Na spektru lásky: Partnerské vztahy a sexualita u osob s Aspergerovým syndromem

Jak prožívají dospělí lidé s Aspergerovým syndromem lásku, partnerské vztahy a sexualitu? Jaké překážky jim stojí v cestě za blízkostí a co jim naopak pomáhá je budovat a udržovat? Tento text nabízí velmi citlivý a autentický vhled do života dospělých osob s Aspergerovým syndromem - přiblíží jejich zkušenosti s láskou, partnerskými vztahy a sexualitou.  

Na základě kvalitativního výzkumu a autentických výpovědí sedmi účastníků, tří mužů a čtyř žen, tento článek vykresluje, jaké výzvy a překážky tyto osoby mohou potkávat, ale také co jim naopak často pomáhá vytvářet a udržovat naplňující vztahy. Láska mívá mnoho podob a jazyk, kterým o ní mluví lidé s Aspergerovým syndromem, rozhodně stojí za to slyšet. 

Partnerské vztahy a intimita – téma, které se týká nás všech 

Partnerské vztahy, láska, intimita a sdílení života s druhým člověkem. Témata, která se dotýkají každého z nás. Přesto jsou v kontextu poruch autistického spektra (PAS) stále často opomíjena. Přitom právě porozumění a adekvátní podpora v této oblasti mohou zásadně přispět ke kvalitě života lidí na spektru a umožnit jim naplňující, smysluplné a funkční partnerské vztahy. 

Lidé s Aspergerovým syndromem navazují partnerské vztahy a prožívají sexualitu, jen často jiným způsobem, než je běžně vnímané. Čelí přitom specifickým výzvám, které vyplývají z odlišného vnímání světa i projevů typických pro PAS.

Jejich cesta k blízkosti může být pomalejší, klikatější a někdy náročná, ale rozhodně ne nemožná. Přestože se častěji potýkají s určitými obtížemi, mohou budovat plnohodnotné a spokojené partnerské vztahy. A to i díky své potřebě po přímé komunikaci, ochotě učit se a hledat cesty, jak vztahům lépe porozumět.  

Právě proto si toto téma zaslouží naši pozornost, porozumění a respekt. 

Zájem o navazování vztahů  

Zkušenosti účastníků výzkumu ukazují, že zájem o partnerské vztahy je velmi individuální a proměnlivý. Někteří účastníci vztahy aktivně vyhledávali a měli dlouhodobou touhu po blízkosti, ovšem naráželi na to, že nevěděli, jak vztah navázat.  

U jiných se zájem objevil až později. Často až ve chvíli, kdy vztah navázali, nebo když potkali někoho, s kým se cítili bezpečně a přijímaní. U některých osob tak vztahové motivace nebyly zpočátku výrazné, objevily se až v kontextu konkrétní zkušenosti. To potvrzuje, že zájem o blízkost není neměnný a že pozitivní osobní zkušenost může hrát zásadní roli v jeho formování. Na druhou stranu je třeba zmínit, že i když někteří měli či mají partnerský vztah, tak současně vnímají, že pro jejich život není nezbytný a dokáží si představit život i bez něj. 

„Do osmnácti let jsem žila v tom, že mě to vůbec nezajímá a že vztahy nepotřebuju. A od té doby, co mám současný vztah, tak už to pro mě je důležité a rozumím i tomu, proč je to důležité.“ (žena, 24 let) 

Přestože někteří účastníci výzkumu touží po blízkosti, partnerské vztahy pro ně často představují značnou zátěž. Mnozí je popisovali jako vyčerpávající a emocionálně náročné především kvůli intenzivnímu kontaktu, nutnosti neustálé komunikace či orientaci v očekávání druhého. Nejistota ohledně toho, co se od nich v roli partnera očekává, mohla vést k pocitům zmatku a následně ovlivnit jejich celkový zájem o navazování partnerských vztahů.  

Začátky jsou těžké: Nejistota a učení se navazovat vztahy 

Pro mnohé bylo navazování partnerských, a obecně i mezilidských vztahů, složitým a náročným procesem a často nevěděli, jak k nim vůbec dojít. Mnozí přiznávali, že se potýkají s nejistotou: jak navázat kontakt, jak oslovit druhého člověka nebo jak rozpoznat signály zájmu. Typické bylo i to, že často zůstávali v pasivní roli, protože si nebyli jisti, co se v určité situaci „patří“ a jak tedy správně jednat. 

„Osobně jsem určitě měl spoustu příležitostí k seznámení, kterých jsem nevyužil, protože jsem se nikdy moc neuměl seznamovat, nebo navazovat vztahy.“ (muž, 34 let) 

Přesto se ukazuje, že schopnost navazovat a udržovat vztahy se může s věkem a zkušenostmi pozitivně proměňovat. A to nejen díky získávání praktických zkušeností, ale také díky postupnému poznávání sebe sama, svých potřeb a hranic. Oproti tomu je tu i riziko toho, že neúspěch a negativní zkušenosti při navazování vztahů můžou vést k pocitům beznaděje, neschopnosti, rezignaci a ztrátě víry v možnost navázat partnerský vztah.  

Různorodé cesty k partnerství 

Cesty k partnerství byly různorodé. Někteří navazovali vztahy přes internet nebo seznamovací aplikace, které jim nabízely více času na reakci a menší tlak na neverbální komunikaci. Jiní se seznámili osobně. Často skrze přátelství, společné zájmy nebo komunitní aktivity, ať už v reálném světě nebo online. Mnohé vztahy vznikaly tedy postupně, z přátelství a sdílených zájmů, což se ukázalo jako klíčové. Tyto aspekty usnadňují navazovat vztahy, které jsou díky tomu předvídatelnější a méně stresující než kontakt s úplně neznámými lidmi. 

„Jak můj první, tak i druhý vztah vznikl z přátelství.“  (žena, 22 let) 

Právě proto je důležité vytvářet dostatek příležitostí pro socializaci a přirozené zapojení do kolektivu či společnosti. Ať už prostřednictvím volnočasových aktivit, komunitních akcí nebo podpůrných skupin. Pravidelný kontakt s ostatními a možnost sdílet společné zážitky a zájmy může nejen rozvíjet komunikační a sociální dovednosti, ale může zároveň vytvořit přirozený prostor, ve kterém se vztahy snáze navazují a rozvíjejí. 

Autenticita jako základ pevného vztahu: Být sám sebou a být přijatý  

Silnou a opakovaně zmiňovanou potřebou účastníků v oblasti partnerských vztahů byla autenticita – tedy možnost být sám sebou, bez přetvářky a skrývání vlastních specifik či diagnózy. Podobnou potřebu přijetí mají i neurotypické osoby, lidé s Aspergerovým syndromem ji však můžou prožívat intenzivněji, právě kvůli uvědomování si vlastní jinakosti. O to více potřebují cítit, že je partner přijímá bez výhrad a současně respektuje jejich specifika.  

„Vlastně si asi nedokážu představit, že bych byla s někým, kdo by úplně nerespektoval to, že potřebuju nosit to co potřebuji, já nevím, třeba špunty do uší v autobuse.“ (žena, 24 let) 

Porozumění ve vztahu však nemůže být jednostranné, musí být vzájemné. V partnerském vztahu osob s PAS s neurotypickým či neurodivergentním partnerem  partnerem je nezbytné vnímat a respektovat potřeby obou stran. Zásadní je tedy snaha o oboustranné pochopení. Stejně jako se lidé s PAS aktivně snaží porozumět chování, očekáváním a emocím druhých, i oni si přejí, aby druhá strana věnovala úsilí porozumět jejich vnitřnímu světu, způsobům prožívání či komunikaci.  

Právě přijetí, respekt a trpělivost pak tvoří základní podmínky pro to, aby vztah mohl být dlouhodobě udržitelný, bezpečný a zároveň nezatěžující. Nezůstává to však jen u schopnosti partnera porozumět. Důležitou roli hraje i vědomá práce na sobě samém. Někteří vědomě hledali pomoc u odborníků, aby lépe zvládali své reakce a přispívali ke zdravému fungování vztahu. 

Podobnost i odlišnost v diagnóze – výhody i výzvy 

Z rozhovorů vyplynulo, že mnozí účastníci zažili ve vztahu větší míru porozumění, přijetí a autenticity tehdy, když měl jejich partner také diagnostikovanou PAS nebo jinou neurovývojovou poruchu, např. ADHD. Tito partneři často sdíleli podobné potřeby, komunikační styly a dokázali s větší lehkostí a přirozeností akceptovat limity, které vycházejí ze specifik PAS. 

„No, teď bych řekla, že nám ve vztahu dost pomáhá právě ta naše podobnost - zišťuju, že je mi partner v ledasčem podobnej a že je to výhoda.“ (žena, 32 let) 

Zároveň je ale důležité dodat, že ani vztahy mezi dvěma lidmi na spektru nejsou automaticky snadnější. Mohou se v nich objevovat specifické výzvy, např. v oblasti komunikace, kdy ani jedna ze stran nemusí vědět, jak v určitých situacích reagovat. Jeden z účastníků např. popisoval zkušenost, kdy jeho partnerka (která je rovněž na spektru) přestala časem o vzájemnou komunikaci jevit zájem, aniž by mu jasně sdělila důvod. 

„Když už asi neměla o komunikaci zájem, tak se s tím nedalo nic dělat, ale aspoň bych rád věděl proč to skončilo. Ale vím, že pro lidi na spektru autismu je asi někdy těžký někomu říct do očí -  už si nerozumíme.“ (muž, 34 let) 

Tento příklad ukazuje, že i když může být podobnost v prožívání výhodou, neznamená to vždy snadnější a spokojenější zvládání partnerských vztahů. Kromě porozumění je nutná také kompatibilita v dalších oblastech. Zejména v komunikaci, schopnosti řešit konflikty a ochotě respektovat vzájemné potřeby. Klíčovým faktorem tak zůstává přístup partnerů, nikoliv pouze to, zda ten druhý má, či nemá diagnózu. 

Síla přímé komunikace  

Z pohledu účastníků výzkumu je pro funkční a bezpečný partnerský vztah zásadní přímá, otevřená a srozumitelná komunikace. Nepřímé náznaky, podprahové zprávy nebo očekávání, že ten druhý umí „číst mezi řádky“ pro ně byly často matoucí. Mimo jiné i proto, že mohou mít obtíže s porozuměním neverbálním projevům (např. tónu hlasu, gestům či mimice) a nerozumějí vždy nevyřčeným pravidlům a sociálním konvencím. Tyto obtíže pak mohou vést k častým nedorozuměním zejména ve fázích seznamování nebo v situacích, kdy partner své potřeby či emoce nevyjadřuje jednoznačně.  

„Nebo takhle, já vždycky chci komunikovat narovinu, že pokud po mě něco potřebuje, nebo po mně něco chce, tak ať mi to řekne.“ (muž, 22 let) 

Problémy s porozuměním se objevovaly také v psané komunikaci, např. prostřednictvím textových zpráv. Bez neverbálních vodítek (např. emotikony, smajlíci) je pro ně obtížné správně rozpoznat, jak je sdělení myšleno, což může vést k nejistotě a emočnímu nepohodlí. Ukazuje se tak, že přímá a jednoznačná komunikace je nejen preferovaným, ale často i nezbytným nástrojem k předcházení nedorozumění, která ve vztazích vznikají. Jako účinná prevence se ukazuje snaha řešit potenciální potíže předem a předcházet tak nedorozumění.  

Emoce ve vztahu: výzva i klíč k porozumění  

Na přímou komunikaci úzce navazuje i oblast emocí. Ukázalo se, že vyjadřování i rozpoznávání emocí - jak vlastních, tak partnera, představuje významnou výzvu i v partnerských vztazích. Někteří účastníci popisují, že mají problém zejména s vyjadřováním nepříjemných emocí, zatímco příjemné emoce dokážou vyjádřit snadněji. Také je pro ně obtížné vyjádřit pocity, které sami přesně nedokážou pojmenovat. To často vede k frustraci a neporozumění, a zároveň ztěžuje partnerovi porozumět jejich vnitřnímu prožívání, což může být následně příčinou konfliktů. 

„Já se partnera prostě ptám a reálně můžu vystřílet patnáct různých specifických emocí, než se trefím do té správné. Ale ptám se, protože prostě nejsem schopná z jednoho pohledu určit, jak se zrovna cítí.“ (žena, 20 let) 

V odpovědích účastníků výzkumu často zaznívalo, že mají potíže i s adekvátním reagováním na emoce svých partnerů. Proto často používají různé naučené strategie. Čerpají z odborných zdrojů, pozorují okolí nebo se během vztahu učí vhodně a empaticky reagovat. Neadekvátní reakce mohou vést ke zklamání a oslabit vztah. Velkou oporou je přímá komunikace o emocích, která usnadňuje nejen vlastní vyjadřování, ale také porozumění emocím partnera. To přispívá k většímu pocitu jistoty a pozitivně ovlivňuje kvalitu i stabilitu partnerského vztahu. 

Další specifika partnerských vztahů lidí s Aspergerovým syndromem 

Partnerské vztahy účastníků ovlivňují také další specifika, např. smyslová přecitlivělost na hluk nebo nadměrné množství podnětů. Často to vede k přehlcení a vyčerpání, což ztěžuje každodenní fungování. Do vztahů se promítá i časté maskování specifických projevů, které tito lidé aplikují v každodenním životě. Právě toto dlouhodobé maskování v běžném životě je zdrojem vyčerpání a může ovlivňovat celkové fungování v partnerském vztahu. Zásadní je proto otázka, zda k tomuto maskování dochází i uvnitř samotného partnerství. Pokud se účastníci cítili přijímaní, neměli potřebu své projevy potlačovat a vztah byl pro ně bezpečným prostorem. Naopak tam, kde v přítomnosti partnera své specifické projevy skrývali, bylo fungování vztahu mnohem náročnější. 

„Je to asi první člověk, který mě bere, takovou, jaká jsem, nemám potřebu před ním mít nějakou masku.“ (žena, 24 let) 

Dalším specifikem, které se do partnerských vztahů promítá, jsou speciální zájmy. Pomáhaly jim udržovat jak psychickou pohodu a pocit jistoty, tak rutinu, neměnnost a vnitřní stabilitu. V partnerských vztazích však tyto zájmy mohou představovat určitou výzvu. Zejména tehdy, pokud jsou pevně zakotvené v denním režimu nebo vyžadují výrazné množství času. V takových případech může být velmi náročné je sladit s potřebami a povinnostmi, které ze vztahu přirozeně vyplývají.  

To otevírá otázku, zda je možné sladit speciální zájmy s partnerským životem. Ukazuje se, že to může být náročné, ale rozhodně ne nemožné. Klíčovou roli hraje vzájemný respekt a ochota ke kompromisu. Pokud se partnerům podaří najít rovnováhu mezi individuálními potřebami a společným fungováním, mohou i speciální zájmy existovat vedle partnerského soužití bez větších obtíží. 

„Máme ve vztahu kompromisy, třeba si zápasy pustím nějak zpětně, do tý doby se akorát nesmím podívat na internet, takže to tak nějak jde, ale určitě vztah můj speciální zájem ovlivňuje.“ (muž, 32 let) 

Proč někteří zůstávají ve vztazích, které jim neprospívají 

Zkušenosti účastníků s Aspergerovým syndromem ukazují, že i přesto, že se v partnerských vztazích necítili dobře nebo zažívali manipulaci či nevhodné chování od partnera, často v těchto vztazích setrvávali. Ačkoli si byli vědomi své nespokojenosti, rozchod sami většinou neiniciovali. Jedním z důvodů je obava z opuštění nebo ztráty partnera, která může mít různé příčiny. Často jde o silnou potřebu udržet si blízký vztah, kterého si velmi váží a nechtějí o něj přijít. 

Velkou roli zde hrají i předchozí negativní zkušenosti nebo neúspěchy v navazování vztahů. Stačí se zamyslet nad tím, jak náročné může být pro některé lidi vůbec vztah navázat. A pokud se to podaří, představa, že by o něj přišli, může být o to bolestivější. Zkušenosti navíc ukazují, že někteří účastníci mají obavu naplno projevit své specifické rysy právě kvůli strachu, že by mohli být partnerem odmítnuti nebo opuštěni. 

„Ve školce a na prvním stupni jsem prakticky neměl přátelé. Ty jsem pořádně měl, až když přišla puberta. A když jsem pak měl partnerku, tak jsem to vnímal tak, že o ni rozhodně nechci přijít.“ (muž, 22 let) 

Zároveň se ukázalo, že účastníci měli potíže rozpoznat varovné signály nebo nevhodné chování partnera, což vedlo k tomu, že ve vztazích zůstávali i přes nespokojenost. I proto je důležité zaměřit se na vzdělávání v oblasti vztahů. Například jak rozlišovat zdravé a nezdravé chování, jak si nastavovat vlastní hranice a jak reagovat v situacích, které nejsou v pořádku. 

Výzvy spojené s intimními zkušenostmi a sexualitou 

Intimita byla pro většinu účastníků spojena především s výjimečnou emocionální a fyzickou blízkostí, která je typická pouze pro partnerský vztah a odlišuje ho od ostatních mezilidských vztahů. Fyzická intimita zahrnovala zejména doteky, objímání, mazlení nebo držení za ruce. Patří sem také sex, který však pro některé účastníky nebyl klíčový. 

Je podstatné rozlišovat mezi doteky a sexem. Zatímco fyzická blízkost v podobě objetí či pohlazení může být vnímána jako příjemná a důležitá součást vztahu, sexuální kontakt není pro všechny stejnou prioritou. Někteří popisují, že pro ně hrají klíčovou roli právě každodenní projevy fyzické náklonnosti, jako jsou doteky, zatímco sex jako takový pro ně ve vztahu důležitý není. Pro jiné může být naopak nepříjemný jak sexuální kontakt, tak i dotyky od partnera. Naopak někdo si vztah bez sexu nedokáže představit. Tato rozmanitost v prožívání intimity a fyzického kontaktu ukazuje, že potřeby v této oblasti jsou bez ohledu na diagnózu zcela individuální a je potřeba respektovat hranice a preference každého jednotlivce. 

„Věděl jsem, že by mi byl příjemný nějaký fyzický kontakt s holkou, ale že přímo sex, tak to jsem si nikdy nemyslel. A celkem se mi to tak nějak potvrzuje do dneška.“ (muž, 32 let) 

Sexualita je u osob s Aspergerovým syndromem stejně jako u neurotypické populace velmi individuální, přičemž projevy spojené s PAS ji ovlivňují různou měrou. Zajímavostí je, že 4 ze 7 účastníků měli různorodou sexuální orientaci. Jednalo se především o nevyhraněnost, bisexualitu, demisexualitu a asexualitu. To potvrzují studie, které ukazují, že u osob s PAS se vyskytuje větší variabilita v genderové a sexuální orientaci. Patří sem například nebinární, bisexuální či jiné neheterosexuální orientace. Zároveň tyto osoby vykazují vyšší míru asexuality než jejich neurotypičtí vrstevníci (Dewinter et al., 2017; George & Stokes, 2018; Sala et al., 2024; Young & Cocallis, 2023). 

👇 Článek k tématu Genderové dysforie (nepohoda) u lidí na spektru, najdete pod tímto textem v návazných článcích. 

Vnímání intimity a sexuality může být také ovlivněno například smyslovou přecitlivělostí (hypersenzitivita), nejistotou, sexuálními dysfunkcemi nebo negativními zkušenostmi. Tři ze čtyř účastnic výzkumu uvedly negativní zážitky se sexem, a to v podobě nátlaku či vykonávání sexuálních aktivit proti své vůli. Tohle zjištění je v souladu se studiemi, která zmiňují, že osoby s PAS čelí ve srovnání s neurotypickými vrstevníky vyššímu riziku sexuální viktimizace a nepříznivých sexuálních zkušeností (Bargiela et al., 2016; Brown- Lavoie et al., 2014). Což poukazuje na to, že tato skupina může být v oblasti intimity obzvlášť zranitelná a vystavena riziku zneužití. Zdůrazněna je tak potřeba po vzdělávání v oblasti sexuality a intimity, které by pomohlo lépe porozumět této intimní oblasti.  

„Partner na mě hodně tlačil se sexem a mě to dost zapouzdřilo a vlastně od té doby až do nedávna jsem si myslela, že vlastně sex pro mě ani moc není.“ (žena, 32 let) 

Láska bez masek  

Zkušenosti účastníků s Aspergerovým syndromem v oblasti vztahů a sexuality jsou velmi pestré a hluboce individuální. Přesto se v jejich zkušenostech často objevují společné potřeby, které souvisejí s jejich odlišným způsobem vnímání a prožívání světa - jako je jasná komunikace, touha po přijetí a respektu. To, co v jejich vztazích funguje, může být inspirací pro nás všechny: mluvit narovinu, nehrát role, být sami sebou. A hlavně přijímat druhého takového, jaký je. Láska v partnerském vztahu by neměla záviset na tom, jak „perfektní“ nebo „normální“ jsme, ale na schopnosti přijmout a milovat jeden druhého právě s jeho jedinečností. 

Tyto poznatky nejsou důležité jen pro odborníky, ale i pro rodiče, partnery, osoby na spektru a všechny, kdo s nimi žijí či pracují. Partnerské vztahy a sexualita lidí na spektru nejsou tématem k přehlížení či tabuizaci, ale oblast, která si zaslouží naši pozornost, porozumění a respekt. A především otevřený a lidský přístup. 

Přehled termínů a výzkumných poznatků:  

Teorie mysli  

Teorie mysli je schopnost porozumět tomu, že ostatní lidé mají své vlastní myšlenky, přesvědčení, záměry, přání a emoce, které se mohou lišit od našich vlastních. Umožňuje předvídat a interpretovat chování druhých. Lidé s Aspergerovým syndromem často vykazují oslabenou schopnost teorie mysli – složitější situace vyžadující pochopení emocí, záměrů nebo sociálních narážek jsou pro ně obtížné. Tento deficit může vést k nedorozuměním v sociálních situacích a komplikovat navazování a udržování partnerských vztahů. Někteří jedinci s Aspergerovým syndromem dosahují většího porozumění teorii mysli, zatímco jiní menšího, přičemž dochází k určitému pokroku v dětství a pokračuje i v dospělosti (Fadda et al., 2024). 

Alexithymie  

Alexithymie je vlastnost charakterizovaná obtížemi při identifikaci a popisu vlastních emocí a vnějším orientovaným myšlením. Zahrnuje tři základní aspekty: potíže s identifikací vlastních pocitů, potíže s popisem pocitů a externě orientované myšlení, při kterém má člověk tendenci nesoustředit svou pozornost na své emoce. U osob s autismem se vyskytuje výrazně častěji než v běžné populaci, systematické přehledy a metaanalýzy odhadují prevalenci kolem 40–60 % (Josyfon et al., 2023; Kinnaird et al., 2019; Yorke et al., 2025).  

Hypersenzitivita na intimitu  

Smyslová přecitlivělost (hypersenzitivita) významně ovlivňuje partnerské vztahy a sexuální prožitky. Hypersenzitivita se může projevovat zvýšenou citlivostí na smyslové podněty, jako je hluk, světlo či pachy, včetně nepříjemnosti fyzických doteků nebo jiných tělesných vjemů. Výše zmíněné položky tak mohou způsobovat nepříjemné či zahlcující pocity (Motamed et al., 2025). Ovšem jedná se o spektrum, takže ne u všech osob s PAS se vyskytují problémy se zpracováním smyslových podnětů v souvislosti s fyzickou intimitou, na druhou stranu některé osoby s PAS mají vůči dotyku odpor (Sala et al., 2024). Kontrastní vůči hypersenzitivitě je hyposenzitivita (snížená citlivost na smyslové podněty), která může zapříčiňovat problémy v dosažení orgasmu a sexuálním vzrušení (Aston, 2012). 

Sexuální viktimizace – Negativní zážitky žen s PAS/AS   

Mnoho studií ukazuje, že osoby s PAS čelí vysokému riziku sexuální viktimizace a nepříznivých sexuálních zkušeností. (Bargiela et al., 2016; Brown-Lavoie et al., 2014; Motamed et al. 2025). Zvláštní pozornost je věnována také sexuálním zkušenostem dívek/žen s PAS. Které vykazují vyšší pravděpodobnost souhlasu se sexuálními aktivitami, které samy nechtějí a vystavení se nechtěnému sexuálnímu kontaktu než neurotypické dívky. To může být způsobeno sociální zranitelností a narušenými komunikačními schopnostmi, které dívkám/ženám s PAS mohou ztěžovat prosazování hranic nebo rozpoznávání nebezpečných situací. 

Autenticita a maskování  

Autenticita ve vztahu znamená být sám sebou a otevřeně projevovat své myšlenky, pocity a potřeby. U osob s PAS může být narušena snahou o maskování (skrývání, potlačování) svých autistických rysů, aby lépe zapadly do sociálního prostředí (Beato et al., 2024). I přesto, že maskování může umožnit jedincům s PAS lépe zapadnout, tak výzkumy ukazují, že maskování má své nevýhody. Denně vydávají velké úsilí na to, aby upravili své chování, které bude sociálně přijatelné, což je spojeno s následným vyčerpáním, úzkostmi či depresemi (Lai & Szatmari, 2019; Mandy, 2019; Pearson & Rose, 2021). Zažívají tak často konflikt mezi touhou být sami sebou a tlakem maskovat své odlišnosti, což má vliv na jejich schopnost prožívat intimitu a otevřeně sdílet své pocity s partnerem. Přičemž schopnost být autentický je jedním z klíčových faktorů, které podporují pocit naplnění a spokojenosti ve vztahu (Beato et al., 2024).