Přidružené obtíže

Jako terapeutka se často setkávám s tématy agrese a impulzivních myšlenek a vnímám, že téma násilných myšlenek je pro mnohé tabu. Vyvolává strach, ať už u těch, kteří je zažívají, nebo u těch, kterým se někdo svěří. Pravdou však je, že tyto myšlenky nejsou ničím výjimečným.

O autismu koluje mnoho mýtů a mylných přestav – některé jsou více nebezpečné než jiné. Co se týká diagnostiky, tak bych mezi ty „nejnebezpečnější“ zařadila třeba „dívky a ženy nemají PAS“ a „dospělí nemají PAS“, protože mylná představa takového rozsahu může ovlivnit to, jestli bude člověk správně diagnostikován. Když bychom ale vynechali tyto extrémně velké mýty, tak je dle mého názoru největším a nejvíce nebezpečným mýtem to, že lidé s PAS nemají empatii a necítí emoce tak intenzivně jako neurotypičtí jedinci.  

Aspergerův syndrom mi zjistili ve třech a půl letech. Podezření vzniklo kvůli tomu, že jsem o sobě mluvil ve třetí osobě a pořád si stavěl dráhy z kazet. Příběh chlapce jehož péče byla zanedbána, sám sebe ve vzpomínkách na toto období označuje za autistického divocha.

Když jsem se přesunul v sedmi letech do školy, protože jsem měl odklad, přišly tři nejdůležitější věci v mém životě, které obrátily můj život vzhůru nohama. Narodil se mi bratr. Začal jsem toužit po osamění. Začal jsem vidět a slyšet věci, které normální lidé nevidí a neslyší. 

Myslím, že je velký rozdíl, pokud člověk žije s kombinací poruchy autistického spektra s vrozenou poruchou pojivové tkáně, anebo jen s jednou z těchto diagnóz (a to samé platí i pro jiné diagnózy). Vše se vzájemně ovlivňuje, a tak jaksi zvláštně kombinuje dohromady.

Tohle téma je pro mě hrozně důležité a je to jedna z věcí, u kterých si přeji, aby se o nich více mluvilo a vědělo. Začnu tím, co to vlastně znamená komorbidita. Komorbidita je přítomnost jedné či vícero poruch/onemocnění vyskytujících se současně s primární poruchou/onemocněním. A poruchy autistického spektra mohou mít mnoho různých komorbidit, mezi jedny ze známějších patří třeba epilepsie, OCD a poruchy nálad. Všímám si, že až v posledních pár letech konečně vycházejí studie, které se zabývají spojením poruch autistického spektra s dalšími poruchami a potížemi jako je například Ehlers-Danlosův syndrom, syndrom hypermobility či svalová hypotonie.

Mnoho z vás už možná četlo, co znamená maskování v kontextu autismu a jak velký negativní vliv to může mít na duševní (a někdy i fyzické) zdraví. Ráda bych se tedy zabývala tím, jak může maskování ovlivňovat míru pomoci, které se nám (ne)dostává.

Rád bych se zde podělil o velmi, hm, jak to říct, silnou dosavadní životní zkušenost. Jako dítě jsem se narodil s vzácnou vývojovou vadou a hned na porodním sále jsem musel být oživován. Doktor, který mluvil s mými rodiči, pro které bych skočil i do tsunami, řekl dvě varianty. Buď umře, anebo přežije s velkým poškozením mozku. Nestalo se ani jedno. 

„V době, kdy jsem vyrůstala, nikdo opravdu nechápal, proč jsem tak odlišná. Nebyla jsem diagnostikována jako někdo na autistickém spektru. Zapadnout nešlo, ať jsem se snažila, jak chtěla. Věděla jsem, že se k ostatním nehodím, že si myslí, že jsem hloupá. Stala jsem se pro vás cílem. Zamířili jste a mnohokrát vystřelili. A já bojovala o svou důstojnost."

„Jako dítě jsem se ráda dotýkala jemných látek. A když měl v první třídě někdo např. sametové tričko, dotýkala jsem se i jeho. Spolužáci přede mnou začali utíkat. Ze začátku jsem to brala jako hru. Chtěla jsem si s ostatními dětmi hrát, najít si kamarády. Začali říkat, že smrdím a že mám mor. Nechápala jsem, proč to říkají."