Co ukázala moje autistická minulost aneb můj pohled na školní docházku –⁠ úvaha a komentáře

Ve svém prvním textu Zanedbaný autistický divoch jsem popsal matčino zanedbání mé péče a snažil se tak otevřít tabuizované téma spojené s rodičovstvím autistických dětí. Čím více ale dumám nad svojí minulostí, tím více si všímám i věcí spojených s osvětou o autismu v Česku. Do první třídy jsem nastoupil v roce 2008, tedy ještě v době před inkluzí. Chodil jsem do běžné školy a ve třídě jsme měli jednu sdílenou asistentku.

Co se týče porozumění, z mé zkušenosti jsou Češi vůči autistům často xenofobní, kdykoli se zmíním o tom, že mě matka nikam nepouštěla a držela mě mezi čtyřmi stěnami, slýchám slova typu: „Matka měla o tebe jen strach, protože jsi autista.“ Dešifroval jsem tyto věty tak, že lidem, kteří je vyslovili, přijde standardní, že když se rodič bojí o své autistické dítě, musí jej zamknout mezi čtyři stěny a nesmí jej nechat interagovat s okolním světem. Nemusím snad ani vysvětlovat, jak je tento přístup nevhodný. Setkávám se občas se stigmatizací a zobecňováním, při kterém mi bylo řečeno, že každý autista musí být pod stálým dohledem - ne nepodobným Orwellovu románu 1984.

To, že osvěta o autismu není stále natolik dostatečná, aby o něm ve společnosti už nekolovala řada mýtů, je prostý fakt. Česká "protiautistická xenofobie” (jedná se o mnou vytvořené souhrnné označení pro předsudkové chování k autistům, které podle mě bylo nejvíc patrné v minulé dekádě) se projevuje i tak, že je v některých případech celá rodina kvůli jednomu autistickému dítěti vystrčena z běžného života. Jak je uvedeno v Souboru opatření PAS, toto vystrčení vrcholí někdy i v rozvod.

Má zkušenost s nepochopením ve škole i s předsudky

Celý první stupeň jsem musel strávit v běžné základní škole, kdykoli jsem se zasnil u úlohy, učitelky na mě začaly vyskakovat se slovy, že spolužáci to mají rychle a já pracuji pomalu. Myslím si, že učitelé o mé diagnóze mnoho nevěděli, nebo se o ní alespoň přede mnou nikdy nezmínili a nepřišlo mi, že by na mé potřeby brali vetší ohledy. Měl jsem pocit, že asistentka ve škole někdy zastupovala zmíněný Orwellovský dohled a byla se mnou v hodinách především proto, aby kontrolovala, co dělám a nedělám. (Nedokážu si vzpomenout na konkrétnější exempláře, ale Orwellův tón je v mé mysli cítit i v drobných fragmentech.) Celých devět let na základní škole jsem pak buď přátele neměl, jelikož se celá třída na mě dívala skrze prsty, nebo se jednalo jen o “padělaného kamaráda”, v tom smyslu, že jsme se sice spolu bavili, akorát to při bližším pohledu nebylo skutečné přátelství.

Ač tento text zní hodně útočně a bojechtivě, nikoho konkrétního neobviňuji. Jednalo se podle mě často ještě o pozůstatky z dob socialismu, kdy po Sametové revoluci sice téma samotné existence autismu a jeho nepopírání proniklo i k nám, ale protože osvěta k tomuto tématu tehdy byla na nízké úrovni, bylo pro některé osoby snadné šířit nenávisti vůči autistům a vytvářet a přiživovat mýty okolo nich, protože nebylo tolik osob, které by je účinně mohly vyvracet. 

Mezi mýty o autismu, které jsem slyšel, patří například – že všichni autisté jsou do jednoho introverti nebo že autista, když mu dáte do ruky střelnou zbraň, začne automaticky zabíjet či že autisté nemají emoce. O spojitosti autisty se střelnou zbraní v ruce jsem se začal zajímat, když Adam Lanza provedl útok na základní školu Sandy Hook Elementary a pak spáchal sebevraždu. Hned poté totiž některá média začala používat slovo autista právě ve spojitosti se samotnou střelbou. Zajímavý článek k tomuto tématu vyšel i časopise Time pod názvem Don't Blame Adam Lanza's Violence on Asperger's (Nesvalujte násilí Adama Lanzy na Aspergerův syndrom). To, že by lidé s autismem byli častěji pachateli těchto násilných činů, vyvracejí i odborné studie.

Co by mohlo pomoci?

Podělím se s vámi o můj pohled – bylo by přínosné, aby stát více dotoval sociální služby a začal zřizovat vícero autistických škol, jedna taková už několik let funguje v Brně. Navštěvují ji žáci s vyšším stupněm podpory a využívají metody strukturovaného učení. Po celé republice můžeme na základních školách najít i řadu autistických tříd.

Co se týče autistů v běžných školách, někdy čtu v internetových diskuzích pozitivní komentáře, že běžná škola autistovi pomohla, věřím autorům těchto dobrých zpráv, osobně si ale během čtení těchto často kladu otázku: „Ale jakou cenu to autistické dítě muselo zaplatit? Jak k jeho autismu přistupovali neurotypičtí spolužáci, kteří mohli autistu potkat poprvé v životě?“ Někteří autisté můžou být v klasické škole spokojeni a je to dobře, ale pokud ne, měli mít možnost výběru podle svých preferencí. Proto si myslím, že autistických škol je třeba zřizovat více. Obzvláště pokud už ve školách nebude k dispozici takový počet asistentů pedagoga, jako je dnes.  

A co by takové Autistické školy měli za mě vyučovat? Hlavně praktické věci do života, jako to nabízí i můj druhý obor Praktická škola dvouletá. Zároveň by měli spolupracovat s běžnými školami a pořádat osvětové akce pro neurotypické děti. Například na mé střední škole, kterou navštěvují autisté i neurotypici, se konala akce s názvem Carpe Diem, popsána byla slovy: „Dva světy, jeden svět.“ Což může být také jedna z cest k tomu, aby se autistům v klasických školách dostalo více porozumění.

(Foto z akce Carpe Diem; zdroj: SŠ prof. Zdeňka Matějčka)