Kam zařadit dítě s PAS? Do běžného, nebo speciálního vzdělávacího proudu?

U běžných škol k výběru školy přispívá tzv. spádovost, což znamená, že dítě má určenou konkrétní základní školu, kam podle místa svého bydliště patří a kam musí být ke vzdělávání přijato. Rodiče si mohou zvolit i jinou školu, ale tam již nemusí být přijato. Rodiče vybírají školu často podle pověsti, jakou má mezi druhými rodiči, může jim školu doporučit školské poradenské zařízení nebo má škola mnoholetou zkušenost se vzděláváním žáků s poruchou autistického spektra (PAS). 

Celý text si můžete poslechnout také v audio verzi (čte Pavla Hradecká)

Dítě může ze zařazení do prostředí běžné základní školy profitovat. Dostává se do kontaktu se svými sociálně zdatnými vrstevníky a má tak více příležitostí k učení se sociální nápodobou. Díky každodenním interakcím se učí cenné sociální dovednosti. Na druhou stranu pro citlivější a úzkostnější děti s PAS mohou být hlučné a početné třídy zahlcující. Pobyt ve školním prostředí je pro takové dítě natolik stresující, že veškerou energii věnuje snaze o sebekontrolu a na učení se už nedokáže tolik soustředit. V běžné škole může některým žákům náročnost a pestrost učiva vyhovovat, nebo naopak je na ně tempo příliš rychlé, hodnocení a požadavky na výkon či autoritativní vedení žáka s PAS nadměrně stresují. Na psychické vyčerpání, které se dříve nebo později dostaví, reagují depresí nebo afekty.  

Nevýhodou běžných škol je mnohdy nedostatečné povědomí pedagogů o autismu. Navíc neochota nebo nedostatek času způsobují, že pedagogové nedostatečně dodržují nebo ignorují podpůrná opatření stanovená školskými poradenskými zařízeními (ŠPZ), což jsou speciálně pedagogická centra (SPC) nebo pedagogicko-psychologické poradny (PPP). Ve velké třídě může být problematické zajistit individuální potřeby dítěte i s nastavenými podpůrnými opatřeními a motivací učitelů. Vzhledem k oslabeným sociálním a komunikačním dovednostem se mohou děti s PAS stát obětí šikany, ostrakizace či posměchu ze stran svých spolužáků, nedokážou se s problémy svěřit rodičům či pedagogům, a tudíž nezískají potřebnou podporu či ochranu. Přítomnost asistenta pedagoga bývá vhodná nejen během vyučovacích hodin, ale i během přestávek, kdy pomáhá dítěti rozvíjet kontakty se spolužáky. Pro některé děti je docházka do běžné třídy ZŠ příliš náročná, dítě se neustále porovnává s ostatními, reaguje přecitlivěle na své chyby a neúspěchy a psychicky se vyčerpává. Jeho vývoj stagnuje nebo dokonce regreduje, mohou se přidávat psychosomatické obtíže a emoční labilita, navyšují se jeho pocity odlišnosti a osamělosti.  

👉 Doporučujeme článek IVP, PO, ŠPZ… aneb jak se vyznat ve zkratkách užívaných ve školství.

Instituce se speciálními vzdělávacími potřebami 

Někteří rodiče upřednostní zařazení dítě do instituce, která se věnuje edukaci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (mohou to být děti se senzorickými poruchami, s lehkou poruchou intelektu, s kombinací různých handicapů vyžadujících speciální péči nebo děti s poruchami řeči). Tyto třídy mají menší počet žáků, často v nich funguje asistent pedagoga. Přístup díky tomu může být více individuální a výuka „šitá na míru“ jednotlivým dětem tak, aby byly naplněny jejich specifické vzdělávací potřeby, styl a tempo učení. Je zde více prostoru na opakování a upevňování učiva. Dětem se věnují kvalifikovaní učitelé – speciální pedagogové, u kterých je zvýšená šance, že mají zkušenosti s větším množstvím žáků s PAS. Dostávají tak nezbytnou podporu, kterou potřebují, aby ze svého vzdělání mohly vytěžit maximum.

Děti mívají k dispozici specifické pomůcky a služby (např. multisenzorickou místnost Snoezelen určenou pro rozvoj smyslového vnímání a k relaxaci, logopedii, ergoterapii, fyzioterapii…). Škola také zajišťuje různé mimoškolní aktivity uzpůsobené dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, takže jejich účast není nijak rozporována, jako se tomu stává na školách běžných. Děti vstupují do kontaktu s dětmi, se kterými mají společné zájmy, často navážou výběrová přátelství a silná sociální pouta s vrstevníky. Na druhou stranu se může stát, že děti ve speciální třídě jsou natolik rozdílné, že dítěti s PAS mohou jejich projevy vadit, někdy se liší i věkem, proto pro ně může být obtížnější najít si kamaráda víc než v běžné škole. Děti, které navštěvují speciální třídu, mohou mít větší obtíže navazovat vztahy s vrstevníky a zařadit se do běžného kolektivu například při volnočasových aktivitách. Kritika speciálního školství míří na to, že nepřipravuje děti v potřebném rozsahu ne běžný život a odpírá jim tak rovné příležitosti. Děti vyrůstají separované od běžného života, nároků a vztahů, což může bránit jejich sociálnímu růstu. Na druhou stranu, pokud je docházka do běžné školy pro dítě traumatizující, může dojít k tomu, že sociální růst je také zastaven, ne-li dlouhodobě poškozen. Díky individuálnímu přístupu mohou být děti ze speciálních institucí lépe vybavené do praktického života, a tudíž i samostatnější. Nevýhodu speciálního školství je, že docházka může být vnímána jako stigmatizující. 

Skupina dětí s PAS se střední a těžkou poruchou intelektu je zařazována na základě doporučení ŠPZ do speciální školy.

👉 Další informace ohledně možnosti zařazení dítěte do tzv. speciálních tříd a škol naleznete v rubrice Předškolák (5-7 let) pod záložkou JEDNAT. 

Ve speciální škole je dítě vzděláváno podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy speciální, kde je obsah učiva upraven i výrazně zredukován. Ve speciálních školách se větší důraz klade na rozvoj praktických dovedností. Výuka praktických věcí děti více baví a motivuje k učení než neustálé trénování učební látky, které ale v širším a praktickém kontextu nerozumí.

Domácí vzdělávání 

Jednou z alternativ docházky do školy je individuální vzdělávání, tzv. domácí vzdělávání

👉 Více se o něm dozvíte v rubrice Předškolák (5-7 let) pod záložkou JEDNAT. 

Domácí vzdělávání klade velké nároky na rodiče. Pro velmi malý počet dětí s PAS (většinou s přidruženými těžkými úzkostnými nebo jinými psychickými poruchami či tělesnými onemocněními, např. onkologickými, autoimunitními) je možné děti na základě zdravotního stavu vzdělávat dle individuálního vzdělávacího plánu (IVP; §50 šk. zákona), kdy jsou využita podpůrná opatření v domácím prostředí. Při rozhodování o tomto typu vzdělávání je třeba vzít v potaz vlastní kapacitu i finanční možnosti rodiny, pokud jeden z rodičů zůstane s dítětem doma. Vzdělávání vlastního dítěte může být pro rodiče zatěžující a emočně vyčerpávající. Ve škole je péče o dítě rozprostřena mezi více osob. Rodiče musí pečlivě zvážit svoje možnosti. Při individuálním vzdělávání si rodiče vytváří sami individualizovaný plán. Od školy dostávají tematické plány k jednotlivým předmětům a mají možnost pravidelných konzultací s pedagogy. Kritika domácího vzdělávání míří na nedostatečnou socializaci dítěte a nejisté pedagogické schopnosti rodičů (nezkušenost s výukou, neznalost širšího spektra metod a postupů apod.). Individuální vzdělávání neumožňuje dítěti spolupracovat a komunikovat každodenně se spolužáky, dítě tráví méně času v interakci s dětmi. Nevýhodou se může také stát nedostatečně pravidelný denní režim a mnohdy přítomnost mladšího sourozence, který může dítě rozptylovat. Rodiče uvádí, že se setkávají s neporozuměním okolí kvůli volbě této formy vzdělávání a mají dojem, že se musí obhajovat.

Při individuálním vzdělávání dítě může profitovat z vysoce individualizovaného přístupu k potřebám dítěte a flexibilitě, kterou rodič může při výuce poskytnout. Pružný rozvrh umožňuje pohotově reagovat na potřeby dítěte (např. častějšími přestávkami, umožněním delšího spánku, uzpůsobením pořadí předmětů). V domácím prostředí je dítě vystaveno méně stresorům a rozptylujícím podnětům, prožívá tak méně úzkosti a dokáže se lépe soustředit. Za kratší čas tak obvykle zvládne víc učiva. Většinou mají rodiče velmi dobrý přehled a znalosti o problematice PAS a mohou tak lépe rozumět potřebám dítěte. Domácí vzdělávání dává prostor vkládat do vzdělávacího procesu různé kreativní postupy přizpůsobené dítěti (například pokud má dítě rádo dinosaury, může procvičovat matematiku počítáním figurek dinosaurů, trénovat grafomotoriku doplňováním obrázků dinosaurů a při čtení číst knížku o dinosaurech). Domácí vzdělávání tak dává dítěti prostor rozvíjet se a dozrávat svým vlastním tempem bez nadměrného tlaku a stresu. V domácím prostředí se rodičům může obtížněji pracovat se ztrátou motivace k učení (zejména v pubertě), kdy dítě nespolupracuje a odmítá se s rodičem učit. 

Sociální interakce s dalšími dětmi rodič může sledovat, podporovat, korigovat a rozvíjet. Dítěti tak pomáhá k pozitivním zkušenostem s vrstevníky. Interakce v rámci školního prostředí se ovšem velmi liší od kontaktu se sourozenci, známými dětí nebo pobytem na hřišti, a nejde o plnou kompenzaci kontaktů s dětmi ve školní třídě, kdy se dítě učí rozeznávat posměšky, šikanu a odrážet provokace a jiné nepříjemné sociální tlaky ve třídě. Kvalitní vztahy s vrstevníky a úspěchy dosažené ve třídním kolektivu rozvíjí u dítěte sebejistotu a sebeúctu. Určitou náhradou individuálního vzdělávání mohou být dětské skupiny. 

👉 Přečtěte si také Zahájení povinné školní docházky aneb vstup předškoláka do základní školy.

👉 Doporučujeme článek 1 + 10 spokojeného žáka s autismem.