Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Ve svém prvním textu Zanedbaný autistický divoch jsem popsal matčino zanedbání mé péče a snažil se tak otevřít tabuizované téma spojené s rodičovstvím autistických dětí. Čím více ale dumám nad svojí minulostí, tím více si všímám i věcí spojených s osvětou o autismu v Česku. Do první třídy jsem nastoupil v roce 2008, tedy ještě v době před inkluzí. Chodil jsem do běžné školy a ve třídě jsme měli jednu sdílenou asistentku.
Co se týče porozumění, z mé zkušenosti jsou Češi vůči autistům často xenofobní, kdykoli se zmíním o tom, že mě matka nikam nepouštěla a držela mě mezi čtyřmi stěnami, slýchám slova typu: „Matka měla o tebe jen strach, protože jsi autista.“ Dešifroval jsem tyto věty tak, že lidem, kteří je vyslovili, přijde standardní, že když se rodič bojí o své autistické dítě, musí jej zamknout mezi čtyři stěny a nesmí jej nechat interagovat s okolním světem. Nemusím snad ani vysvětlovat, jak je tento přístup nevhodný. Setkávám se občas se stigmatizací a zobecňováním, při kterém mi bylo řečeno, že každý autista musí být pod stálým dohledem - ne nepodobným Orwellovu románu 1984.
To, že osvěta o autismu není stále natolik dostatečná, aby o něm ve společnosti už nekolovala řada mýtů, je prostý fakt. Česká "protiautistická xenofobie” (jedná se o mnou vytvořené souhrnné označení pro předsudkové chování k autistům, které podle mě bylo nejvíc patrné v minulé dekádě) se projevuje i tak, že je v některých případech celá rodina kvůli jednomu autistickému dítěti vystrčena z běžného života. Jak je uvedeno v Souboru opatření PAS, toto vystrčení vrcholí někdy i v rozvod.
Tematika rozvodovosti rodin s dítětem s PAS se stala předmětem řady diskusí zejména v minulém desetiletí, kdy na sociálních sítích i v médiích koloval mýtus o 80% rozvodovosti rodičů dětí s autismem. Studie ale ukázaly, že rozvodovost rodin s dítětem s PAS a s neuotypickými dětmi je srovnatelná, nebo jen mírně vyšší. Co ovšem u manželství rodičů dítěte s PAS lze zaznamenat, je vyšší míra stresových faktorů, pocit častější osamělosti a méně kontaktů s okolím. Důležité jsou ale také faktory, jako je socio-ekonomická situace, věk rodičů a časová náročnost práce. |
Celý první stupeň jsem musel strávit v běžné základní škole, kdykoli jsem se zasnil u úlohy, učitelky na mě začaly vyskakovat se slovy, že spolužáci to mají rychle a já pracuji pomalu. Myslím si, že učitelé o mé diagnóze mnoho nevěděli, nebo se o ní alespoň přede mnou nikdy nezmínili a nepřišlo mi, že by na mé potřeby brali vetší ohledy. Měl jsem pocit, že asistentka ve škole někdy zastupovala zmíněný Orwellovský dohled a byla se mnou v hodinách především proto, aby kontrolovala, co dělám a nedělám. (Nedokážu si vzpomenout na konkrétnější exempláře, ale Orwellův tón je v mé mysli cítit i v drobných fragmentech.) Celých devět let na základní škole jsem pak buď přátele neměl, jelikož se celá třída na mě dívala skrze prsty, nebo se jednalo jen o “padělaného kamaráda”, v tom smyslu, že jsme se sice spolu bavili, akorát to při bližším pohledu nebylo skutečné přátelství.
Ač tento text zní hodně útočně a bojechtivě, nikoho konkrétního neobviňuji. Jednalo se podle mě často ještě o pozůstatky z dob socialismu, kdy po Sametové revoluci sice téma samotné existence autismu a jeho nepopírání proniklo i k nám, ale protože osvěta k tomuto tématu tehdy byla na nízké úrovni, bylo pro některé osoby snadné šířit nenávisti vůči autistům a vytvářet a přiživovat mýty okolo nich, protože nebylo tolik osob, které by je účinně mohly vyvracet.
Až do 90. let 20. století autismus v Československu byl vnímán jako velmi málo známý koncept odlišnosti a jako rarita v rámci dětské psychiatrie. Jen malé množství profesionálů a několik málo rodičů o něm mělo jasnější představu. Průkopnicí v oblasti autismu byla dětská psychiatrička Růžena Nesnídalová, která tento koncept v Československu v 60. letech představila a poté dále rozpracovávala. V 90. letech byly v zemi oficiálně založeny první třídy pro žáky s autismem, vznikly první specializované organizace, autismus se stal nově jednou ze specializací nemocničních oddělení a autismus byl zohledněn v legislativě. Povědomí veřejnosti o autismu bylo však nízké a také to, osob s diagnózou PAS bylo v Česku poměrně málo. |
Mezi mýty o autismu, které jsem slyšel, patří například – že všichni autisté jsou do jednoho introverti nebo že autista, když mu dáte do ruky střelnou zbraň, začne automaticky zabíjet či že autisté nemají emoce. O spojitosti autisty se střelnou zbraní v ruce jsem se začal zajímat, když Adam Lanza provedl útok na základní školu Sandy Hook Elementary a pak spáchal sebevraždu. Hned poté totiž některá média začala používat slovo autista právě ve spojitosti se samotnou střelbou. Zajímavý článek k tomuto tématu vyšel i časopise Time pod názvem Don't Blame Adam Lanza's Violence on Asperger's (Nesvalujte násilí Adama Lanzy na Aspergerův syndrom). To, že by lidé s autismem byli častěji pachateli těchto násilných činů, vyvracejí i odborné studie.
Podělím se s vámi o můj pohled – bylo by přínosné, aby stát více dotoval sociální služby a začal zřizovat vícero autistických škol, jedna taková už několik let funguje v Brně. Navštěvují ji žáci s vyšším stupněm podpory a využívají metody strukturovaného učení. Po celé republice můžeme na základních školách najít i řadu autistických tříd.
Co se týče autistů v běžných školách, někdy čtu v internetových diskuzích pozitivní komentáře, že běžná škola autistovi pomohla, věřím autorům těchto dobrých zpráv, osobně si ale během čtení těchto často kladu otázku: „Ale jakou cenu to autistické dítě muselo zaplatit? Jak k jeho autismu přistupovali neurotypičtí spolužáci, kteří mohli autistu potkat poprvé v životě?“ Někteří autisté můžou být v klasické škole spokojeni a je to dobře, ale pokud ne, měli mít možnost výběru podle svých preferencí. Proto si myslím, že autistických škol je třeba zřizovat více. Obzvláště pokud už ve školách nebude k dispozici takový počet asistentů pedagoga, jako je dnes.
Dítě může ze zařazení do prostředí běžné základní školy profitovat. Dostává se do kontaktu se svými sociálně zdatnými vrstevníky a má tak více příležitostí k učení se sociální nápodobou. Díky každodenním interakcím se učí cenné sociální dovednosti. Na druhou stranu pro citlivější a úzkostnější děti s PAS mohou být hlučné a početné třídy zahlcující. Pobyt ve školním prostředí je pro takové dítě natolik stresující, že veškerou energii věnuje snaze o sebekontrolu a na učení se už nedokáže tolik soustředit. V běžné škole může některým žákům náročnost a pestrost učiva vyhovovat, nebo naopak je na ně tempo příliš rychlé, hodnocení a požadavky na výkon či autoritativní vedení žáka s PAS nadměrně stresují. Na psychické vyčerpání, které se dříve nebo později dostaví, reagují depresí nebo afekty. 👉 Pokud vás téma výběru školy zajímá blíže, více si o něm můžete přečíst ZDE. 👉 Pokud vás zajímá výběr vhodné MŠ, přečtěte si tento článek. (Po zobrazení textu je potřeba překliknout na nadpis JEDNAT, pasáž k tomuto tématu bude zvýrazněna žlutě.)
|
A co by takové Autistické školy měli za mě vyučovat? Hlavně praktické věci do života, jako to nabízí i můj druhý obor Praktická škola dvouletá. Zároveň by měli spolupracovat s běžnými školami a pořádat osvětové akce pro neurotypické děti. Například na mé střední škole, kterou navštěvují autisté i neurotypici, se konala akce s názvem Carpe Diem, popsána byla slovy: „Dva světy, jeden svět.“ Což může být také jedna z cest k tomu, aby se autistům v klasických školách dostalo více porozumění.
(Foto z akce Carpe Diem; zdroj: SŠ prof. Zdeňka Matějčka)
Fotky z akce Carpe Diem na internetových stránkách mé školy - https://www.skolspec.cz/aktuality/carpe-diem-pozvani-na-koncert/
Zdroje, na které odkazuji v textu:
Autistická škola - https://autistickaskola.cz/skola/cs/
Orwellův román 1984 na Databázi knih - https://www.databazeknih.cz/knihy/1984-463829
Odborné zdroje:
Soubor opatření ke zlepšení situace života osob s poruchou autistického spektra a jejich rodin: Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením. In (p. 15). https://www.vlada.cz/assets/ppov/vvozp/dokumenty/Soubor-opatreni-PAS.pdf
Studie o násilných činech a autismu:
Allely, C. S., Wilson, P., Minnis, H., Thompson, L., Yaksic, E., & Gillberg, C. (2017). Violence is rare in autism: When it does occur, is it sometimes extreme? The Journal of Psychology: Interdisciplinary and Applied, 151(1), 49–68. https://doi.org/10.1080/00223980.2016.1175998
Del Pozzo, J., Roché, M. W., & Silverstein, S. M. (2018). Violent behavior in autism spectrum disorders: Who’s at risk? Aggression and violent behavior, 39, 53–60. https://doi.org/10.1016/j.avb.2018.01.007
Další zdroje:
Kennedy Krieger Institute. 80 percent autism divorce rate debunked in first-of-its kind scientific study. https://www.kennedykrieger.org/overview/news/80-percent-autism-divorce-rate-debunked-first-its-kind-scientific-study. Updated 2010. Accessed March 28, 2017.
Geisler, M. (2018). Historická sociologie autismu v České republice.
Nesnídalová, Růžena – Fiala, Václav. [1961]. „K otázce Kannerova časného dětského autismu“. Československá psychiatrie 57 (2): 76–84.
Názory