Invalidní důchod ano, či ne? Autentická výpověď mladého muže na spektru i jeho rodiny

Říká se, že jedním z typických rysů autismu obecně je pohyb v extrémech, ať už co se pocitů nebo třeba projevů chování týče. I jako laik můžu dosvědčit pravdivost tohoto tvrzení, kterého si u svého bratra všímám také při naší diskusi nad udělením invalidního důchodu. Zatímco já i rodiče na celou záležitost nahlížíme pozitivně a vnímáme ji jako takovou formu zadostiučinění po mnohaletém trápení, Martin zastává dva zdánlivě protichůdné názory, které však dávají smysl. Navíc jsou jen dalším důkazem toho, že – alespoň z naší osobní zkušenosti – se pochopení lidem s autismem od veřejnosti bohužel pořád dostává jen výjimečně.

Na jednu stranu bratr připouští, že se u něj do jisté míry dostavil pocit úlevy. A není divu. Velkou část svého života se potýkal s urážkami, posměchem, ponižováním, zkrátka šikanou, nebo naopak absolutní ignorací z různých stran. A to jenom proto, že byl takzvaně „jiný“, tedy automaticky „divný“. Následky si s sebou pochopitelně nese dodnes a přímá konfrontace s ostatními lidmi pro něj z uvedených důvodů pořád představuje velkou překážku. Vzhledem k tomu, že kromě autismu Martin od dětství trpí ještě Crohnovou chorobou, o níž se navíc veřejně mluví ještě méně, nabyl dojmu, že absence viditelnosti jeho postižení v okolí vyvolává podezření, že si snad všechno vymýšlí a je jenom „líným simulantem“.

Invalidní důchod jako „symbolické gesto"

V bratrův prospěch nehrál ani fakt, že autismus mu byl diagnostikován až v dospělosti. Zisk invalidního důchodu tak pro Martina v tomto směru znamená především oficiální uznání reálného výskytu problému, na který se drtivá většina lidí stále dívá skrz prsty. Bratr oceňuje zejména symbolické gesto, kterým se mu alespoň nějaká část společnosti snaží vyjít vstříc a podat mu pomocnou ruku ve snaze o řešení situace.

Zároveň je invalidní důchod synonymem pro alespoň částečné finanční zabezpečení. Stálý měsíční příjem pro Martina představuje přilepšení k jeho práci z domova, kterou je výroba papírových modelů a psaní o vozidlech MHD. Sama o sobě by ho nejspíš neuživila, a tak ji i proto považuje spíš jen za svůj koníček. Klíčový je i fakt, že se svému zaměstnání může věnovat z domova. Právě jeho klidné prostředí je pro Martina důležité nejen proto, že nemusí každý den čelit nátlaku pramenícího z poptávky po flexibilitě, ale také kvůli tomu, že nemusí řešit ani vypjaté vztahy na pracovišti. Takto má bratr zajištěné větší soukromí, které je pro něj zásadní jak ze zdravotního, tak i ze sociálního hlediska. Konečně prý nemusí nikomu podrobně vysvětlovat, proč jí zrovna tohle či tamto, nebo co je tím impulsem k pravidelnému chození k oknu.

Já si jeho odlišností všímám. Každý bratrův pracovní den začíná nezbytnými a zažitými rituály, bez nichž by nemohl dobře začít, ať už se jedná o hygienu, nebo přípravu konkrétních pokrmů v konkrétní hodinu. Občas jsem svědkem toho, jak dlouze hledí do prázdna, jako by o něčem intenzivně přemýšlel, a přitom si už mechanicky a nevědomky pohrává se svými vlasy, případně čímkoliv jiným, co mu zrovna přijde pod ruku. Občas se Martin taky potřebuje vypovídat, a tak se trpělivě snažím vyslechnout jeho místy opakující se projev. Jindy zase vidím, že mu práce nejde tak od ruky, jak by chtěl, a že se nemůže dostatečně soustředit, a tak mu něco trvá déle. Ale jako jeho sestra jsem si za těch dvacet dva společně strávených let už na všechno zmíněné dávno zvykla, proto by mě nenapadlo Martina nějak netaktně zpovídat.

Možná úskalí Invalidního důchodu pohledem muže na spektru

Za nejnáročnější část své cesty za statusem invalidy bratr považuje především zdlouhavost a komplikovanost celého procesu. Klient i jeho rodina se musí obrnit trpělivostí, protože podniknutí hned několika kroků je čistou formální nutností a přirozeným postupem, bez něhož se nedá posunout nikam dál. I přesto, že je potřeba obstarat si lékařské zprávy a potvrzení diagnózy, které závažnost zdravotního stavu přesně dokládají, Martin se obává, že i přes svou nespornou odbornost se lékaři posuzující jeho dokumentaci mohou nechtěně dopustit „tabulkového přístupu“. Přestože si bratr této záměrné objektivity cení, domnívá se, že ji paradoxně může ovlivnit a ohrozit ta skutečnost, že pacienta neznají a jeho stav se jim z několika papírů nemusí zdát tak závažný, jak doopravdy je.

Martin rovněž poukazuje na společenskou nevýhodu, protože má kvůli předchozím a již výše zmíněným zkušenostem strach z reakce okolí. Bojí se, že by si ostatní mohli pod invalidním důchodem představit pouze přísun peněz, takže by mohl v očích jiných lidí vypadat jako příživník, kterému se nechce pracovat. V neposlední řadě bratr zmínil také nejistotu a stres, které v něm vyvolávají především obavy z možnosti náhlého odebrání invalidního důchodu v důsledku nových vyhlášek, a tím pádem těžkého vyrovnávání se se změnami a jen navenek „zázračného uzdravení“.

Martin v této věci tedy spatřuje kromě mnoha pozitiv i pár možných úskalí, nicméně v každém případě má podle něj smysl se o invalidní důchod ucházet. Když si totiž člověk uvědomuje existenci všech překážek a počítá s nimi dopředu, jejich zdolání se stane mnohem jednodušší.

📌 Podstatné informace najdete v příručce informovaného žadatele o invalidní důchod. 

👉 Další informace o invalidních důchodech shrnuje článek Invalidní důchod (ID) - možnosti pro lidi s PAS. 

👉 Lidé s PAS mohou mít také nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením (OZP). Podrobnosti najdete zde.