Jak (ne)mluvit s osobami s autismem – Zkušenost rodiče

To, že lidé s poruchou autistického spektra (PAS) často vnímají svět jinak než neurotypici, je všeobecně známá věc. To, že někteří obtížněji rozumí určitým situacím nebo pokynům, je také známo, ale přesto (nebo právě proto) jsem se rozhodla napsat tento článek, abych tyto informace na konkrétních příkladech více přiblížila.

Obecně jsou sarkasmus, ironie i nadsázka něčím, čím člověka s PAS můžete zcela zmást a rozhodit. Můžou tyto věci brát doslova. Já různé slovní hříčky používám docela často a ráda, ale u mého čtrnáctiletého syna Péti musím být fakt opatrná. Na druhou stranu si říkám, že to můžeme zkusit trochu natrénovat, vždyť ho pořád nebudu chránit (i když bych moc chtěla). Takže hledám vhodné příležitosti, abych ho do světa jazykových hříček aspoň trochu zasvětila.

První trénink pro nás oba –⁠ taková klasická situace:
Jdeme ven.
Venku je hezky, jen to ještě je na bundu. Ráno si bral bundu a tenisky. Teď předpokládám, že si je vezme zase.
„A co si mám vzít, mami?“
„To, co jsi měl ráno.“
„Ale cooo?“ naléhá, jako by ráno bylo před rokem.
Když se tohle stalo poprvé, já mu bez přemýšlení řekla:
„No přece čepici, šálu a rukavice...“
A on odešel a za chvíli přišel v kulichu s rukavicemi v rukou.
Podívala jsem se na něj, v tu chvíli mi to došlo a trochu jsem se i zastyděla.
„Petí, to byla legrace, vždyť není zima přece.“
„Ty sis dělala legraci?“
„Ano...“
Taková situace se ale u nás velmi často opakuje –⁠ myslím to, že se Petík ptá, co si má vzít na sebe.
Tak jsem toho využila.
Příště, když se zase zeptal, říkám:
„Čepici, šálu, rukavice, holiny, plavky, pláštěnku, sněhule, mikinu, kalhoty, montérky, župan, neoprén...“ a směju se u toho tak, aby si toho smíchu všiml.
„Ty si děláš legraci???“
„Ano.“
„Mami, neblbni!“ dodal a já to považuji za docela úspěch.
 Teď už tohle zvládáme oba. Já vyjmenuji jen pár věcí navíc a Péťa vždy jen zvesela zavolá:
„Mami, neblbni!“

K napsání tohoto článku mě ale inspiroval naprosto jiný zážitek –⁠ jiná situace.
Jeli jsme něco vyřídit. Klasická plná sestava –⁠ já, Petík, moje sestra a naše mamka, Petíkova babička. Péťa byl docela nervózní, protože nevěděl, kam přesně jedeme. Já tak docela taky ne, musela jsem až na místě vymyslet, kam přesně potřebuji a kudy tam vjedu. Jinak bych mu to samozřejmě řekla. Ale protože jsem nevěděla jistě, nemohla jsem mu to říct a jeho nervozita narůstala. Zvlášť když se náš směr ubíral podobně, jako když jezdíme na chalupu –⁠ tu teď nemá v oblibě, takže tam jezdí nerad a vždy dost vyvádí.

S narůstající nervozitou začaly i verbální anomálie, pokud se to tak dá nazvat... Péťa zkrátka dával najevo svou nevoli a svou nejistotu různými způsoby. Zvuky, hýkání, pípání, ale docela to ještě šlo. Aspoň z mého pohledu tedy. Babička asi nemá tak pravidelný a intenzivní trénink, protože také začala dávat najevo svou nevoli. Už jsme byli fakt blízko a já doufala, že to všichni ustojíme bez ztráty kytičky. Jenže v tom babička na Péťu vyjela: „A nedám ti nanuka, když se takhle chováš!!!“

Ale ... ona přece NEMÁ žádného nanuka...
Proč mi nechce dát nanuka?
Kde má nanuka?
Jakého nanuka?
Kde je ten nanuk?
Proč ho nedostanu?
Proč nedostanu nanuka?
Tohle všechno a asi i mnoho jiného se muselo Petíkovi prohnat hlavou.

Reakce přišla záhy:
„Já NECHCI nanuka!!!“ začalo to velmi ale opravdu velmi důrazně.
A pokračovalo to:
„Babička mi nedá nanuka, protože já nechci!“

Meltdown na sebe nenechal dlouho čekat. Péťa ječel, hysterčil, neartikulovaně i artikulovaně dával najevo svou nespokojenost, a navíc opravdu hlasitě. Vyřídili jsme, co bylo potřeba, celá akce byla podkreslená Petíkovými audio výstupy. Nakonec začal plakat, ale to už jsme se vraceli k autu.
Moje sestra byla o pár kroků napřed. Šli jsme směrem k benzínové pumpě. Mrkla na mě a já jen přikývla. Šla a koupila nanuka. A bylo to správně, už jen z principu, že neexistující nanuk nadělal tolik škody. Já jsem jí byla vděčná, protože mě celá situace natolik vyčerpala, že mě to ani nenapadlo. A přitom to bylo tak jednoduché...

Další, co nesvědčí komunikaci s osobou s PAS, je zahlcení informacemi. Opět využiji příklad z nedávno doby u nás. Vybalovala jsem v kuchyni nákup. Mám ve zvyku všechny věci, které patří do koupelny, dávat na stranu pohromadě, abych to pak odnesla a uklidila najednou. Péťa se procházel po bytě a hlásil zastávky. Zavolala jsem na něj, aby mi pomohl. Snažím se ho zapojovat, jak jen to jde. Tady se nabízel jednoduchý úkol. Na levé straně věcí do koupelny stály čtyři lahvičky pro babičku, zbytek byl náš. Oddělila jsem to dost od sebe, alespoň mi to tak připadalo.
„Petí, tady ty věci prosím odnes do koupelny na skříňku, já to pak uklidím. A tyhle čtyři lahvičky tu nech, ty pak odneseme babičce, jsou pro ni.“ Jednoduché a jasné, že?

Když jsem slyšela klapnout dveře od bytu, otočila jsem se od ledničky k lince. Stály tam ty čtyři lahvičky pro babičku. Péťa už byl na chodbě na cesta dolů k babičce se vším ostatním. Vyběhla jsem za ním na chodbu:
„Péťo, pojď zpátky.“
„Ale proč, mami? Já to nesu babičce.“
„Protože tohle jsou naše věci. Babičky jsou ty čtyři lahvičky.“
„Já jsem to popletl...“
„Jen trochu. Odnes to do koupelny.“

Doprovodila jsem ho až ke dveřím do koupelny a dohlédla na to, aby úkol správně dokončil.
Pak jsme spolu šli do kuchyně. On vzal ty lahvičky a nesl je... do koupelny.
Zastavila jsem ho a znovu mu řekla, že jsou pro babičku.
Potom už se vydal správným směrem. 😊

Zkusím zde tedy uvést pár mých tipů, jak s osobami s PAS komunikovat a čeho se vyvarovat:

1. Vyhněte se používání příliš mnoho složitých nebo obrazných výrazů, slangových výrazů, sarkasmů nebo metafor, které by mohly být matoucí. Snažte se mluvit jednoduše a přímo. Osoba s poruchou autistického spektra může mít potíže s porozuměním nevyslovených významů nebo náznaků, takže je lepší být přímočarý.
2. Snažte se přizpůsobit tempo řeči danému člověku a vyhněte se příliš rychlým změnám témat nebo náhlým změnám hlasu, které by mohly být matoucí.
3. Respektujte potřeby a preference osoby s poruchou autistického spektra. Některé osoby mohou preferovat komunikaci písemnou formou, jiné mohou mít rády konkrétní pořadí slov nebo vět, aby byli schopni porozumět lépe.
4. Pokud si nejste jistí, zda osoba s poruchou autistického spektra rozumí tomu, co říkáte, můžete ji požádat, aby opakovala nebo vysvětlila, co jste řekli, abyste se ujistili, že jste slyšeli správně.
5. Nepředpokládejte, že se zachová stejně jako neurotypici. Osoba s poruchou autistického spektra může mít jiné vnímání a porozumění sociálním situacím, což může vést k pro nás neobvyklému chování.
6. Udržujte klidnou a respektující atmosféru při komunikaci s osobou s poruchou autistického spektra. Může být pro ni náročné zvládat stres nebo překážky v komunikaci, a tak je důležité být trpělivý a podporující.

A to za mě nejdůležitější přidávám na konec:

„Nikdy to nevzdávejte, hledejte způsoby, jak se domluvit a buďte trpěliví...“

👉 Pokud by vás téma komunikace více zajímalo, můžete si stáhnout 1+10 zásad komunikace s lidmi s autismem od týmu odborníků a Klubu sebeobhájců. 

👉 Navštívit můžete také rubriku 1+10 doporučení, kde najdete řadu daalších doporučení zaměřených na konkrétní téma či situace (jednání na úřadech, u soudu, ve škole, v zaměstnání apod.).