Partnerské vztahy a sexualita očima mladého muže s Aspergerovým syndromem

Společně se podívejme, jak partnerský život může vnímat člověk s Aspergerovým syndromem. Představím vám autentický příběh Patrika, dvaadvacetiletého vysokoškoláka s diagnostikovaným Aspergerovým syndromem, ADHD a dysortografií, se kterým jsem vedla rozhovor. Jméno Patrik je anonymní a náhodně zvolené, aby byla zachována jeho anonymita. Patrik měl doposud dva dlouhodobé partnerské vztahy se ženami. Konkrétně jeho vztahy trvaly tři a osm měsíců. Většinu svého života se považoval za heterosexuála, ale v poslední době má sklony k bisexualitě. Je ovšem přesvědčen, že chce strávit život se ženou.  

 Partnerský vztah jako smysl života 

Pro Patrika je partnerský vztah víc než jen jeden z mnoha druhů mezilidských vazeb. Vnímá partnerské vztahy jako důležitou část svého života, kterou potřebuje k dosažení životního naplnění a pocitu štěstí. Jeho životním cílem také je založit si rodinu.

Partnerský vztah je pro Patrika především prostorem důvěry, sdílení a hluboké intimity. Vnímá ho jako místo, kde se může skutečně otevřít, více než v jakémkoli jiném vztahu. S partnerkou sdílí pocity, tajemství i myšlenky, které by s přáteli nebo širším okolím neprobíral.

Partnerský vztah je pro něj výrazně intimnější než jiné mezilidské vazby, což se odráží i v oblasti sexuality. Sex vnímá jako činnost, kterou sdílí výhradně v rámci partnerského vztahu, nikoliv mimo něj. 

Nejistota při seznamování i touha po spojení  

Ačkoliv se Patrik popisuje jako upovídaný extravert, v oblasti partnerských vztahů se cítí nejistý. Dlouhodobě měl pocit, že nemá štěstí na navazování vztahů. Bylo pro něj obtížné oslovovat ženy a vyjadřovat jim náklonnost, především vlivem nízké sebedůvěry a obav z odmítnutí. Silně to ilustruje zkušenost ze střední školy, kdy byl čtyři roky zamilovaný do spolužačky, ale city jí dokázal vyjádřit až na konci studia a jen v online podobě. 

Přestože Patrik své city dívce na střední škole nakonec vyjádřil online, vnímá osobní seznamování jako přirozenější a úspěšnější cestu. Potřebuje vidět reakce druhého člověka tváří v tvář a zkušenosti s online seznamováním mu spíše potvrdily, že touto cestou vztah nenaváže.  

Obě své dosavadní partnerky poznal osobně, šlo o spolužačky z vysoké školy. Tyto vztahy podle něj vznikly náhodou a nečekaně. Považuje je za štěstí, protože nevěřil, že by v navazování partnerských vztahů mohl být úspěšný. To svědčí o jeho nízké sebedůvěře a pochybnostem o jeho schopnostech. Na druhou stranu si je vědom, že klíčem k úspěšnému seznamování je jeho vlastní iniciativa. Dnes už je ale ve vztazích sebejistější, a to díky zkušenostem, které mu pomáhají překonávat vnitřní nejistotu. 

Patrik zmiňuje i zkušenosti svých kamarádů, kteří jsou rovněž na spektru autismu. „Někteří o partnerské vztahy vůbec nejeví zájem, jiní by je rádi navázali, ale narážejí na potíže, zejména v komunikaci se ženami.“

Jeho zkušenost ukazuje, že lidé na spektru často čelí podobným výzvám v navazování vztahů, a potvrzuje, že klíčovým předpokladem pro úspěšný partnerský život je schopnost naučit se, jak navazovat vztahy, což může být klíčové v podpoře lidí na spektru autismu. 

Láska očima Patrika: Priorita partnerky, obětavost a strach ze ztráty  

Láska pro Patrika představuje to, že s partnerkou společně tráví čas. Ovšem důležité je zmínit, že čas strávený s partnerkou je pro něj lepší než s ostatními lidmi. Partnerka pro něj představuje osobu, která je v jeho životě prioritou a středobodem vesmíru.

Patrik do partnerského vztahu vkládá spoustu energie, ovšem někdy i na úkor sebe a obětování se. Sám říká, že je ve vztahu ochoten udělat cokoliv pro štěstí své partnerky – i za cenu vlastního nepohodlí. Patrik chce být pro partnerku oporou, podporovat ji a dávat jí ze sebe více než ostatním lidem.  

Tento Patrikův přístup také dle jeho slov pramení z jeho nízkého sebevědomí, které má kořeny v negativních zkušenostech z dětství. Už od mateřské školy se cítil jako outsider, neměl kamarády a na základní škole čelil šikaně a odmítání kvůli své odlišnosti. Tyto zážitky v něm zanechaly hluboký pocit, že nezapadá, což se později promítlo i do jeho partnerských vztahů. Až na střední škole se začal měnit, získal první přátele a postupně rostlo i jeho sebevědomí. Právě díky tomu dokázal na konci studia vyjádřit své city dívce, do které byl dlouho zamilovaný. 

Tyto zkušenosti však v něm zanechaly i silný strach ze ztráty blízkého člověka. Patrik těžce nese odmítnutí a má obavu, že o vztah snadno přijde. I proto je ve vztazích ochoten se obětovat a partnerce vyjít vstříc za každou cenu. Popisuje se jako „people pleaser“, tedy někdo, kdo se snaží druhému zavděčit, často i na úkor sebe. Tento přístup pramení z hluboké touhy po přijetí, které mu v minulosti často chybělo. 

Také rozchody byly pro Patrika velmi bolestivou zkušeností. Přiznává, že by sám vztah nikdy neukončil – i když se v něm necítil spokojeně, obával se, že už si partnerku nenajde. Raději by zůstával v nefunkčním vztahu, než čelil nejistotě a ztrátě. Důležité však je, že své vztahy po rozchodu otevřeně reflektoval s přáteli a rodinou, což mu pomohlo porozumět problémům a uvědomit si i nevhodné chování partnerek. 

Nastavování hranic  

Jedním z výrazných témat, které se v Patrikově vyprávění objevovalo, byl problém s nastavováním hranic ve vztazích. Nejde jen o partnerské vztahy, ale i o přátelské a rodinné. Patrik má dlouhodobě potíže říct „ne“, vyjádřit nesouhlas nebo se ozvat, když se necítí dobře a něco mu vadí. V partnerských vztazích to vedlo k tomu, že toleroval i urážlivé chování partnerek, protože se bál konfliktu, a především ztráty vztahu. Sám přiznává, že v některých situacích cítil nespokojenost, únavu nebo nepohodlí, ale raději mlčel. Patrik si tento vzorec chování uvědomuje a vnímá ho jako oblast, na které chce pracovat.  

Pokud se zamyslíme již nad výše zmíněnými informacemi, může zde vidět krásné spojitosti.

Patrikovy potíže s nastavováním hranic úzce souvisejí s jeho tendencí potlačovat vlastní potřeby a nepříjemné pocity ve snaze udržet vztah. Tento postoj pravděpodobně vychází z jeho dřívějších zkušeností s odmítnutím a pocitem vyloučení, které v něm zanechaly hlubokou obavu ze samoty. Z jeho vyprávění však vyplývá, že kvůli této touze často přizpůsobuje sám sebe, potlačuje svou osobnost i autenticitu, jen aby vztah udržel. To ale vede k nerovnováze, ve které se jeho vlastní potřeby ocitají na druhé koleji. 

Přímá a jasná komunikace jako základ porozumění 

Problémy s nastavováním hranic u Patrika úzce souvisejí s jeho potížemi v komunikaci, které sám označuje za hlavní důvody neúspěchu a rozpadů svých vztahů. Patrik často nedokáže své potřeby vyjádřit přímo, raději je potlačí a „zamete pod koberec“. Nevyřčené emoce se však časem hromadí, a nakonec vybublají na povrch v podobě výbuchů nebo nedorozumění. Dále zmiňuje, že má potíže reagovat či komunikovat v nepříjemných situacích, ze kterých by nejraději utekl, a vyhnul se tak konverzaci.  

I přes to, že komunikace ve druhém vztahu nebyla ideální, tak se jeho schopnost komunikovat zlepšila a byli s druhou partnerkou schopni lépe řešit konflikty. Uvádí, že v prvním vztahu byly hádky častější a intenzivnější, zatímco ve druhém vztahu jejich frekvence byla výrazně nižší. Z jeho vyprávění jsme zaznamenali, že neschopnost vyjádřit své potřeby ve spojitosti s výbušnou povahou mohly mít vliv na vznik hádek, které ve vztazích vznikaly. Na druhou stranu si všímáme, že zkušenosti s komunikací v prvním vztahu pozitivně ovlivnily druhý vztah, především schopnost řešit problémy. 

Patrik vnímá také jako náročné, když partnerka místo jasného vyjádření jen naznačuje nebo komunikuje nepřímo. „Potřebuji přímou a srozumitelnou komunikaci, kde mu druhý řekne otevřeně, co cítí nebo potřebuje. Lidé s poruchou autistického spektra bývají věcní, přímí a nic netají – a právě takovou otevřenost bych si přál i od svých partnerek.“

I když i jemu samotnému někdy činí potíže mluvit „na rovinu“, postupně si uvědomil, že upřímnost a otevřenost jsou klíčové pro fungující vztah. Komunikace lidí na spektru tak může být v jistém ohledu výhodou – je přímá, čitelná a často bez zbytečných her. Velmi podstatný je právě způsob komunikace, který hraje v partnerských vztazích lidí s poruchou autistického spektra klíčovou roli. Od jasné, přímé a srozumitelné komunikace se často odvíjejí další aspekty vztahu.  

Emocionální výzvy ve vztahu 

Patrik otevřeně přiznává, že jedním z náročných témat v jeho vztazích je práce s emocemi. Vlivem poruchy autistického spektra pro něj bývá obtížné emoce nejen pojmenovat a vysvětlit, ale také je ovládat. Patrik je výbušnější povahy a provázejí ho výbuchy vzteku, které jsou pro něj těžké zvládnout. Tento problém měl především v prvním vztahu, kde vztek představoval větší problémy než v druhém vztahu. Podobně jako v komunikaci, tak se Patrik ve druhém vztahu zlepšil ve zvládání a ovládání vzteku a nenechal se tolik ovládnout emocemi. 

Patrik také přiznává, že pro něj bylo náročné vyznat se v emocích a potřebách svých partnerek, obzvlášť když prožívaly psychické obtíže či časté změny nálad. Snažil se je v těchto chvílích podpořit, ale ne vždy zvolil vhodný způsob. Přestože dokázal rozpoznat, jakou emoci partnerka prožívá, měl potíže na ni správně zareagovat – chyběla mu potřebná míra empatie nebo schopnost nabídnout citlivou a adekvátní reakci. 

Sám sebe vnímá jako „necitlivého“ a uvědomuje si, že jeho snaha o okamžité řešení problémů místo empatie a naslouchání mohla jeho bývalým partnerkám ublížit. „Nebyl to však úmysl. Jednoduše jsem nevěděl, jak správně pomoci.“ Patrik si tento nedostatek zpětně uvědomil a do budoucna chce své reakce změnit, aby byl schopen nabídnout podporu, kterou druhý skutečně potřebuje. 

Pozitivním aspektem na druhou stranu bylo, že si Patrik s partnerkami dokázal otevřeně říct, jakým způsobem chtějí vyjadřovat lásku tzv. „love language“ – jazyk lásky. Patrik se snažil partnerkám porozumět a přizpůsobit se jejich potřebám. Jedna z partnerek vnímala lásku skrze dárky, a tak se snažil vyhovět i v tomto směru. Tento přístup může výrazně snížit případná nedorozumění, které díky nepochopení mohou nastat, což může pomoci k fungujícímu vztahu. 

Sdílení diagnózy jako krok k porozumění 

Zajímavým a důležitým momentem je vztah Patrika k jeho diagnóze. V obou vztazích ji partnerkám zpočátku tajil a skrýval. O jeho diagnóze se dozvěděly až ve chvíli krize, kdy už to bylo nevyhnutelné. Dnes to hodnotí jako chybu a lituje, že diagnózu nesdělil. Na základě svých zkušeností Patrik dospěl k tomu, že je zásadní partnerce diagnózu sdělit přímo a otevřeně. Věří, že upřímnost v tomto směru by mohla pomoci partnerkám lépe porozumět jeho projevům, a tím předejít nedorozuměním. 

„Dlouho jsem vnímal diagnózu jako ,prokletí´, kvůli kterému mi vztahy nefungují. Obviňoval sám sebe, cítil se jako problém. Až časem jsem si uvědomil, že potíže ve vztazích nejsou jen moje vina, a že ani porucha autistického spektra není překážkou pro lásku, pokud najdete přijetí a pochopení.“ Tohle uvědomění je zásadní, protože pomáhá Patrikovi zlepšit náhled sám na sebe a pochopit, že partnerské vztahy záleží na přístupu obou stran. 

Patrik se ve vyprávění zmiňuje, že jeho druhá partnerka měla rovněž diagnostikovanou poruchu autistického spektra, pravděpodobně Aspergerův syndrom. Na rozdíl od první partnerky bez diagnózy byl tento vztah klidnější a založený na větším vzájemném porozumění. Partnerka se zajímala o psychologii a dokázala lépe pochopit jeho specifika, což vedlo k tomu, že toto období označuje jako jedno z nejšťastnějších ve svém životě – až na jeho konec. 

Zároveň je však zřejmé, že ani společná diagnóza automaticky nezaručuje funkční vztah. Patrikova zkušenost ukazuje, že byť partnerské soužití dvou lidí na spektru může přinášet větší porozumění, pro zdravý vztah jsou zapotřebí i další faktory.  

Neboj se být sám sebou 

Mnoha tématy se již prolíná to, že Patrik má obavy z nepřijetí a odmítnutí, proto potlačuje v partnerských vztazích sám sebe a skrývá svoji diagnózu se záminkou působit jako ostatní. Pod tímto vším vnímáme silnou touhu po přijetí a pochopení toho, jaký je. Patrik zmiňuje, že si uvědomil, že je v partnerských vztazích podstatné „nebát se, být sám sebou“. 

Jeho partnerky se ho často snažily měnit, protože jim vadilo jeho chování. Uznává, že zejména v prvním vztahu se někdy nechoval ideálně, ale vždy se omluvil a snažil se o domluvu a kompromis. Přesto měl pocit, že nebyl přijímán takový, jaký je, a že partnerky očekávaly změny, které nebyl schopen naplnit. Slíbil věci, o nichž věděl, že je nezvládne dodržet, což vedlo k dalším problémům. 

Pocity nepřijetí prohloubila i další jeho zkušenost, kdy s ním jedna partnerka udržovala partnerský vztah „za zavřenými dveřmi“. Veřejně vztah tajila, což znamenalo, že jí nemohl projevovat náklonnost – držet za ruku nebo se jí dotýkat. Tato situace v něm vyvolávala silnou frustraci a pocit nepřijetí. Tento přístup partnerky mohl vést k vnitřnímu konfliktu mezi touhou po přijetí a autenticitě a potřebou zavděčit se, i když vztah není ideální. 

Sexualita a intimita  

K partnerskému vztahu také patří sex a fyzická intimita. Patrik rozlišuje dva typy intimity – emoční a fyzickou. Fyzická intimita pro něj není jen o sexu, ale i o dotecích, jako je mazlení nebo líbání. Nejde ale pouze o fyzickou potřebu – doteky pro něj znamenají přijetí, důkaz lásky a sounáležitosti. Fyzická blízkost je tak pro něj nejen formou intimity, ale i potvrzením a přijetí ve vztahu. 

Sex chápe jako přirozenou součást partnerské intimity, která má místo výhradně v partnerském vztahu. Ve svých vztazích zažíval odlišné zkušenosti – v prvním vztahu byl sex častý, ale chyběla mu něžnost a fyzická blízkost mimo něj. Naopak ve druhém vztahu se sex téměř neobjevoval, zato byl plný doteků a mazlení. Pro Patrika byla absence sexu ve vztahu náročná, protože sex považuje za důležitou součást partnerského soužití. Zdůrazňuje, že je pro něj klíčové, aby byl sex založen na souhlasu a vzájemné pohodě, a partnerku do ničeho netlačil. Vždy trval na souhlasu, respektoval hranice partnerky a hledal kompromis. 

Zajímavé je, že zatímco o emocích se mu mluvilo těžko, sexualitu dokázal řešit otevřeně. Tento otevřený přístup může souviset s tím, že jeho rodiče byli v komunikaci sexuálních témat přímí a otevření. Zároveň nezmiňuje žádné osobní překážky, které by mu bránily v sexuální aktivitě. 

Osobní růst skrze vztahy 

Přestože si Patrik o partnerských vztazích nikdy dopředu mnoho nezjišťoval, díky osobní zkušenosti cítí, že jim rozumí stále lépe. Právě prožité vztahy pro něj byly velkou školou v porozumění partnerských vztahů, sebepoznání a osobním růstu, což dokazuje, že i lidé s poruchou autistického spektra mohou skrze vztahy výrazně rozvíjet své sociální dovednosti. 

Ve vztazích se naučil lépe vnímat a chápat prožívání druhých, což podpořilo jeho empatii a schopnost vhodně reagovat. Pracoval také na zvládání emocí, především vzteku, a postupně se naučil trpělivosti – dovednosti, kterou dříve postrádal. Výrazně se zlepšila i jeho komunikace a schopnost řešit konflikty. Za důležitý posun považuje také schopnost mluvit citlivě i o nepříjemných věcech, což je dovednost, kterou před vztahy neměl. V oblasti sexuality se naučil vnímat sex nejen jako fyzickou, ale i psychickou a emoční zkušenost, která může prohloubit duševní propojení s partnerkou. 

Co nám Patrikův příběh říká? Vztahy nejsou o dokonalosti, ale o odvaze být sám sebou a učit se. 

Patrikův příběh ukazuje, že partnerské vztahy nejsou jen o sdílení emocí a intimity, ale také o učení se a osobním růstu. Ačkoli počátky vztahů mohou být náročné, s trpělivostí a prací na sobě mohou vést k významným pokrokům. Nejen v partnerské oblasti, ale i v celoživotních dovednostech. Patrikův příběh nám připomíná, že vztahy nejsou o dokonalosti, ale o ochotě růst společně a o odvaze být takovými, jací skutečně jsme. 

👉 Přečtěte si také článek Na spektru lásky: Partnerské vztahy a sexualita u osob s Aspergerovým syndromem.