Jak jsme se synem trénovali návštěvy u zubaře – příklad dobré praxe v průběhu 10 let

Ráda bych se s vámi podělila o naše zkušenosti na cestě k samostatnosti při návštěvách zubaře. V článku se zaměřím na to, jak jsme pomocí nácviků zvládli samotná zubní ošetření, v navazujícím textu se budu věnovat i tomu, jak jsme se začali věnovat dentální hygieně, která se postupem času stala pravidelnou součástí synovy péče o zuby.

O potřebě navštěvovat zubaře jsem začala uvažovat už v době, kdy Ľubko chodil do školky. Dnes už má můj syn 14 let.

Důvodem vydat se k zubaři nebyla potřeba ošetřit bolestivý zub, ale seznámit syna s prostředím zubní ambulance.

Našla jsem zubařku, která měla zkušenosti s dětmi s autismem. Udělala jsem přípravu, která se mi tehdy zdála dostatečná –⁠ byly to fotografie ambulance, zubařky či zdravotní sestry. Měla jsem k dispozici také fotografie toho, jak by měl mít syn otevřená ústa a zároveň na nich bylo vyobrazeno, že v ústech jsou nástroje. Využila jsem rovněž video připravené pro mého syna personálem. To zobrazovalo chlapce na prohlídce u zubaře a mělo pomoci synovi vytvořit časovou představu o délce zubní prohlídky.

Dohodla jsem termín u zubařky a syna jsem na základě fotografií a videa připravovala doma na prohlídku. Připomínám, že to bylo ve věku, kdy měl syn 4–⁠5 let. 

Prohlídka u zubaře byla navzdory přípravě chaotická. Od zubaře jsme odcházeli s dalším termínem, protože bylo potřeba ošetřit jeden zub s kazem. Domů jsme obdrželi nástroje, které zubařka použila při prohlídce, abychom natrénovali jejich přítomnost v dutině ústní.

Na dalším setkání se nám podařilo ošetřit zubní kaz, ale celé ošetření opět doprovázel chaos. Na doporučení zubařky jsme k běžnému čištění zubů přidali denní čištění zubní nití a jednou týdně aplikaci zubního gelu jako prevenci proti zubnímu kazu.

Změna zubařky a domácí nácviky

Nevnímala jsem, že by měl syn z lékařů obavy nebo strach. Stejně tak tomu bylo i v případě zubaře. Od doby, kdy syn začal navštěvovat mateřskou školku, jsme začali používat režimové karty z programu TEACCH. Pomocí těchto karet jsem synovi vytvářela denní i týdenní režim. Už dopředu tedy věděl, že ho čeká návštěva lékaře nebo zubaře. Pomocí dalších obrázků jsem se synovi lékaře i zubaře a jejich činnosti snažila přiblížit.

Později mi byla doporučena nová zubařka a já se tak vrátila k přípravě, protože jsem měla pocit, že ta předchozí nebyla dostatečná. Dohodla jsem si schůzku se zdravotní sestrou a pořídila fotografie všeho, co jsem považovala za potřebné. Od vchodu k zubaři přes zubařské křeslo až po jednotlivé nástroje – některé při použití svítily, jiné potřebovaly vodu. To vše jsem se snažila zachytit pomocí fotografií. Byli jsme ve stádiu, kdy měl syn několik zubních kazů, a bylo proto třeba připravit ho na potřebné úkony od vrtání zubů až po výplň zubu plombou.

Nahrála jsem si proto zvuky, které jednotlivé nástroje vydávaly, aby si je syn naposlouchal, a nezalekl se jich.

Zdravotní sestra mi vysvětlila posloupnost jednotlivých kroků, a jaké nástroje se při nich používají. Já si v tomto pořadí uložila fotografie nástrojů do pořadače na fotografie a ukazovala doma synovi celý postup tak, jak bude následovat. Zároveň jsem mu vždy pustila potřebný zvuk, aby si jej syn spojil s daným nástrojem. Zmíněný pořadač, označený názvem ZUBAŘ, jsem vždy přibalila i na dovolenou pro případ nečekaného zubního ošetření.

Od ochotné a empatické zdravotní sestry jsem také získala informace, jak dlouho jednotlivé kroky asi trvají a po jakou dobu je třeba, aby syn vydržel s otevřenými ústy. Tyto časové úseky jsem syna učila tak, že jsem pořídila videozáznam, na kterém měl starší syn otevřená ústa. Po dobu trvání videa bylo úkolem mého mladšího syna vydržet rovněž s otevřenými ústy. Simulovala jsem práci s nástroji v synových ústech, aby v ústech toleroval jejich přítomnost.

Tyto aktivity jsme trénovali každý den při večerním čištění zubů. S touto přípravou jsme pak opakovaně přicházeli na opravu kazu mléčných zubů.

Během samotného ošetření jsem vždy stála u syna. Ukazovala jsem mu na obrázcích, které už měl z domu dostatečně nakoukané, co se bude dít. Celé ošetření bylo tedy jako řetěz jednotlivých kroků. Snažila jsem se také se zubařkou a zdravotní sestrou předem dohodnout, kdo bude na syna mluvit, abychom nemluvili všechny tři najednou. Tak by totiž pro mého syna vznikaly nesrozumitelné situace a ztěžovalo by mu to pochopení, co má dělat.

I přes přípravu bylo ošetření pro syna stále náročné, pokaždé se nám ovšem podařilo opravit jeden zub. Snažili jsme být při vyšetřeních co nejefektivnější a nezdržovat se nepotřebnými úkony.

Velice jsem v té době oceňovala přístup zubařky k mému synovi. Překážely mu například ochranné brýle, které používala při své práci. Na požádání si je sundala ochotně dolů. Stejně tak syn nemusel použít ochranný ubrousek, aby si neušpinil tričko. Nikdo na jeho použití netrval.

Pravidelnost prohlídek může pomoci

Po nějaké době se však zubařka přestěhovala a my tak museli hledat nového zubaře. Zaměřili jsme se na to, aby byl opět empatický. Manželovi se po čase podařilo najít milou zubařku, kterou jsem měla možnost předem telefonicky informovat, že můj syn je dítě s autismem. Sdílela jsem s ní dopředu naše dosavadní zkušenosti a potřebu individuálnějšího přístupu k mému synovi.

Opět jsme se setkali s milým a vstřícným přístupem, a jelikož byl syn už o pár let starší, a návštěvu zubní ambulance absolvoval do té doby už několikrát, byla tentokrát prohlídka v ambulanci daleko klidnější.

Myslím, že v té době jsme potřebovali opravit už jen jeden zubní kaz. Stále jsme se připravovali podle fotografií, videa a zvuků, stejně tak jako dříve. Poslední vrtání už se obešlo bez chaosu kolem a kaz jsme ošetřili.

Já si v té době uvědomila, že pro to, aby se syn cítil u zubaře dobře, se potřebuje do tohoto prostředí pravidelně vracet. Díky tomu mu zůstane v paměti.

Tak začaly naše pravidelné prohlídky u zubaře, které jsme plánovali nejdříve co každé tři měsíce, později co každých šest měsíců.

Mezitím se nám opět změnila zubařka. Byla to však změna v rámci zařízení, které syn navštěvoval. U nové zubařky zůstal syn dodnes. Je to opět empatická a tolerantní lékařka s vnímavým vztahem k mému synovi.

Snažíme se vyhnout neočekávaným úkonům

V zubní ambulanci jsem vysvětlila synovu potřebu spojenou s dodržováním doby dohodnuté prohlídky. Vytvářelo to pro něj totiž dobrý start k prohlídce. Nebyl hned v začátku přetížen zbytečným čekáním, zvuky z přilehlých ambulancí a neustálým pohybem lidí okolo. Jsem ráda, že se tento vnímavý přístup k mému synovi zachoval dodnes.

Pravidelné návštěvy způsobily, že syn z návštěv zubní ambulance, zubaře ani samotných úkonů nemá vůbec strach. Pravidelná kontrola zubů nám rovněž dávala možnost dostatečně včas identifikovat začínající zubní kaz a předcházeli jsme tak nepříjemnému ošetření v době, kdy by již kaz v zubu bolel.

Pokud zubařka potřebovala kromě samotné prohlídky u syna provést jakýkoli jiný úkon (vrtání zubu, RTG, pečetění aj.), vždy mě o něm předem informovala a s její pomocí jsme se na něj doma připravovali. Nikdy jsme syna nevystavovali neočekávaným a nepředvídatelným úkonům.

V paměti mi například utkvělo, že zubařka potřebovala, aby můj syn toleroval v ústech válečky z vaty. Velice ochotně nám je připravila domů a tam se syn v klidu naučili jejich přítomnost v ústech tolerovat.

Po čase vznikla potřeba provést rentgen zubů. Na řadu přišla opět domácí příprava. Udělala jsem si záznam, jaký zvuk (tady konkrétně pípání) rentgen vydává, jak toto zařízení vypadá a jak se pohybuje. To vše jsem uzpůsobila délce času, kterou toto zařízení potřebuje k rentgenování zubů.

Při rentgenovém vyšetření se používá ochranná vesta, kterou jsem si vyfotografovala.

Doma jsme celé rentgenové vyšetření simulovali po dobu několika dní. Jelikož se rentgen pohybuje po kružnici, obíhala jsem kolem syna se zapnutým videem, které po celou dobu jeho trvání pípalo. Přitom měl syn na ramenou položenou deku, která mu vytvářela pocit tíhy ochranné vesty.

Až po této přípravě jsme rentgenové vyšetření absolvovali a synovi se úspěšně podařilo zrentgenovat zuby.

Spolupráce mezi synem a zubařem beze mě

Toto vše se už dělo v době, kdy byl můj syn žákem základní školy. Lepší porozumění a schopnost verbálně se vyjadřovat mu už umožňovaly cítit se u zubaře bezpečně a vytvářely nám prostor pro spolupráci mezi ním samotným a zubařkou.

Postupně jsme už při běžných úkonech u zubaře nepotřebovali žádnou vizuální oporu.

Posledním úkonem, který syn absolvoval, bylo pečetění zubů. Byl to úkon, který ještě nikdy nezažil. Omezila jsem se jen na verbální vysvětlení, co se bude dít. Můj syn mě před ambulancí klidně usměrnil, že on jde dovnitř sám a celé pečetění zubů spolu s prohlídkou absolvoval bez mé přítomnosti, bez jakékoli vizuální přípravy a opory a jen za verbálních pokynů a vysvětlení zubařky.

Těch deset let, které syn dochází k zubaři, vnímám jako cestu, na které jsem se naučila rozumět potřebám syna při zubním ošetření, a díky tomu mu vytvářet vhodné podmínky pro to, aby se u zubaře cítil bezpečně a aby rozuměl tomu, co se bude dít.

Ráda bych vás také povzbudila, že pokud máte pocit, že něco u zubaře nefunguje, klidně se rozhodněte pro změnu. Můžete výběr nového zubaře začít klidně jen tím, že se s ním seznámíte pouze vy jako rodič a až následně se dostavíte do ambulance společně s dítětem.

Zkušenosti a poznatky, které nám pomohly v samostatnosti při zubním ošetření, se synem velmi úspěšně využíváme i při přípravě na vyšetření u jiných lékařů.

Pomocí vizuální opory a simulace některých úkonů jsme se s Ľubkom připravili na odběr krve, očkování, RTG a CRP vyšetření a jiné.

Zároveň chci připomenout, že to co s vámi sdílím, je jen naše zkušenost. Je to jedna z možností, jak úspěšně a s klidem navštěvovat zubaře. Možná, že ta vaše zkušenost je zcela jiná, ale stejně úspěšná.

👉 Více o prevenci a zkušenostech ze zubní hygieny najdete už brzy v navazujícím článku Dentální hygiena a prevence při péči o zuby – příklad dobré praxe

.