lidí s PAS o sebeobhájství najdete zde

👉 Přečtete si také článek Volnočasové aktivity pro dospělé s PAS a jejich proměna v rámci služby NAUTIS

Zdroje

  • ASPIS, Simone. Self-advocacy: vested interests and misunderstandings. British Journal of Learning Disabilities. 2002, 30(1), 3–7. ISSN 0022-2194.
  • Autistic Self Advocacy Network [on-line]. ASAN © 2020. [cit. 22. 6. 2020]. Dostupné z: https://autisticadvocacy.org.
  • BUCHANAN, Ian, WALMSLEY, Jan. Self-advocacy in historical perspective. British Journal of Learning Disabilities. 2006, 34(3), 2006. ISSN 0022-2194.
  • GEISLER, Michal. Historická sociologie autismu v České republice. Praha, 2018. Disertační práce. Univerzita Karlova. Fakulta humanitních studií. Obor historická sociologie.
  • Kurikulum pro sebeobhájce. Z anglického originálu Curriculum for Self Advocates přeložila Zrzavá holka. Zrzavá holka. 16. 4. 2018. [cit. 22. 6. 2020]. Dostupné z: https://zrzi.cz/2018/04/kurikulum-pro-sebeobhajce.
  • Self advocates becoming empowered [on-line]. SABE: Self Advocates Becoming Empowered. © 2020. [cit. 22. 6. 2020]. Dostupné z: https://www.sabeusa.org.
  • ŠIŠKA, Jan. Mimořádná dospělost. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 8024609924.
  • ŠIŠKA, Jan. A new movement in an old bureaucracy: the development of self-advocacy in the Czech Republic. British Journal of Learning Disabilities. 2006, 34(3), 146–150. ISSN 0022-2194.

Zdroj fotografie:

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM
Tento web používá k chodu cookies.